Citově vnímavější rodiče, projevující více náklonnosti a lásky k dětem v prenatálním a postnatálním období, mají fyzicky uvolněnější děti s nižší hladinou stresových hormonů, které jsou sociálně obratnější, dosahují lepších výsledků ve škole – obzvlášť v matematice a ve čtení (Matulníková, 2006).
Pohyby nenarozeného dítěte odrážejí míru jeho spokojenosti nebo nespokojenosti a citlivost k prostředí. Stav dítěte po narození může poskytnout obraz o tom, jaké signály od matky dostávalo v mateřství a jak citlivě je vnímalo. Zejména extrémní forma stresu vyvolaná např. hladověním matky, smrtí otce dítěte, narozením během války může u dětí predisponovat častější výskyt schizofrenie či sebedestrukčního chování v adolescenci.
Mírnější forma stresu má za následek častější výskyt průjmů, poruchy žaludečně-střevní motility v postnatálním období, neklid a mrzutost dětí, jakož i poruchu chování a neurologické dysfunkce. Je nutné podotknout, že stavy dlouhodobé úzkosti u matky ovlivňují nejen těhotenství, ale i průběh porodu, který je potom zdlouhavější a komplikovanější na rozdíl od žen, které byly vyrovnané a radostně očekávající narození svého dítěte (Hüther, Wesser, 2010).
Základní zásady prenatální komunikace:
brát dítě jako součást své osoby, prožívat s ním jednotlivé dny, události,
rozvíjet „vnitřní“ komunikaci s dítětem (povídání si s ním „v duchu“ o jednotlivých radostech, přáních, zklamáních),
věnovat čas i hlasité komunikaci s dítětem – matka nebo i otec dítěti povídají o tom, jak se na něj těší, co pro něj všechno připravují, co prožívají, jaké mají radosti nebo starosti v práci, co jim přináší nebo nepřináší uspokojení.
Výhody prenatální komunikace:
vytváří důvěru rodičů ve vlastní rodičovské schopnosti,
podporuje vztahy, poskytuje dítěti pocit, že je na svět vítané,
poskytuje podněty pro lepší duševní a tělesný vývoj,
poskytuje posilu, když dítě reaguje na podněty a laskání zvenku, posilňuje tím rodiče v jejich úsilí, a naopak,
zvyšuje citlivost reakce rodičů na potřeby dítěte ještě před narozením (Teusen, 2003).
Druhy komunikace mezi matkou a nenarozeným dítětem
Fyziologický způsob komunikace: Hlavní úlohu zde sehrává krev, která prochází placentou. V ní mohou být různé látky, jako např. adrenalin, které putují z mateřského organismu do organismu plodu a ovlivňují jej.
Smyslová komunikace: Plod reaguje na některé smyslové podněty, např. masírování břicha, změnu polohy nebo na mateřský hlas.
Emocionální a racionální postoj matky k plodu: Jeho význam spočívá v tom, že matka soustředí svoji pozornost na plod, prožívá určitým způsobem jeho existenci. U nechtěných dětí dochází častěji k potratu než u dětí chtěných.
Všechny nastávající matky si na své dítě každou chvíli láskyplně pomyslí nebo zamyšleně hladí své břicho. Kromě toho všechny těhotné ženy se svým dítětem také mluví – v duchu nebo nahlas. Co z toho dítě vnímá, na tom se odborníci zatím neshodli. Ale je třeba vycházet z toho, že se všechny citové zážitky matky přenášejí na dítě.
To však nejsou jediné informace, které dítě ze svého okolí vnímá, protože v matčině těle se rozvíjejí jeho smysly.
Vnímání zvuku: První senzomotorické reakce na hudbu se začínají vytvářet v 8. týdnu těhotenství. Reakce na zvukové podněty předpokládá funkčnost mozku, vyvinutou kostru a kůži. Dítě zachycuje zvuky nejen přes ucho, které je v 16. týdnu kompletní, ve 20. týdnu je funkční i kochlea, ale hlavně přes kostru, která slouží jako rezonátor. Vysoké frekvence nad 8000 Hz jsou v děloze filtrovány přes kosti, tkáně a plodovou vodu.
