Lékaři z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) minulý týden oznámili, že jako první v republice použili umělé, mechanické srdce.
Sedmapadesátiletý pacient díky tomuto přístroji může čekat na transplantaci skutečného, lidského srdce od vhodného dárce. Mechanické zařízení totiž stále nedokáže tento orgán natrvalo nahradit.
První umělé srdce použili lékaři ve Spojených státech už v roce 1969, ale tato technika se stále nedočkala velkého rozšíření. Proč?
„Je to přístroj, který musí snést velkou mechanickou námahu,“ vysvětluje docent Josef Kautzner z Kliniky kardiologie IKEM, jenž se na programu zavedení prvního umělého srdce v České republice podílel.
„Navíc nejde o biologický materiál. Stále hrozí, že se v mechanických pumpách bude srážet krev, takže musíme podávat léky proti srážlivosti. A také mikroby se snáze usadí na umělém povrchu, proto pacienta smrtelně ohrozí každá angína nebo třeba i infekce ze zubního kazu,“ dodává.
Z tohoto důvodu je první český pacient uzavřený na pooperačním oddělení a novináři k němu neměli přístup.
Léky na celý život
Srdce transplantované z mrtvého člověka - dárce - je z lékařského pohledu stále výhodnější než přístroj.
„Po čase do něj prorostou i nervy z těla pacienta a srdce funguje téměř normálně,“ popisuje docent Kautzner.
Nicméně i tak musí pacient brát celý život léky na potlačení imunitní reakce, která by cizí orgán zničila. Lékaři musejí nemocného pečlivě sledovat, aby potlačování imunity zase nevedlo k poškození srdečních cév či třeba narušení funkce ledvin.
Umělé srdce je oproti tomu „jen“ přístroj, který se neumí přizpůsobit potřebám organismu.
„Umělé srdce nedokáže například zvýšit svoji činnost při fyzické námaze pacienta, nepozná, že pacient je třeba vzrušený nebo nervózní. Biologické srdce by při tom poslechlo signály z mozku a rozbušilo se, aparát to však neudělá.“ Josef Kautzner, IKEM |
Budíky na břiše
V principu existují dva typy mechanického srdce. U prvního je hlavní část zařízení mimo tělo nemocného. To je i případ českého pacienta.
Zařízení americké výroby, které jej udržuje při životě, tvoří dvě čerpadla o velikosti budíku, připevněná na jeho břiše, z nichž vedou trubičky do srdce. Jimi prochází krev.
Druhým typem jsou přístroje implantované přímo do pacientova těla. Z nich pak mohou vést kabely k baterii připevněné zvenčí na těle. Mechanické srdce může být v organismu uzavřené úplně a dobíjení baterií se uskutečňuje „na dálku“ prostřednictvím indukční cívky.
Žádný z těchto přístrojů však nedokáže sloužit dostatečně dlouho. Nejdéle zatím aparát pracoval po dobu 550 dnů, obvyklá doba jejich funkce je však kratší. Lékaři ve světě je proto používají na překlenutí doby, než bude možné uskutečnit transplantaci.
Zájem roste, dárců ubývá
Lidí, kterým vypoví službu jejich srdce a potřebují náhradní, ve vyspělých zemích přibývá.
„Vysvětlení je několik - asi nejjednodušší z nich je, že medicína se neustále vyvíjí, lidé jsou lépe léčeni a dožívají se vyššího věku než dřív. A s vyšším věkem se zvyšuje i pravděpodobnost srdečního selhání,“ poznamenává Josef Kautzner.
Současně však ubývá možných dárců. Lidé dnes obvykle neumírají mladí, kdy jsou jejich orgány pro přenesení do jiného těla nejvhodnější. Zlepšuje se také prevence nehod, i cyklisté nosí ochranné přílby. K tomu přistupuje i složitější legislativa, která transplantace umožňuje.
To se odráží i na snižování počtu přenosů srdcí - v roce 1997 jich v IKEM uskutečnili 65, loni 39.
V pražském IKEM dnes mají na seznamu čtyři desítky lidí, kteří čekají na transplantaci srdce. Jsou rozděleni do kategorií podle krevních skupin, ale i podle tělesné velikosti a hmotnosti, protože srdce drobného dárce by nestačilo tělu vysokého tlouštíka. Osm až deset pacientů ročně umírá dřív, než se pro ně nové srdce podaří najít.
Mechanický přístroj by měl zvýšit jejich šance. Alespoň těm, kdo to nejvíce potřebují. Čerpadla na břiše pacienta a trubičky vedoucí do jeho hrudníku v ceně dvou miliónů korun jsou na jedno použití, pohonná a řídicí jednotka za tři milióny se dá nasadit opakovaně i dalším nemocným.
JOSEF TUČEK, Hospodářské noviny, 24.04.2003