Celý život jsem byl idealistou a jsem jím dodnes. Věřím v dobro. Má víra ve vyšší pravdu, kvůli jejímuž nalezení jsme se jako lidé narodili, vždy byla a stále je u mě silnější než potřeba úspěšně prosperovat jako člen společnosti, která žije ve stále větším rozporu s trvalou kvalitou přirozené existence. Pětačtyřicet let jsem hladově bloudil, studoval a chyboval. Po návratu z Červeného Dvora jsem se cítil otevřeně připravený, zbavený intelektuální sebejistoty. A po čtyřech měsících jsem to objevil. V prodejně Avatar jsem narazil na knihu Zrcadlo a fascinován ji jedním dechem přečetl vestoje přímo u regálu. A věděl jsem, že roky hledání jsou u konce.
To, že dnes praktikuji dzogchen a následuji Mistra, v němž jsem rozpoznal sám sebe, je zákonitým výsledkem mého rozporuplného života. Často jsem si dovolil věci, které se nedělají, a nemohl jsem jinak. Byl jsem několikrát odvezen s diagnózou schizoidní psychopatie do psychiatrické léčebny v Bohnicích a po krátké době propuštěn, aniž byla diagnóza potvrzena. Myslím, že to něco vypovídá o společnosti, která mě do léčebny umístila. Například v osmnácti letech jsem byl tak „šťastný“, že jsem si podřezal žíly ve vaně. Bohudík či bohužel (které slovo je správně, se dozvím až po smrti) mě neplánovaně našel bratr, a tak mě zachránili. V sanitce se mnou jel „tajný“, protože spácháním sebevraždy jsem se, kromě jiného, dopustil i trestného činu narušování hospodářského plánu. Dnes je to k smíchu, ale mně jde mráz po zádech. Tehdy to byl totiž hospodářský plán, dnes je to ekonomický růst. Je přece správné být výkonný a co nejvíc vydělávat a utrácet. Byl jsem tehdy tak šťastný, až jsem cítil, že celý zbytek života by byl jen odvarem této samozřejmé krásy. Lékaři si s tímto důvodem nevěděli rady, a tak mě za týden propustili bez další léčby. V tomtéž roce jsem si také dal poprvé pervitin. Nepotřeboval jsem to, prožíval jsem krásné období, a přece k tomu došlo.
Bylo to zázračné. Byl jsem bohem a věděl vše. Nikde ve vesmíru nebylo zákoutí, kterému bych nerozuměl. Copak je možné se na tom nestát závislým? A přece jsem si dokázal tyto stavy navozovat jen výjimečně v rozmezí několika měsíců. A věřil jsem, že to tak bude stále. Tento sen trval čtyři roky, až jsem dostal (tehdy jsme drogy nekupovali) nečistý pervitin a skončil na anesteziologickoresuscitačním oddělení. Jen další sen ztracený navždy.
Deset let jsem pak žil spořádaně s rodinou, úspěšně zpíval s Vitacitem a kašlal na socialistickou morálku. Droga byla zapomenuta. Byl jsem zdravý člověk. Až rozpad manželství a odtržení od dcerky, se kterou jsme měli velmi blízký vztah, což se událo v době drogového boomu na počátku devadesátých let, byl impulzem k další recidivě. Byl jsem si tak jistý, že jsem si řekl, jednou si dám. Jel jsem v tom tři týdny nonstop a shodil pětadvacet kilo. Stal jsem se bludným Holanďanem rockových klubů a jako známý zpěvák i vítanou atrakcí. Po sedmi měsících, aniž jsem věděl proč, jsem toho ze dne na den nechal. Jako když vypustíte vodu z vany. Tak to ze mě vyprchalo. Každopádně toto období bylo jiné než kdysi. V sedmdesátých letech jsem byl na perníku samotář. Kreslil jsem, psal (jednu věc mi dokonce uveřejnil Josef Škvorecký v Kanadě), chodil na výstavy, do kina a hodně, ale opravdu hodně četl. Nyní jsem lítal po Praze a vedl nekonečné perníkářské hovory s lidmi, které jsem neznal, a vozil si po celé Evropě v autě cizí holky. Neměl jsem chuť být sám.