Nenarozené dítě vnímá:
zvuky vytvářené tělem matky s intenzitou okolo 60 dB, tj. zvuk placenty, pulzaci krve, tlukot srdce, kručení v žaludku, pohyb ve střevě, hlas matky a otce, zpívání a rytmus hudby,
zvuky z vnějšího světa s intenzitou 20–30 dB, na které reaguje motorickými projevy – zpomalením nebo zrychlením frekvence srdce, pohyby (Matulníková, 2006).
Řeč – za nejdůležitější pro zdravý vývoj dítěte někteří vědci pokládají vnímání hlasu a pulsu matky. Dítě nejraději poslouchá matčin hlas. Dokáže rozeznat, zda matka právě mluví s ním, nebo s někým jiným. Při přímém oslovení projeví radost nebo se nechá uklidnit, když se předtím vylekalo (při hlasitých, neočekávaných zvucích). Řeč matky vnímá plod intenzivněji než řeč jiných nebo dostává i souběžnou pocitovou a emocionální informaci o prožívání hovořeného slova.
Zpěv – z generace na generaci se traduje, aby těhotné ženy svým nenarozeným dětem zpívaly příjemné melodie. Děti, se kterými již v prenatálním období matka komunikovala zpěvem, bývají méně plačtivé a velmi brzy se u nich ukáže talent a kreativita. Matka tím přispěje i k bezproblémovějšímu porodu a lepšímu zdravotnímu stavu. Výzkumy dokázaly, že písně, které matka zpívala během těhotenství, dítě preferuje i po narození. Zpěv je vyšší kategorií citových vyjádření.
Hudba – lékaři doporučují pouštět melodickou hudbu klidného charakteru a přiměřené hlasitosti. Hudba s frekvencí více než 90 dB, emoční těžkosti matky během těhotenství a hlučné prostředí mohou dítěti způsobit poruchy sluchu. Vlivem působení nadměrných zvukových podnětů na dítě může dojít k předčasnému porodu, u dětí se projevuje hyperaktivita a větší nervozita po narození.
Vědci tvrdí, že velikáni hudebního světa, jako je Bach, Mozart, Vivaldi, gregoriánský chorál, ale i ukolébavky dokážou nenarozené dítě uklidnit a dosáhnout tak hudební relaxace, protože tato hudba je rytmická, pravidelná, zvukově křehká a harmonicky vyvážená. Tento druh hudby u dítěte také rozvíjí empatii a hudební talent, zatímco například hlasitá rocková hudba přivede dítě do úzkostných stavů. Prudké změny rytmu při rockové či metalové hudbě neprospívají správnému biologickému vývoji dítěte – působí disharmonicky a dezorientují, což se projevuje v poruchách koncentrace, v psychomotorickém neklidu, v poruchách koordinace v oblasti jemné a hrubé motoriky, v poruše sociálního kontaktu a verbální komunikace (Matulníková, 2006).
Hudební stimulace v prenatálním období ovlivňuje nejen reorganizaci neuronové a synaptické sítě v mozku, ale i sluch, který se nejvíce podílí na prenatální stimulaci.
Současně se sluchem se v uchu dítěte rozvíjí i ústrojí pro rovnováhu. Okolo 22. týdne se dítě umí v břiše orientovat a odhadnout, kterým směrem vedou jeho pohyby. Prostřednictvím rovnovážného ústrojí přichází do mozku mnoho informací. Pohyb, který rozvíjí rovnováhu, proto podporuje také duševní schopnosti. Nenarozené dítě má i vnitřní rovnováhu, která ho chrání před přetížením zvenku. Když jde matka na procházku, houpá se v houpacím křesle nebo se směje, procvičuje si dítě smysl pro rovnováhu. Odborníci tvrdí, že tyto pohyby u něho zvyšují inteligenci (Teusen, 2003).
Vnímání dotyků: Komunikace dotykem – haptika – mezi matkou a jejím nenarozeným dítětem vytváří předpoklady pro vznik nitroděložní vazby, přispívá k harmonickému rozvoji nervové soustavy a udržení rovnováhy fyzického, intelektového a citového života dítěte (Matulníková, 2006).
