Vnímání smrti je velmi individuální záležitostí. Vždy záleží na prostředí, z nějž člověk pochází, na rodinné výchově, vzorech a zkušenostech z dětství. Pohled na smrt a její chápání se mění s věkem, s životními postoji, vírou a u pomáhajících profesí i s typem pracoviště. Jinak vnímá smrt člověka sestra v hospicovém zařízení, jinak záchranář na urgentním příjmu, jinak chirurgická sestra.
V nemocničním prostředí často zapomínáme, že smrt a umírání odpradávna provázely rituály, které měly zemřelému i pozůstalým usnadnit cestu. S rozvojem multikulturního ošetřovatelství můžeme často narazit na problémy s vírou, rituály a zvyky provázejícími konec života u pacientů z jiných komunit. Každé náboženství a každá kultura má jiné tradice a máme o nich jen velmi málo informací. Často, i když projevíme snahu respektovat tento fakt a spojit se s odborníky (církve, náboženské obce, překladatelé k překonání jazykových bariér) nebo rodinou, objeví se nečekané překážky. Může jít o legislativu, předpisy, ale i architekturu budovy daného zařízení. Například základním křesťanským rituálem je otevření okna, což v plně klimatizované moderní budově prostě není možné…
Se vzrůstajícím výskytem onkologických onemocnění se dostává do popředí paliativní péče a umění doprovázet. Chirurgie je „rychlý“ obor, kde platí:,,Smrt je náš nepřítel.“ Na umění doprovázet v dané situaci není prostor a čas. Pacienti v terminálním stadiu onemocnění jsou směrováni do péče interních oborů, hospiců nebo v ideálním případě do péče rodiny.
Na chirurgických pracovištích, zejména klinického typu, se stále setkáváme se zakořeněným stereotypem, že,,na chirurgii se neumírá“. Smrt pacienta ve většině případů bereme jako osobní prohru. Vzhledem k tomuto postoji je i následná komunikace s pozůstalými velmi obtížná. Je důležité najít nejen dostatek času ke komunikaci, ale také důstojné místo k rozloučení se se zesnulým. Naše nemocnice má k dispozici pietní místnost pro rodiny zesnulých na oddělení patologie i nemocniční kapli. Přesto naše chirurgická klinika pociťovala potřebu mít vlastní pietní koutek na pracovišti. Tělo pacienta zde setrvává předepsané dvě hodiny a pozůstalým lze umožnit, pokud projeví zájem, aby se tu důstojně rozloučili, než bude zemřelý odvezen z oddělení.
Pro chirurgickou sestru je smrt pacienta na oddělení vždy traumatizujícím faktem. Každodenní boj o zlepšení zdravotního stavu pacientů, náhlé změny jejich stavu, věk (ne vždy jsou vysokého věku) jsou samy o sobě stresujícími faktory. Chirurgie jako velmi rychlý obor nedává dostatek prostoru k odeznění stresu po resuscitaci, k vyrovnání se s pocitem prohry, k akceptaci faktu smrti. Často se všechny pocity jako lítost, smutek, bezmoc a uvědomění si vlastní smrtelnosti musí vtěsnat do krátkého časového úseku cestou mezi pietní místností a pracovištěm. Chirurgická sestra se přece musí rychle vrátit do provozu a dál poskytovat profesionální péči ostatním pacientům. V pracovní době si nemůže dovolit luxus truchlení, bojuje přece se smrtí… Emoce, prožívání a smutek si nese s sebou domů. I sestry jsou pozůstalé.
Profesionalita a zvládání emocí jsou po sestrách vyžadovány a pokládány za samozřejmost. Jak ale pomáhat,,pomáhajícím“, se příliš neřeší. Každé pracoviště by mělo mít k dispozici svého psychologa nejen pro pacienty, ale také pro zvládání stresu zaměstnanců. Sestry mají samozřejmě možnost komunikovat s nemocničním kaplanem, pastorační asistentkou nebo (v našem zařízení) navštívit krizové centrum.
To, co nám ale nejvíce chybí, je čas se na chvíli zastavit a zamyslet. Smrt není vždy jen nepřítel. Je součástí života. Vždycky byla. Vždycky bude. Jen cesta k ní by měla být důstojnější. Všichni tu cestu můžeme napravit, i když ne po stránce medicínské, ale rozhodně po stránce lidské.
SOUHRN
Umírání a smrt jsou pro chirurgické sestry velmi stresující, protože cílem jejich práce je vracet pacienty do života. Smutek a rozjitřené emoce mají nejen příbuzní a blízcí pacienta, ale i sestry, protože i zdravotníci se řadí mezi pozůstalé. Klíčová slova: umírání, smrt, stres, chirurgická sestra
O autorovi| Mgr. Monika Antonová Chirurgická klinika FN Brno (mantonova@fnbrno.cz)