Druhé období abstinence mi vydrželo šest let. Opět jsem založil rodinu a v chaosu novodobého kapitalismu hledal své místo ve společnosti, která ztrácela zábrany. Celkem se nám dařilo, ale na mě padal děs ze soutěže, kterou lidé vyměnili za lidské bytí. Svět mi začal být protivný, doma jsem si přestával rozumět se ženou a s dětmi byl jako ve snu. Již jsem byl jen statistou v něčem, čemu jsem nerozuměl. Byl jsem vyhaslý, a tak jsem opět začal s perníkem. A byla to pomalá sebelikvidace. Sedal jsem za volant a tam, při aplikaci, sám nad sebou brečel. Nenáviděl jsem se za to, ale bylo to snazší než zůstat střízlivý sám se sebou. Prchal jsem z města a v naprosto opuštěné, zdevastované krajině (nejčastěji to byly rozpadlé fabriky, bažiny či krajina kolem povrchových lomů) jsem prožíval děsivé pocity déjá vu, nonverbálně komunikoval s bytostmi, které mi diktovaly, co mám dělat, nebo se svým já, které jako šílené monstrum bylo někde za stromy nebo komínem. Vždy jsem se vracel domů dehydratovaný, podchlazený a vnitřně zcela sežehlý. Nebyl jsem schopen cokoli zařídit nebo udělat. Zůstal jsem sám a věděl, že v životě není nic, co by mělo cenu. Chtěl jsem odsud pryč.
Nyní mi dovolte, pro ilustraci, uvést jeden z mnoha výkřiků, které jsem tehdy psal a kterých mám doma celý šuplík.
Samota, ten nedefinovatelný pocit cizosti v prostoru právoplatného bytí. Strach bez konkrétních důvodů. Překotná, horečná duševní činnost, která pracuje se samými neznámými v cizím prostředí. Třistaosmdesát stupňů je rádius možného ataku. Ale proč?
Jsem člověk jako vy. Jsem stejného rodu. Tak proč cítím ohrožení? A to nejen od jednotlivce. Celá populace je mi nepřítelem. Ani mí blízcí mi nejsou oporou a nemají chuť mě pochopit. Jsem sám. Přestože nikoho neohrožuji, cítím, že jsem se stal lovnou zvěří. Nejde o mou likvidaci. Chcete mě zestádnit, nebo eliminovat. Pokud existuje Bůh, zkouší mě nyní hůř než kdysi Joba. Nebere mi jen rodinu, majetek či zdraví. Bere mi vše, protože mě vykořenil z prapodstaty mé existence. Vzal mi prostředí, které mi bylo přirozeným domovem. Nikde jinde existovat nedokážu.
A tak se snažím být neviditelným, neslyšitelným, nehmatným. Většinu trvání tohoto stavu ani nedýchám. Mám pocit jako nenáviděný zvratek. Přitom jsem ve velice mírumilovném stavu. Ale není mi souzeno, kvůli tomu strašnému strachu, se konstruktivně projevit. Neschopnost komunikace, lítost, strach, samota. Jsem jen tichý, třesoucí se tvor, který doufá, že ho nikdo nezaregistruje. Jsem poslední zrnko vesmírného prachu v koutku nekonečna, modlící se, aby ho někdo nevymetl. Je to šílená obava ze ztráty sounáležitosti s tou částí vesmíru, do které jsem byl původně počat jako její právoplatný člen.
Ničeho nekalého jsem se nedopustil, a přece jsem odsouzen k nejstrašnějšímu trestu. K vyhnanství. Ne fyzickému či lokálnímu, ale k ukončení bytí. Bez nároku na odvolání a možnosti návratu. Nucený odchod z lidské existence a přitom zde tělesně zanechán.
Osloví mě ještě někdy někdo s dobrým úmyslem? Doufám, ale již téměř nevěřím.
Posel naděje
V druhém neúspěšném pokusu o sebevraždu mi tehdy zabránila myšlenka na možnost opakovaného zrození. Co když se rodíme znovu a sebevražda by mě vrhla do hrozného, nového života. To byl zlom! Od té doby mě neznámá síla vedla do léčebny v Červeném Dvoře, k laskavému a moudrému panu Čermákovi, do Sananimu, k práci, kterou nyní dělám, a hlavně k Mistrovi Namkhai Norbu Rinpochemu.
Poznal jsem velmi rozdílné podoby braní pervitinu v rozmezí 27 let a zažil všechny jeho projevy od euforie, rovnající se náboženskému vytržení, až ke stihomamu a hluboké depresi, která vyústila v existenciální krizi. Zažil jsem roky, kdy jsem poznával, že to již nemám pod kontrolou, a roky odhodlání s tím něco udělat, od nepovedených pokusů o vyabstinování někde o samotě až po rozhodnutí k léčbě, i roky trápení po návratu z léčby, kdy bojujete s dluhy, osamělostí, nedůvěrou všech kolem, s interferonem a hlavně s potřebou si to vše vysvětlit a dokonce odpustit.
