Alzheimerova nemoc je závažné onemocnění mozku, při kterém dochází k zániku mozkových buněk a následnému ubývání mozkové hmoty. V mozku dochází k mnohým jevům, které jsou méně či více prostudované. Jedním z nich je ubývání acetylcholinu. Acetylcholin je látka, která zajišťuje přenos informací mezi mozkovými buňkami. Úbytek buněk a narušení přenosu informací mezi buňkami ještě zbylými vedou pak logicky k významnému narušení mozkových funkcí.
AN začíná pozvolna. Nejdříve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť a není schopen se postarat o některé věci v domácnosti. Rychlost, kterou tato choroba postupuje, se u každého postiženého liší. Nemocný má však čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatenější. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stadiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat.
Hospitalizace nemocného s AN
Domov – pro každého tento výraz znamená něco jiného. Pro zdravého jedince může být domov místem, které mu poskytuje bezpečí, vzpomínky a pocit jistoty. Je to místo, kam se vracíme a které nám připomíná naši roli v minulosti a přítomnosti. Člověku s kognitivní poruchou může ale naopak připomenout ztrácející se schopnosti, vědomosti, a především ho frustrovat, což může vést k depresím a nevhodnému chování, které pro něj i okolí může být až nebezpečné.
A pokud nemocného člověka může děsit jeho vlastní domov nebo dokonce rodina, jak se asi bude cítit v cizím prostředí… V nemocničním prostředí plném vytíženého personálu, jen s občasnými návštěvami příbuzenstva. Je zbytečné se pokoušet jenom si to představit. Místo toho se snažme porozumět takto postiženému člověku a ulehčit mu dobu hospitalizace.
Každý člen týmu na pracovišti, kde jsou hospitalizováni klienti trpící demencí, by se měl naučit alespoň základní pravidla a specifika péče o tyto osoby. Myslím, že nemusíme hovořit o empatii a individuálním přístupu, to je samozřejmostí. Ráda bych uvedla spíše jiné možnosti, pohledy a zvláštnosti při péči o klienty s AN na našem oddělení. Chování každého jedince v konkrétních situacích se samozřejmě liší. Jednáme pudově a subjektivně. Hospitalizace dementního člověka často prověří náš úsudek i nervy. Co dělat například ve chvíli, kdy pacient nechápe naše pokyny, jak se zachovat, když je natolik zmatený, že si neuvědomuje, kde se právě nachází, nebo jak postupovat, když je neklidný nebo agresivní?
Problém s komunikací: Zásady komunikace můžeme shrnout do několika bodů. Zdravotník by měl: * získat informace o typu demence, * správně oslovovat, respektovat dosažené pracovní i společenské postavení klienta, * pokyny dávat postupně, * vždy sdělovat, co bude s klientem dělat, poskytovat informace o čase a prostoru, * nevysmívat se nepochopitelnému způsobu vyjadřování, každé chování a řeč mají svůj skrytý význam, * nedávat otázky typu – co děláte, kam jdete, * věřit světu klienta – vše, co říká, tak skutečně myslí, * naučit se citlivě vést nesmyslné rozhovory, * využít významné situace a zážitky k navázání kontaktu s klientem.
V jistém momentu, kdy už choroba postoupila na takovou úroveň, že prostě nejsme schopni domluvit se a porozumět si, přestanou být slova hlavním nástrojem komunikace. Musíme se tedy zaměřit především na gesta, mimiku, neverbální komunikaci.
Při hovoru nebo naslouchání se vždy dívejme klientovi do očí. Hovořme pomalu, zřetelně a s ohledem na pacientův sluch. Nekřičme. Věty se pokoušejme sdělovat co nejjednodušším způsobem, klidně je několikrát zopakujme. Mějme vždy na paměti, že ačkoli onemocnění způsobilo postiženému problémy s chápáním slov, není dítětem. Hovořme s respektem a úctou. Usmívejme se.
