V České republice ji jako první provedl tým profesora Pavla Pafka z pražské Fakultní nemocnice v Motole 22. prosince 1997. V Motole, který je jediným centrem v ČR pro transplantační program plic, od té doby provedli celkem 200 těchto zákroků. Prvním nemocným transplantovaným v ČR se stal tehdy 41letý pacient, který byl v konečné fázi zánětlivého onemocnění plicních sklípků s hrozícím dechovým selháním. Dárcem se stal šestadvacetiletý muž, jehož život nebylo možné po průstřelu hlavy zachránit. Pacient s novou plící žil šest let. Stal se čtvrtým českým občanem po tomto zákroku; první tři byli operováni ve Vídni. Transplantace plic je určena pacientům
s dlouhodobou dechovou nedostatečností v konečném stadiu onemocnění, kdy jiná léčba již není účinná. Nejčastěji nové plíce potřebují lidé s těžkou rozedmou plic. U mladých pacientů to bývá těžká cystická plicní fibróza, při níž se plíce zahleňují. Transplantací se člověk nevyléčí. Musí doživotně užívat léky snižující přirozenou imunitu a odmítavou reakci organismu na nový orgán. Tím však zase stoupá citlivost na infekce. Nových plic se v ČR ročně dočká zhruba 20 pacientů, na čekací listině je jich přitom asi 40. Až třetina z nich se transplantace nedočká, protože se pro ně nepodaří najít vhodný orgán. Podle lékařů je totiž použitelná nanejvýš pětina dárcovských plic. Změnit by to mohlo zavedení nové metody označované jako Ex vivo perfuze a rekondice plic. Ta umožní vyjmutý orgán vyšetřit a případně i vyléčit a zásadně zlepšit a obnovit jeho ztracenou funkci. Dlouhodobé výsledky se v poslední době výrazně zlepšily. Jeden rok přežívá 70 až 80 % pacientů, pět let 45 až 50 %. Polovina z českých pacientů žije déle než pět let, což odpovídá světovému průměru. Kvalita jejich života bývá po výkonu velmi dobrá, vracejí se do zaměstnání, mohou sportovat.