Asi právě proto dnes pracuji tak, jak pracuji. Při naslouchání klientům se vše prožité přetavuje v pochopení a daří se mi dávat naději a sebedůvěru. Občas zřejmě porušuji nějaká pravidla. Ale vím, že nikoho neohrožuji ani nikomu neubližuji. Stejně nemohu jinak. Jsem poslem naděje. Nemohu svým kolegům svou práci definovat. Nemá strukturu, jako ji nemá let ptáka. A přece funguje. Asi, jak řekl na supervizi Jirka Staníček, čaruji. Ctím dokonalý stav všech bytostí a mám sedmadvacetiletý výcvik života. Nemusím se stát odborníkem na drogovou problematiku. Chci být jen laskavým průvodcem na cestě k životu bez drogy. Občas mě poprosí o sezení i rodiče mých klientů, kterým se má práce s jejich ratolestmi líbí, a já jim vyhovím. Vždyť jsem otcem čtyř dcer, z nichž nejstarší je zatím ještě stále beznadějně závislá (již dvanáct let) a druhá dcera si ve svých dvaceti již tři roky se mnou užívá svobodného života bez drogy. I jí jsem byl poslem naděje. Toto není povzdech exusera (bývalého uživatele drog, pro spoustu lidí začátečníka, který se musí ještě hodně učit), je to pouhé konstatování.
Děsí mě, že dnešní společnost začíná věřit, že díky vědecko-technickému rozvoji odhalí tajemství života a že pomocí nějaké technologie budeme schopni ovlivnit jeho kvalitu. Přitom vše, co nyní patří k životnímu stylu, a je toho tolik, že jsme již dávno všichni ztratili přehled, nás od pravého smyslu naší existence odvádí. Když se ptali zenového mistra, co je smyslem života, odvětil: „Zeptej se trávy, proč roste.“ Nám nestačí ten prostý dar, že jsme. A tak se vrstvíme a bobtnáme, až se vedle sebe nevejdeme. Pokud je drogová závislost nemoc, je nemocí celý náš život a všechny jevy v něm, neboť jsme na nich stále více závislí. Proto praktikuji dzogchen, který umožňuje zažívat probuzený stav, v němž se rozpouští připoutanost k čemukoli, včetně podmíněného Já.
Nyní bych rád uvedl pár úvodních vět z pro mě zásadní publikace Zrcadlo: V našem relativním, časově a prostorově omezeném světě žijeme a jednáme ve třech rovinách existence: v rovině těla, v rovině hlasu (řeči) a v rovině mysli. Tělem kromě našeho fyzického těla míníme i celý hmotný svět, který vnímáme svými smysly a který je jediným světem, jehož jsme si všichni vědomi. Hlas naopak představuje naši energii, která existuje na mnohem subtilnější úrovni a která vnáší život do hmotného světa. Tato energie sestává především z prány, životní síly úzce spjaté s dechem. Zvuky hlasu tvoříme pomocí dechu, a proto se zde užívá termín „hlas“. „Mysl“ je neviditelným, a tedy tím nejskrytějším aspektem naší existence: všichni myslíme, ale nikdo z nás nedovede definovat původ ani podstatu svých myšlenek. Mysl je nicméně tím činitelem, jenž prostřednictvím myšlenek a idejí, pocitů a jednání nejvíce podmiňuje a určuje běh našeho života.
Tělo, hlas a mysl reprezentují tzv. „relativní kondici“, protože jsou pouhými projevy či odrazy našeho prvotního stavu, tedy stavu přesahujícího čas a veškeré jednání. Avšak pouze prostřednictvím této své relativní situace můžeme objevit a vědomě rozpoznat svůj skutečný „prvotní“ stav, podobně jako lze rozpoznat zrcadlo, když pozorujeme a všímáme si jeho odrazů. Nauka dzogchenu předává přímé poznání tohoto prvotního stavu naprosté dokonalosti, jenž je od počátku přítomen v každé bytosti. My jej však ignorujeme, neboť jsme si zcela navykli na dualismus a neustálé posuzování všeho kolem sebe. Proto se při naplňování svých tužeb stále dokola dopouštíme zaslepených činů, které vedou nás i celé lidstvo stále dokola od jedné civilizace ke druhé a nikdy tak nemůžeme dojít Pravdy. Pravdy, která je ovšem stále ve všech jevech dokonale přítomna a nepotřebuje žádné potvrzení.
Dovolte, abych na závěr citoval guru Padmasmbhavu: „Lidí, kteří věří, je jako hvězd na nebi, ale ti, kteří zvládli své vnitřní démony, jsou vzácní, jako slunce nebo měsíc.“ Všichni zde máme nějaký úkol, a tak nám všem přeji odvahu dělat to, co máme, a ne jen to, co se má.
**
Souhrn Článek přináší osobní výpověď člověka o jeho životní cestě lemované užíváním pervitinu, dočasnou abstinencí, opětovným užíváním až po nalezení něčeho nového, co mu umožnilo nejen trvale abstinovat, ale také najít v sobě sílu a schopnost pomáhat jako terapeut druhým lidem, kteří svůj boj nad drogou zatím nevyhráli. Klíčová slova: abstinence, drogová problematika, závislost, pokus o sebevraždu, terapie
O autorovi| Dan Horyna, Dům Moniky Plocové -terapeutický dům pro léčbu závislostí (Dan. Horyna@seznam.cz)