Cévní mozková příhoda (CMP) často způsobuje úmrtí nebo invaliditu a následné umístění handicapované osoby do sociálních ústavů nebo do domácí péče. Pro společnost představuje problém ekonomický, etický, společenský, medicínský a sociální, který lze kompenzovat zlepšením situace v organizaci péče, terapii a prevenci (Bauer 2005, s. 171).
Z důvodu cévní mozkové příhody dochází k výrazným změnám zdravotního stavu u takto postižených osob, které jsou pak velmi často závislé na druhé osobě. CMP mění život nemocného, ale i jeho rodinných příslušníků, kteří mnohdy zaujmou roli pečovatelů. Pečující osoba by měla mít dostatek času také sama pro sebe, a to z důvodu regenerace vlastních sil, zachování koníčků a také z důvodu návštěvy lékaře. Osoba po CMP vyžaduje často neustálý kontakt druhé osoby, proto vykonávat roli pečující osoby není vůbec jednoduchý úkol.
Kazuistika
V roce 2008 došlo u 58letého muže k CMP, s následnou hospitalizací na neurologickém pracovišti a nutností celkové ošetřovatelské péče. Pacient byl zcela nesamostatný, neschopný komunikace, nepoznával blízké osoby. Po čtrnácti dnech hospitalizace s intenzivní fyzioterapií dokázal nemocný odpovídat na jednoduché otázky (a to někdy zmateně), ušel maximálně 10 kroků s přidržením. Nesamostatnost v oblasti stravování, vyprazdňování a hygieny stále přetrvávala. Dále byla diagnostikována porucha paměti a středně těžká demence.
Po měsíční hospitalizaci byl muž na přání manželky propuštěn do domácí péče. Manželka uvedla: „Byla jsem obeznámena, co mě doma čeká, že se budu muset o manžela 24 hodin denně starat, přece však nedám manžela někam do ústavu. Myslím si, že v domácím prostředí se manžel bude cítit lépe a bude také docházet k určitým změnám, a to ve smyslu, že se bude jeho zdravotní stav zlepšovat a budou viditelné pokroky.“
I v domácí péči bylo nutné pokračovat v zavedené fyzioterapii. Prováděla ji manželka po konzultaci postupů s fyzioterapeutem. Nemocný byl dispenzarizován v neurologické ambulanci, kterou navštěvoval v intervalu tří měsíců. V domácnosti byly provedeny bezbariérové úpravy, zakoupeno zdravotní lůžko. Nemocný byl veden k plnohodnotnému životnímu stylu. Někdy projevoval smutek při činnostech, které nedokázal zvládnout samostatně. Po třech měsících od ukončení hospitalizace nemocný zvládal jednoduché úkony pod vedením a dohledem manželky. Samostatně se pohyboval po bytě, na procházky venku používal invalidní vozík z důvodu fyzické únavy z chůze. Zdravotní stav se zlepšoval, což bylo také potvrzeno při návštěvě neurologické ambulance.
V roce 2009 se zdravotní stav nemocného zhoršil a stal se opět zcela nesamostatným, a to i přes vynaloženou snahu pečující manželky, která byla lékařem informovaná, že zdravotní stav se bude nejspíše stále zhoršovat. Nemocný byl na doporučení lékaře hospitalizován v rehabilitačním ústavu po dobu tří měsíců s následným zlepšením zdravotního stavu. Pohyblivý byl nyní s pomocí hůlky, při stravování a hygieně potřeboval pouze dohled. Situace se opakovala po šesti měsících. Po zhoršení stavu následovala hospitalizace v rehabilitačním ústavu, která vedla ke zlepšení.
V roce 2012 byla u nemocného diagnostikována vaskulární demence se zachovanou samostatností, ale s projevy agrese. Na základě psychiatrického vyšetření byla ordinována medikace ke zvládnutí agrese. Manželka uvedla: „Péče o manžela je velice vysilující jak ze strany fyzické, tak ze strany psychické. Nejhorší byly začátky, nyní už vím, jak o manžela pečovat, je však nutná péče celých 24 hodin, jsem ráda, že mne někdy také zastoupí dcera. Bylo mi také od praktické lékařky navrženo, že bych mohla manžela dát do určitého ústavu, to jsem však razantně odmítla, budu se o manžela starat, dokud to půjde. Jak bylo výše uvedeno, manžel měl být do dvou let ležák, a ještě není, za což jsem ráda.“
O využití zdravotně sociální péče nebo ústavní péči rodina neuvažovala.
Pečující manželka dále uvedla, že se jí změnila kvalita života z důvodu péče o manžela, ale díky pomoci rodinných příslušníků, zejména dcery, byla schopna navštívit například svého lékaře, navštěvovat se s ostatními rodinnými příslušníky a zachovat si své koníčky, i když pouze minimálně, nejčastěji jednou za měsíc. LITERATURA
BAUER, J. Cévní onemocnění mozku. In NEVŠÍMALOVÁ, S. et. al. Neurologie. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. s. 171–185. ISBN 80–7262–160–2.
SOUHRN Příspěvek je zaměřen na seznámení se s péčí o člověka po cévní mozkové příhodě. Cílem bylo popsat specifika ošetřovatelské péče, fyzickou a psychickou zátěž u pečující osoby formou kazuistiky. Klíčová slova: cévní mozková příhoda, následné postižení, potřeby, pečující
O autorovi| Bc. Josef Lhoťan, Ústav ošetřovatelství a porodní asistence, LF, Ostravská univerzita v Ostravě (JosefLhotan@seznam.cz)
R