Problémy se spánkem: Pacienti s AN často trpí poruchou spánku – reverzní charakter spánku. Pacient většinu dne spí a v noci je naopak vzhůru. Povzbuzujme a aktivizujme pacienta během dne. Před uložením ke spánku bychom neměli nemocnému dávat stravu s vysokým obsahem cukru. Je na místě i konzultace s lékařem o předepsání vhodných léků na spaní.
Problémy s výživou: Další naší starostí by měla být strava a hydratace klienta. Problémy s chováním u nemocného AN úzce souvisejí s těmi tělesnými. Pokud pacient není schopen jíst příborem, dovolme mu jíst rukama. Nebo jej nakrmme. Snažme se udělat všechna opatření, aby se při jídle neušpinil, ale nikdy mu neuvazujme kolem krku bryndáček.
Zapomínání – hledání: Postupem času a progresí choroby bude pacient stále více zapomínat a bude se mu prolínat minulost a současnost. Velmi často nemocní někam něco založí a poté to nemohou najít. Hledají také osoby a předměty, které v jejich blízkosti nejsou nebo ani nemohou být. Často tak hledají třeba své rodiče nebo tvrdí, že jim bylo něco odcizeno.
Vždy se pokusme hledat ztracené věci. Někdy je vhodné vzít vinu za ztrátu věci na sebe. Nikdy nepřemisťujme předměty, které někam uložil sám nemocný.
Neklid, podrážděnost, agresivita: Bez jakékoli zřejmé příčiny může být postižený touto chorobou agresivní a nebezpečný. V cizím prostředí (v nemocnici) může tato situace nastat ještě pravděpodobněji.
V takové chvíli nikdy nedávejme najevo strach. Buďme trpěliví. Pokoušejme se upoutat pozornost na něco jiného, zaměstnejme klienta. Nenadávejme, nemá to smysl, nemocný brzy zapomene, jak nevhodně se choval. Pokud ztratíme sebekontrolu, nedávejme si to za vinu. Samozřejmě nesmíme takto ventil vlastního stresu upouštět pravidelně. V tomto případě se musíme zamyslet, zda sami nemáme problém nebo nepotřebujeme odpočinek a změnu. V neposlední řadě se pokusme přijít na to, co výbuch vzteku v klientovi vyvolalo.
Závěr
Bohužel nejsme kouzelníci a nedokážeme číst myšlenky. Demence není vyléčitelné onemocnění. Jako zdravotníci se můžeme dostat v kontaktu s nemocným AN do situací, které se nám mohou zdát bezvýchodné, některé pokyny, které nemocný dává, se nám mohou zdát nesmyslné a nemusíme s nimi souhlasit… Avšak můžeme se snažit o zkvalitnění života člověka trpícího demencí. Důležité je, abychom pracovali a chovali se podle svých nejlepších vědomostí, a především podle svého svědomí.
**
LITERATURA
HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 2. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. 365 s. ISBN 978-80-87109-19-9.
ZGOLA, J. M. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada, 2003. 226 s. ISBN 80-247-0183-9.
HOLMEROVÁ, I.; JAROLÍMOVÁ, E.; NOVÁKOVÁ, H. Alzheimerova nemoc v rodině. Praha: Pfizer, 2008.
Jde o Alzheimerovu chorobu? Příručka České alzheimerovské společnosti.
HOŘEJŠÍ, J. a kol. Alzheimerova demence – závod s časem aneb tichá hrozba pro každého (druhého) z nás. Remedia populi. Praha: Panax, 1998, roč. 2, č. 2, s. 7-32. ISSN 1211-698X.
www.gerontocentrum.cz www.pecujici.cz www.alzheimer.cz
Souhrn Článek se zaměřuje na specifika péče o pacienta s Alzheimerovou demencí. Zmiňuje okruhy často se vyskytujících problémů v péči, možnosti jejich řešení, konkrétní situace a jejich vliv na pacienta i na toho, kdo péči poskytuje. Klíčová slova: Alzheimerova nemoc (AN), demence, hospitalizace, komunikace
O autorovi| Tereza Bursová oddělení akutní geriatrie, Gerontologické centrum, KNTB a. s., Zlín (bursovaterezka@seznam.cz)