Britští chirurgové soudí, že přenést na člověka cizí obličej bude technicky možné zhruba v polovině tohoto roku. Teď jde o to, jestli s tím veřejnost bude souhlasit.
Maska bez nervů
Lidé s popáleninami či pacienti po odstranění nádoru v obličeji mají problém - chirurgové jim sice umějí na poškozené místo přenést pokožku z jiných částí těla, avšak pacient jí pak nedokáže hýbat. Jejich obličej vypadá jako maska, již nerozhýbe žádná mimika. Klíčem ke změně by měla být schopnost lékařů obnovit narušené nervy tváře.
Peter Butler z londýnské Královské svobodné nemocnice oznámil na nedávném kongresu Britské asociace plastických chirurgů, že proces obnovy lícních nervů v transplantované tkáni by měly urychlit nové léky, vyvinuté v poslední době, zejména látky urychlující růst a medikamenty potlačující odmítavou reakci organismu vůči vnesenému cizorodému prvku.
Nos, uši a rty od zemřelého
Podstatné ovšem je, že přenesená pokožka, svaly a tuková tkáň, včetně nosu, brady, uší, rtů, krevních cév i částí kostí, musí pocházet z tváře zemřelého dárce.
„Jestliže je transplantace obličeje jediným účinným způsobem léčby vážně zohyzděných pacientů, lékaři mají povinnost tuto techniku použít,“ napsal Butler už loni v červenci v lékařském časopise Lancet. Na kongresu plastických chirurgů však doplnil, že to nebude jednoduché.
Uskutečnil totiž jednoduchý výzkum mezi 120 lidmi, mezi nimiž byli i lékaři a zdravotní sestry. Vyplynulo z něj, že někteří by byli ochotni cizí obličej přijmout, ale nikdo nebyl připraven ten svůj darovat někomu jinému…
Chirurgové zdůrazňují, že člověk s transplantovaným obličejem by nevypadal úplně stejně jako dárce. „Svaly na tváři se vyvíjejí a přizpůsobují podle kostí lebky. Svaly obličeje transplantované jinému člověku se tedy přizpůsobí jeho lebce a obličej pak nebude vypadat stejně,“ řekl soudní expert Martin Evison z sheffieldské univerzity časopisu New Scientist. Plastický chirurg Peter Butler se chystá uskutečnit první anatomické experimenty v nejbližších měsících.
Pro zločince transplantace asi nebude
Při představě výměny obličeje se hned vnucuje otázka - nemohli by tuto léčebnou techniku zneužít třeba hledaní zločinci k tomu, aby změnili svou podobu?
„Je to představa jako ze sci-fi, ale nemyslím, že by mohla být reálná. Už současná plastická chirurgie vás totiž dokáže změnit k nepoznání, takže vůbec není nutné shánět něčí skutečný obličej,“ komentuje docent Jan Měšťák, přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
„Nebude to lehká operace,“ říkají lékaři. Organismus totiž cizí kůži po čase odmítá. |
Lékaři dokážou s využitím pacientových vlastních tkání a plastických materiálů změnit pomocí implantátů nos i čelisti, tvar obočí, uší, dokonce i zvětšit nebo zmenšit oční důlky. Transplantovat cizí tvář má tedy smysl jen jako léčebný zákrok při rozsáhlém poškození obličeje pacienta, nikoli jako „kosmetický“ postup.
„Nebude to lehká operace,“ připomíná docent Měšťák. „Přenést pokožku z jednoho člověka na jiného dobře dokážeme jen u jednovaječných dvojčat. U jiných lidí, i u příbuzných, organismus přenesenou kůži po čase odmítá.“ Jeho britští kolegové si tedy budou muset zcela nově poradit s potlačením odmítavé imunitní reakce organismu pacienta.
Riziko vždy hrozí
Při transplantacích cizích tkání nehrozí jen odmítavá reakce těla příjemce, ale i další rizikové faktory. Bohužel i lidská nepozornost.
Ukázalo se to například loni v srpnu. Tehdy vyšlo najevo, že u 27 amerických pacientů se rozvinuly závažné infekce a jeden zemřel poté, co jim byly transplantovány tkáně od společnosti CryoLife.
Tato společnost shromažďuje například šlachy a chrupavky od zemřelých dárců, zpracovává je, zejména vymýváním v dezinfekčních roztocích, a pak je předává chirurgům pro celkem běžné operace.
Jak uvedl list New York Times, americký Úřad pro potraviny a léky (FDA) však zjistil, že dezinfekce nebyla provedena vždy dostatečně, takže příjemci dostali s potřebnými tkáněmi i bakterie a plísně, které ohrozily jejich zdraví. Jak jinak by to mohlo být ve Spojených státech - nyní společnost CryoLife čelí několika soudním žalobám o vysoké odškodnění.
JOSEF TUČEK, Hospodářské noviny, 6.2.2003