Když Dan Přibáň a jeho tým zdolali v trabantu Asii a Afriku, zrodil se další nápad -projet Jižní Ameriku.
Třetí expedice už ale nabyla mezinárodních rozměrů - k Čechům v trabantech se přidal Slovák na Jawě 250 a Poláci ve fiatu maluch. Jak bojovala malá vozítka na cestách Andami a Amazonií? Už nikdy víc! Už nikdy nikam nejedu s těmi žlutými potvorami. Prý přejedeme trabantem Afriku, bude to sranda. Masakr, problémy, poruchy, dvakrát zadřený motor… Končil rok 2009 a my se blížili se dvěma trabanty na Střelkový mys, nejjižnější místo Afriky. Právě se naplňoval náš sen, ale už jsme toho měli dost. Už nikdy víc!
O tři roky později
Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je silný. A cesta přes Afriku rozhodně taková byla. Když to hodnotím zpětně, bylo to vlastně skvělé! Čím hůř, tím líp… Takže se dala udělat jen jedna jediná věc - jet dál, do Jižní Ameriky.
„Nikdy víc“ se naplnilo, ale úplně jinak, než jsme si vyčerpaní a utahaní na konci světa říkali. Už totiž nejedeme jen trabanty, máme s sebou ještě něco horšího!
Mezinárodní tým snů
Jsme takový mezinárodní tým snů. Dva trabanty, maličký polský fiátek zvaný maluch s polskou posádkou a stařičká Jawa 250 s hrdinným Slovákem za řídítky. Máme před sebou celou Jižní Ameriku od severu k jihu - Guyana, Brazílie, Peru, Bolívie, Chile, Argentina. Když jsme vyjížděli trabantem na naši první cestu po Hedvábné stezce, všichni nám říkali, to nejde. A šlo. Když jsme jeli do Afriky, všichni nám říkali, to nejde. A šlo to… Teď už nikdo neříká nic, jen my pochybujeme. Půjde přejet trabantem Amazonii a Andy? Nevíme, ale jsme odhodlaní to zjistit.
Bitva s byrokratem
Ovšem až se hneme z místa! Už týden trčíme na startu -v Georgetownu, hlavním městě Guyany. Státu velkého jako Velká Británie, s počtem obyvatel polovičním než Praha. Země na konci pralesa.
Sice se nám tu líbí, ale raději bychom vypadli. Jenže nemůžeme. Naše auta trčí v kontejneru. Loď přijela jen s třídenním zpožděním, ale nedovolí nám ho otevřít. Nemáme potřebné papíry - jaké, to ale nikdo bohužel neví.
Papírujeme, zamotaní v procesech připomínajících Hlavu XXII. Nevíme, koho uplatit, tak na to jdeme co nejoficiálněji. Napsali jsme dopis ministru průmyslu a turismu (tyhle dvě funkce má asi proto, že Guyana nemá žádný průmysl ani turismus), organizaci pro organizaci turistiky, vrchnímu komisaři celní správy… Oslovili jsme místní televizi a noviny, dokonce i setkání s prezidentem vypadalo v tu chvíli reálněji než vydolování trabantů, malucha a jawy z kontejneru. Nakonec to po třech týdnech byrokratické války rozsekla ministryně zahraničních věcí. Kamarádka jednoho z našich nových kamarádů… Takhle to tu chodí.
Konečně jedeme!
Jedeme! Náš cíl - brazilská hranice na druhé straně pralesa. Teploměr leze ke třicítce, vlhkost k zalknutí. Všude kolem oblaka rudého prachu. Ruce se lepí na volant, otřu si pot z čela - červené bláto. Lepkavé červené bláto. Stéká mi za krk, kape z čela.
Cesta nás chce utlouct. Mlátí do náprav, mlátí do nás. Občas se zklidní a plujeme prachem, jemným bílým prachem, hladkým, jako by před námi havaroval kamion s moučkovým cukrem. Prach nebo cukr, lepí stejně.
Naše přetížená auta na tohle nebyla stavěná, dostávají zabrat a trpí víc než my, ale bojují a my s nimi.
Až se mě někdo zase zeptá, proč tohle všechno dělám, budu mu vyprávět o cestě zvané Lethem trail - cestě napříč pralesem Guyany, bez pídě asfaltu, bez zajištění. Protože skutečné dobrodružství najdete jen tam, kde máte naději na neúspěch.
Dálnicí duchů
Asfalt a kafe… Brazílie! Konečně! Projeli jsme 500 kilometrů bez kousku asfaltu napříč Guyanou a mysleli jsme, jak to bylo drsné. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Jen tušili.
Máme před sebou BR319, dálnici duchů - nejhorší silnici v Amazonii. Jihoamerickou variaci slavné Road of Bones na Sibiři. Tisíc kilometrů dlouhý gigantický omyl brazilské vlády. Na začátku sedmdesátých let proklestili džunglí přímý pás a položili na něj tenkou vrstvu asfaltu. Skončili v roce 1973. V roce 1988 byla cesta oficiálně prohlášena za neprůjezdnou. Rozpadla se, nebylo síly, která by dokázala vzdorovat dešťům.