Kontakt dotykem je nejviditelnější způsob, jakým matka projevuje svému potomkovi bezpodmínečnou lásku. První reakce dítěte na dotykové podněty a změnu polohy se dají zaznamenat už mezi 7. a 8. týdnem těhotenství. Přibližně v 18. týdnu je hmat u dítěte natolik vyvinutý, že může cítit přes břišní stěnu jemný dotyk hladící ruky. Ve 3. měsíci se v kůži vytvářejí první volná nervová zakončení. V následujících týdnech se tvoří stále více hmatových tělísek a jsou stále jemnější. Děti si tak mohou užívat to, že je obklopuje teplá, příjemná plodová voda, která trvale omývá jejich pokožku. I když dítě žije v plodové vodě, nevnímá ji jako mokrou. Hmat však ještě není úplně propojený s mozkem, to znamená, že dítě sice ví, že se ho něco dotýká, ale neví ještě, kde na těle tento pocit vnímá.
Pro vývoj dítěte je důležité, aby mu rodiče poskytli dostatek stimulů komunikace a dali mu pocit, že je milované. Matka cítí a vnímá pohyby dítěte navenek i ve svém nitru. Haptický proces mezi matkou a dítětem se popisuje jako vlna přicházejících dotyků od matky k dítěti. Dítě reaguje na dotyk matčiných rukou vlastním pohybem.
Pro dosažení efektu musejí být dodržovány podmínky prenatální haptiky. Celý proces se má provádět každý den, optimálně ve stejném čase při zohlednění spánkového rytmu dítěte. Výsledky pozorování dětí, u kterých matky uskutečňovaly haptiku, dokazují, že dítě je na tuto formu komunikace mimořádně citlivé. Po narození byly tyto děti pozornější, popisují se u nich výraznější předřečové projevy, dřívější začátek prvního mluvení, lepší používání složených slov. Děti jsou rychlejší, přizpůsobivější a prožívají méně strachu. Nedostatek haptiky způsobuje u dětí citové problémy, snížený sociální kontakt, větší plačtivost.
Prožívání prenatálního období otcem
Každý otec prožívá období těhotenství vlastním způsobem. Určuje míru stability rodiny a poskytuje matce a dítěti oporu a podporu, dává ženě pocit jistoty, bezpečí a ochrany při společném očekávání dítěte. Jeho vlastní vnitřní přístup k dítěti působí na celkovou povahu vztahu mezi rodiči a dítětem. Muž se tedy podílí na nitroděložním vývoji dítěte, a to nejen svými geny. Samozřejmě, pokud se matka nachází v životní situaci, která jí neumožňuje mít oporu v otci dítěte, hledá ji u jiného blízkého člověka (Hüther, Wesser, 2010).
Závěr
Vazba, která se rozvíjí mezi matkou a dítětem po narození, je pokračováním vztahu, který byl vytvořen v prenatálním období. V čase, kdy se dítě narodí, má postoj matky k dítěti charakteristické rysy. Způsob, jakým matka dítě přijme, je v mnoha směrech dán již průběhem těhotenství.
Literatura
ALLEN, K. E.; MAROTZ, L. R. Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 187 s. ISBN 80-7367-055-0.
BALCOVÁ, T.; GREŇA, Š. Česko-slovenský a slovenskočeský slovník. 2. vyd. Bratislava: Mikula, 2008. 1032 s. ISBN 978-80-88814-57-3.
BOČÁNKOVÁ, R. Výživa tehotných. In baby-web [on-line]. 01/02/2011[cit. 2011-01-14]. Dostupné na WWW: <http: baby-web.topky.sk/clanky/a2885-Vyziva-tehotnych.aspx> ČECH, E. a kol. Porodnictví. 2. vyd. Praha, Grada Publishing, 2006. 544 s. ISBN 80-247-1313-9.
HÜTHER, G.; WESER, I. Tajemství prvních devíti měsíců. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 120 s. ISBN 978-80-7367-763-3.
MATULNÍKOVÁ, Ľ. 2006. Prenatálna komunikácia matky a dítěte. In Mama a ja. 2006, roč. 5, č. 4, s. 16–18. ISSN 1335-9320.
ŠPAŇHELOVÁ, I. Dítě: vývoj a výchova od početí do tří let. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. 100 s. ISBN 80-247-0552-4.
TEUSEN, G.; GOZE-HÄNEL, I. Prenatální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 80 s. ISBN 80-7178-753-1.
O autorovi| PhDr. Iveta Ondriová, PhD., PhDr. Janka Cínová, PhD. Fakulta zdravotníckych odborov PU v Prešove (iveta.ondriova@unipo.sk)