mám spoustu zálib, které mi umožňují nahlédnout tam, kam bych se nikdy nedostal. Láska k Dolomitům letos například vedla až k utržení čtyřhlavého svalu mého levého stehna, a tím pádem k seznámení se s ortopedickou klinikou zevnitř, stejně jako s následky celkové anestézie. Láska k cizím řečem a cestování mi přivodila poznání, že české překlady všelijakých průvodců na cesty považuji za díla temných sil snažících se dostat turisty na místa, kam by normální člověk, neřku-li domorodec, vůbec nevkročil. V literatuře jsem poznal Svět podle Garpa, v medicíně se mi otevřela existence světa podle Grofa. V žádném z těchto nabízených světů se mi nechtělo žít i začal jsem si budovat po padesátce svůj svět. Je placatý, jak přikazuje středověká víra, a nesou jej na svých hřbetech tři sloni – MZ ČR, VZP a SÚKL.
Jsem vyučený radioterapeut, zběhlý v onkologii. Kdo mne kdy viděl při manuální práci, pochopí, že krom medicíny nic jiného opravdu neumím. A jak tak procházejí ročně tisíce lidí naším pracovištěm a účty nemocnice, kde působím, tečou pro hrazení onkologické léčby desítky miliónů korun, zapochyboval jsem. Napřed o sobě (to mne ovšem postihuje i několikrát denně, ale zatím bez medikace), pak i o onkologii. Prvním úkolem ekonomicky uvažujícího člověka, když chce založit rodinu, postavit dům či dokonce, podobně jako já, svůj svět, je najít způsob, jak na své plány vydělat. Pokud nejste dostatečně inteligentní, což se v mém případě nestalo, abyste pochopili, že nejrozumnější je nezakládat nic, musíte definovat svůj produkt, najít si pevné místo ve společnosti s jasnou představou, proč by vás a vaše schopnosti měl někdo chtít a dokonce byl ochoten za ně i platit.
Na serveru YouTube si rád pouštím staré projevy, které pohnuly světem. I vloudila se mi do pokoje věta JFK: „Neptejte se, co může Amerika udělat pro vás, ptejte se, co vy můžete udělat pro Ameriku.“ Položil jsem si tedy otázku: Co mohu já udělat pro onkologii? Živí mne, přece. Začal jsem hledat a našel si užitečného koníčka – hledání Nové hodnoty, New value, v onkologii. Nové hodnoty, která by byla akceptovatelná pacienty, plátci i poskytovateli zdravotní péče a zároveň při tom všem zabránila finančnímu zhroucení onkologie, léčby onkologicky nemocných pacientů, v kvalitě, jak ji dosud známe.
Léčba onkologických nemocných je a bude nákladná. Pokud má být hrazena v čase, který má a bude mít daleko k hojnosti, je třeba, abychom byli schopni nejen doložit své náklady na ni, ale abychom také prokázali svoji efektivitu. Co je ukazatelem efektivity v onkologii? V adjuvantní léčbě solidních malignit je to jednoduché – zabránění relapsu. Může však být tímto markerem i oddálení relapsu? Domnívám se, že ano, protože přináší prodloužení celkové doby přežití, ale… o kolik měsíců? Na to máme QUALY (Quality-Adjusted Life Year). Ovšem máme v Čechách stanovenu hranici finanční udržitelnosti?
Co je ukazatelem efektivity v paliativní léčbě? Délka přežití? Jenže tu většinou neznáme! Z etických důvodů je podmínkou v klinických studiích cross over z jednoho léku po progresi na druhý. Nad čím se můžeme dále zamýšlet? Nad časem do progrese? Zajímá ale někoho jiného než onkology čas do progrese? Nemocného zajímá, je-li zdráv, a není-li, pak předpokládaná délka a kvalita jeho zbývajícího života, nikoliv má-li tumor velký 0,5 cm či 1 cm v průměru.
Máme v onkologii nákladný preparát, tedy léčbu život zachraňující? Jistě – imatinib, rituximab, trastuzumab…; vzpomenete si na nějaký jiný? Nemocným nabízíme mnoho, ale ptám se: Není to málo, co nabízíme společnosti za její investované peníze? Víme, že rozpočet je koláč, ze kterého, když si ukousne jedna odbornost, na druhou zbude méně. Co by se stalo, kdyby si kus našeho koláče ukousl někdo jiný, třeba chirurg, urolog, gynekolog? Žili by naši nemocní déle, či by umírali rychleji? Jsme schopni vyrvat ono sousto z úst zmíněným kolegům svými výsledky zpět?
Chceme-li léčit nemocné tak, jako doposud, a lépe, musíme tedy – všichni společně – nalézt onu Novou hodnotu v onkologii. Mohu vás rovnou ujistit, že se bude opírat o něco zcela jiného než o propočet nákladů na člověkoden a dohady, zda průměrný český onkologický pacient váží 75 či 80 kilogramů. Onkologie musí přinést nový systém úhrad, v němž odpovědnost za jeho fungování ponesou jak indikující lékaři, tak poskytovatelé péče, regulátor, farmaceutický průmysl i samotní plátci péče – zdravotní pojišťovny. Ti posledně jmenovaní se sami nedomluví. V jejich domech sedí mnoho úředníků, kteří jsou závislí na procesu dohadování, a dohodnutí by mohlo mít na jejich kariéru fatální dopad.
Jsa si vědom všech těchto souvislostí, připravujeme pro onkologii spolu s přáteli model, v němž anonymní dolování prostředků z veřejného, na principu solidarity fungujícího systému zdravotního pojištění bude nahrazeno odpovědností v jejich užívání. Určitě bude odmítnut. Nevadí. Konečně se pak dostanu k četbě Marcela Prousta, který zatím čeká v mé knihovně. Budeme spolu hledat ztracený čas.