Není jí ani dnes, musíme vyjet, dokud je sucho. A takové jako teď tu prý nebylo dlouho. Amazonští bohové nám přejí. Asi jsou také šílení.
Neprojedete…
„No passa“ - to byla poslední slova, která jsme slyšeli, když jsme sjížděli z přívozu přes Amazonku. „No passa“ a významné ukazování na naše žluté angličáky. „Neprojedete.“ My ale nehodláme věřit v neúspěch. BR319, tady nás máš… Je to zvláštní. Projel jsem trabantem pouštěmi Hedvábné stezky, projel jsem s ním Afriku od severu k jihu, ale tenhle pocit neznám. Pocit, že se právě pouštíme do něčeho, co vůbec nemusí dobře dopadnout, že poprvé vjíždíme někam, kde nemusíme na druhém konci vyjet. Auta úpí a skřípou jak koráby v bouři, suneme se desetikilometrovou rychlostí, ale jedeme. Pomalu, nejistě, ale jedeme… Neexistuje tu ideální stopa, jen více či méně strašná.
Postrach BR319
Jindy se těšíme, až vjedeme na asfalt, tady ho nenávidíme. Ještě že tu většinou není. Voda ho roztrhala na kry, které se lámou pod auty, melou se v kolech, propadáme se do děr, kde mizí celý trabant. Tohle snad už ani není díra v silnici, tohle je prostě údolí.
A pak to začne, postrach a symbol BR319 - mosty. Novější stojí nad starými, u jejichž nohou se válí trosky těch nejstarších. Sbíráme letité fošny a stavíme. Na takhle úzká auta tu nemysleli, podélné fošny jsou příliš daleko od sebe a mezi nimi jen pár příčných trámů. Taháme ohnilé kusy dřeva z vody a bláta a pak se po nich pomalu suneme vpřed. Dohromady je těchhle nedůvěryhodně působících konstrukcí na trase sto dvacet. Začínáme jim věřit - nic jiného nám nezbývá.
Pět metrů dolů
Duté křup a rána… Chvíle ticha, pár nadávek. Lezeme ven jedinými dveřmi, které jdou otevřít. Máme jen dvoje, takže není složité vybrat. Zadní kolo přetíženého trabantu se propadlo mostem. Dolů je to slabých pět metrů.
Pod námi zastavila lodička s indiány. Nevypadají v bermudách a teniskách moc exoticky. Koukají zdola na trčící kolo. Asi vypadáme dost komicky, ale aspoň je zajímáme. Vynášíme z auta vše těžké a v mezinárodní brazilskopolsko-slovensko-české spolupráci rveme trabant ven.
Obloha se zatáhla, rychle valící se fronta vypadá démonicky, zvedl se vítr… Toho jsme se báli. Z nebe se natáhly provazy deště. Blesky mlátí kolem nás a proužek cesty se mění v řeku. Díry, do kterých bylo ještě před chvílí vidět, jsou teď všechny stejné, plné vody… Zapadáme, tlačíme, vytahujeme se navzájem. Auta se utkávají v soutěži o horší off-road. Tohle ještě nikdy žádný trabant neprojel a maluch nejspíš také ne. Zatím jsou síly vyrovnané, byť trabanty jsou na tom na počet zapadnutí lépe. Fiátek bojuje…
Další velké A
Po týdnu jsme venku, špinaví, zničení, ale šťastní. Poslední, co jsme slyšeli, když jsme vyjížděli z přívozu přes Amazonku, bylo „No passa“, první slova, když se naše potlučené stroje vylouply z pralesa, bylo „Mio Padre“ - „můj bože“.
Odškrtli jsme si první velké A a před námi leží druhé - Andy. Nikdo neví, jak se tam budou auta chovat. Ptali jsme se na ČVUT, poradili nám, ať vynalezneme do trabanta turbo. Ptali jsme se ve zkušebně motorů TÜV, vrtěli nevěřícně hlavou. Ptali jsme se lidí z Jižní Ameriky. Těžko říct, zněla odpověď, nejspíš to nepůjde.
Pořád výš
Suneme se do kopců… Čtyřku jsme jako nepoužitelný rychlostní stupeň zavrhli už dávno. Pomalu dochází i na trojku. Začíná se nám trochu točit hlava. Nabíráme stovky výškových metrů a nevíme, kam vlastně vyjedeme. V mapě je jen vrchol ledovce Ausangate - 6384 metrů, cesta se vine těsně pod ním.
Tři a půl tisíce a stále stoupáme. Trojku už nepoužíváme vůbec. Jedna, dva, jedna, dva… S každou tisícovkou metrů přijde motor o desetinu sil. Jsme na 60 procentech výkonu, který je mizerný i v Polabské nížině. Ale pořád jedeme! Cestáři opravující silnice na nás mávají jako na peloton Tour de France. Kam až to vede?
