Článek Prodejní profesoři najdete ZDE.
Článek VIP ve veřejném zdravotnictví najdete ZDE.
Myslím, že paní doktorka nemá správné informace, když uvádí, že lékaři většinou nesmějí pracovat současně v sektoru veřejné zdravotní péče a na soukromých klinikách. Pravý opak je pravdou.
Osobně neznám v cizině například ani jednoho profesora chirurgie (univerzitní zaměstnanec), který by neměl současně privátní pacienty. Všude na světě, kde vedle státního sektoru je sektor privátní, se na péči o ně samozřejmě podílejí i vedoucí pracovníci jednotlivých medicínských oborů (primáři, docenti, profesoři). Nevím, proč by uvedení měli být z této péče vyloučeni.
Je správné, že autorka článku uvažuje o dvou sektorech zdravotní péče. Mýlí se však v tom, že v soukromém si pacient platí celý náklad ošetření. Ve vyspělých zemích, jakou naše republika je, prakticky neexistují samoplátci.
Privátní pacienti jsou komerčně připojištěni, tedy platba je opět na základě vzájemné pomoci ostatních pojištěnců. Privátní komerčně pojištěný pacient si pak vybírá např. operatéra, místo a čas, kdy bude operován. Tito nemocní u nás, jak lze předpokládat, nebudou zabírat v nemocnicích místo těm, kteří komerční pojištění nemají. Nemocničních lůžek máme moc a asi deset tisíc jich chceme uzavřít.
Autorka se obává, že zkušení lékaři se budou přednostně věnovat komerčně pojištěným pacientům. Nevím ale, z jakých poznatků vychází, když píše, že “za peníze bude pan profesor operovat banální slepé střevo, zatímco složitou operaci studenta nebo mladé matky, kteří nebudou mít na zaplacení pana profesora, nechají operovat mediky jako praxi, nebo začínající lékaře“.
Proč takový odsudek, když paní doktorka, jak píše, předpokládá v lidech jen to nejlepší? Že by vedoucí pracovníci v medicínských oborech byli necharakterní lidé, o nichž tento předpoklad neplatí? Proč si myslet, že by peníze tak zatemnily mysl profesorů, kteří i v zahraničí přece operují jak státní, tak privátní pacienty?
Podstatné pro to, aby neoperovali za peníze jen slepá střeva, a složité operace nechali nezkušeným, je to, že stojí v čele jim svěřených pracovišť a nesou odpovědnost za výsledky jejich práce. Jakékoliv neúspěchy by je, jako vedoucí, stály renomé a později i místo. Navíc renomé pracoviště nedělá deset procent privátně pojištěných pacientů, ale devadesát procent všeobecně, tedy státem, pojištěných!
K článku kolegy Fridricha, který pracuje ve Velké Británii, jenom malou poznámku. Doktor Fridrich se ve svém článku obává, že u nás „můžeme jenom čekat na první případ úmrtí pacienta kvůli tomu, že lékaři, kteří se o něj měli starat, byli příliš zaměstnáni oprašováním kulichů s akutním kuřím okem“.
Naposled jsem byl ve Velké Británii před dvěma měsíci a viděl jsem tam jak péči o všeobecně pojištěné (NHS), tak privátní. To, co popisuje kolega, jsem tam neviděl. Proč by to tedy mělo být u nás? Každý lékař, vedoucí pracovníky nevyjímaje, si přece uvědomuje možnost ztráty místa, budou-li mu umírat pacienti, zatím co on bude kulichům oprašovat kuří oka. Nebo si myslíme, že čeští lékaři, pokud zůstali pracovat doma, jsou nekompetentní (napadají mě i jiná adjektiva) osoby?
Nehledejme českou cestu. Autor, maje zkušenosti z ciziny, by měl poradit těm, kteří u nás rozhodují o systému zdravotní péče, aby nastavili takový, který by označení pacient-kulich neznal. Nevím, jak se anglicky řekne kulich. Ví to pan kolega Fridrich? Já jsem tam nic na ten způsob neslyšel.
Závěrem. Z jistého pohledu není rozdíl mezi kulichem a VIP pacientem. Oba mají přednost v ošetření, na které nemají oficiální nárok. Zdravotníci pak počítají s tím, že tito pacienti na ně později nezapomenou. Umí si autoři předmětných článků představit, že by prezidentovi, členovi vlády či jiným VIP pacientům v nemocnici řekli: potřebujete náhradu kloubu, ale přijdete na řadu za rok?
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., III. chirurgická klinika 1. LF UK, FN Motol