To byl nápad…
Duní mi v hlavě a kolem sviští studený vítr… Jsme 4725 metrů nad mořem. Vyjet sem z nuly na jeden zátah nebyl dobrý nápad. Jenže kdo mohl tušit, že to vážně půjde… Ale měli jsme jet hned dolů. Ovšem potmě a na mizerných bubnových brzdách? Raději jsme postavili stany a spíme v sedle pod ledovcem.
Svítání připomíná úsvit oživlých mrtvol. Všichni se potácejí a vyměňují si zážitky z výstupu do takové výšky bez aklimatizace… Balíme svých pár žlutých švestek a padáme do údolí. Naše rádio hrající náhodně vybrané empétrojky prohlásilo: „To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu“ a následně pustilo Yellow submarine. Smysl pro humor je asi jediné, čím se dá zpomalit přetížený trabant valící se ze čtyř kilometrů dolů.
Nekonečné serpentiny, hodiny a hodiny jízdy z kopce. Trabant je do hor skvělé auto - do kopce nejede a z kopce nebrzdí. Nepomůže vám ani motor. Když ho použijete ke zpomalování, dvoutakt se zadře.
Připadáme si jako šampioni minikár. Se zhasnutými motory svištíme dolů. Smrad spáleného brzdového obložení nás čas od času nutí zastavit. A pak zase dál, níž a níž…
Krtek tour Peru
Stojíme ve třídě plné prcků se zářícíma očičkama. Právě skončil další díl Krtka. Si, Sii! Křičí jeden přes druhého, když se zeptám: „Ještě?“ Všechna tahle mrňata podporuje nadace Inka (www.inkaperu.cz) a podpořit je můžete i vy. Chtěli jsme o tom dát vědět a udělat dětem radost. Jezdíme s maličkým projektorem od jedné horské školy ke druhé a promítáme krtčí příběhy. Líbí se všechny, ale číslo jedna je tu „Krtek chemikem“, následovaný „Krtkem a žvýkačkou“. Hlavní je, aby Krtek často někam padal či něco padalo na Krtka.
Blíží se čas oběda a v hliněné pícce na školním dvorku se peče oběd. Vypadá to sice jako krtci, ale jsou to morčata - nejlepší maso, jaké tu seženete. Voní krásně! Dámy v barevných kloboucích oceňují můj zájem o jejich kuchařské umění. Vyndávají morče napíchnuté na klacku a po chvilkové debatě mu uříznou dolní čelist - nejlepší část. Vřele doporučujeme!
A bude hůř…
Bereme si ještě morčecí pacičku pro štěstí a jedeme dál, ani netušíme, jak moc ho teď budeme potřebovat. Po dvou měsících putování jsme pod Andami - přejeli jsme Jižní Ameriku od východu k západu. Od Atlantiku k Pacifiku. Probouzíme se na jeho břehu, na široké pláži. Ptáme se, jestli se po ní dá dostat do dalšího města. Prý bez problémů… Tohle jsme ještě nezkoušeli. Jedeme na hraně dvou živlů, mokrý písek je pevný jako asfalt, voda stříká do všech stran. Marek na jawě vypadá jako reklama na svobodu… Jenže to není jen tak, jezdit v mořské vodě. Jawa zastavuje. Brzdíme i my, abychom ji pomohli roztlačit. Mezi námi a oceánem je dobrých dvacet metrů. Ale tohle nebylo dobré místo, příliv stoupá a zvedá se vítr. Přichází devátá vlna, ta nejhorší. Ve vteřině zaplavuje auta do poloviny kol. Plný plyn. Nic… Jsme zalití v betonu. Blíží se další vlna. To není dobré! Slyšeli jsme příběhy o autech, které na pláži pohltilo moře. Tohle vypadá na začátek dalšího.
Pozn.: Na pokračování cesty expedice po Jižní Americe se můžete těšit v květnovém čísle Lidé a Země.
(převzato z časopisu Lidé a Země 4/2013)
Dan Přibáň 37 let, milovník ozubených koleček, novinář, filmař a cestovatel. Autor dokumentárních cestopisných filmů, zakladatel o. s. Underfilm, podporujícího nezávislé filmaře, vytrvalý propagátor vědy a techniky, a hlavně člověk, který rád dokazuje, že když se chce, tak to jde. S minimálním technickým vybavením projel trabantem Hedvábnou stezku, celou Afriku a Jižní Ameriku. Jeho film Trabantem napříč Afrikou se stal nejúspěšnějším dokumentem roku 2011 Československé filmové databáze (ČSFD.cz) a nejlépe hodnoceným českým filmem od roku 2003.
Lethem trail, cesta napříč pralesem Guyany, bez pídě asfaltu
Postrachem a symbolem brazilské dálnice duchů pro nás byly mosty.
Naše cesta Jižní Amerikou
Suneme se do kopců… S každou tisícovkou metrů přijde motor o desetinu sil.
Nadace Inka podporuje v Peru vzdělávání dětí. My jim promítali Krtečka - měl úspěch!
Z nebe se natáhly provazy deště. Díry, do kterých bylo ještě před chvílí vidět, jsou plné vody. Zapadáme…
Nahoře v Andách. Postavili jsme stany a spíme v sedle pod ledovcem.