Na kterém dětském oddělení jste začínala?
Nejprve jsem byla v Hořovicích, posléze ve Zdicích. Nato jsme se přestěhovali do Prahy. Do toho přišla první, posléze druhá mateřská. Pak jsem nastoupila do této ordinace v Poliklinice v Praze 5-Barrandově. A jsem tu již dvacet dva let.
Proč jste si zvolila právě pediatrii?
Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi. Můj otec byl kantor a já si tak odmala hrála na učitelku. Tatínek mi ale řekl, že to není povolání pro mě, protože jsem malá, děti mě brzy přerostou a nebudu mít autoritu. Ostatně tak to bývá, když člověk „vidí“ do povolání, chce pak své děti uchránit. Takže mi tu kantořinu doma nakonec rozmluvili. Řekla jsem si, že místo učení budu tedy děti léčit.
Dnes už máte ve své ordinaci děti „svých“ dětí. To musí být leckdy zajímavé…
Ano, když k nám chodí bývalí pacienti se svými dětmi, nastane vždycky taková uvolněná atmosféra: tykáme jim, vím, kdy si mohu dovolit zvýšit hlas. Jsem ráda, že u mě zůstali. Stejně tak jako moje sestřička Renata Vrbová, která tu se mnou je už dvacet let. Rozumíme si jak pracovně, tak osobně. K lidem je obrovsky lidská – s maminkami v čekárně pohovoří, umí je zklidnit, je empatická. Protože máme pacienty až do devatenácti let, často se stává, že nám přicházejí představit i svoje partnery, ukazují svatební fotky… Máme z toho pak moc hezký pocit.
Léčíte tedy už druhou generaci. Naskýtá se vám tak jedinečná možnost konfrontace na dědičné choroby.
Jistě: když vím, že máma bývala alergik, tak už na to u jejích dětí při prvních příznacích myslím.
Kterých dětských nemocí za ta léta nejvíce přibylo?
Jednoznačně alergií! Narůstají neuvěřitelnou silou. Je to asi dáno způsobem života, jakým se žije: chemizace prostředí, zkrátka civilizačními vlivy. Bohužel se ale přesně neví, proč tomu tak je. Ani odborné studie nenacházejí jednoznačnou odpověď.
A ubylo naopak některých nemocí oproti době například před dvaceti lety?
Jedná se o všechny nemoci, které se už dají očkovat. Když jsem v ambulanci začínala, zcela běžně se vyskytovaly příušnice. Když vypukla epidemie, tak jsem to tu měla jak na běžícím pásu – včetně všech komplikací, které s tím relativně často bývaly spojeny. Dokonce jsem na vlastní oči viděla umřít dítě na spalničky – což se dnes prakticky nemůže stát. Toho jedenáctiletého chlapce vidím dodnes, byla to velice smutná zkušenost… A hlavně, dávám to k dobru, když mě někteří rodiče začnou přesvědčovat o tom, že nedají své děti na spalničky očkovat. Spoléhat na to, že se již tyto epidemie neobjevují, a proto své dítě nenechám naočkovat, je velice krátkozraké a nebezpečné.
Některá očkování jsou dnes ale považována za sporná.
Obecně jsem zastáncem očkování. Pokud se jedná o onemocnění, které může ohrožovat život a zanechat trvalé následky, jsem jednoznačně pro. Mám tím na mysli zejména meningokoka či pneumokoka. Za nadstandard považuji třeba očkování proti planým neštovicím: jsou maminky, které mají načinčanou holčičku a nechtějí, aby měla ve tváři jizvy po neštovicích, takže to jim nerozmlouvám. Ale pokud dítě neštovice nechytne v útlém věku, pak je rozumné ho naočkovat někdy po pubertě – to proto, aby pak eventuálně v dospělosti nemělo vážné problémy.
Existuje rapidní nástup některých dětských civilizačních chorob?
Je to určitě obezita. Děti se nehýbou, nesportují, sedí jen u počítačů. Na jedné straně obdivuji, jak jsou šikovné a jak se to všechno rychle naučily, ale nese to hrozné následky: křivá záda, obezita, nevypracované svalstvo přinášející skoliózu… no děs.
Nejsmutnější jsou dnes ale dětské oči s onkologickými nálezy…
Jen těžko se mohu vyjádřit k celkovému počtu onkologických dětí. Ve svém obvodě mám celkem asi 1150 pacientů, z toho v současné době máme jedno dítě s leukemií v léčbě, jedno na chemoterapii a čtyři jsou již odléčeny pro jiný nádor. Všechny jsou trvale pod kontrolou. Naštěstí žádné z nich nezemřelo.
Oproti minulosti se také změnily i vyšetřovací metody, které nejsou pro děti tak zátěžové.
Ano, například v poslední době diagnostikujeme spoustu celiakií (nesnášenlivost lepku, pozn. red.). Dříve to nebylo jednoduché: když se na tuto nemoc objevilo podezření, dělaly se krevní testy, které nebyly spolehlivé. Pak následovalo – jako jediná spolehlivá metoda – odebrání vzorku ze střevní sliznice, což bylo velice nepříjemné a náročné vyšetření. V dnešní době již máme k dispozici přesné krevní testy, na jejichž výsledek se mohu plně spolehnout.
Nevyskytuje se také u dětí s obezitou zvýšený nárůst cukrovky?
Bohužel, zaznamenáváme nárůst cukrovky a s ní další sdružená onemocnění – například autoimunitní záněty štítné žlázy nebo právě tu již zmiňovanou celiakii.
Existovaly dříve chlamydie?
Jistě, jen se nediagnostikovaly tak často.
A co dětská psychická onemocnění?
Zde je značný nárůst mentální anorexie. Ta dříve nebývala tak častá. Znali jsme ji jen ze skript.
Jak se za tu dobu změnily matky?
Především jsou dnes daleko starší, než byly, a tím pádem jsou i o dost úzkostnější. Také jsou mnohem zvídavější – souvisí s tím i rozvoj internetu, kde si mohou najít spoustu informací. Ty však mnohdy bývají zavádějící, protože si tam může napsat každý, co chce.
Jak pohlížejí rodiče na hrozbu prasečí chřipky?
Až mě překvapuje, že je zatím klid. Lidé se zřejmě zklidnili tím, že nemoc zatím neprobíhá tak dramaticky. Na normální chřipku totiž umírá daleko víc lidí.
Čím se zabýváte ve chvílích volna?
Pořád se hrabu v zahradě – letos jsem si začala dělat vřesoviště. Také miluji letní Šumavu, na kole i pěšky. V zimě pak ráda při hlasité hudbě z rádia šlapu na orbitreku. Ráda si přečtu i hezkou knížku a také pravidelně studuji poslední trendy v medicíně.
A dcery vám dělají radost?
Zuzana (29) po mně zdědila lásku k zahrádce. Když si chceme udělat hezkou sobotu, jedeme do zahradnictví a strávíme tam celý den. Zorka (24) je zase blázen do koní a baví ji elektronika. Při prázdninové brigádě se ale v Americe zamilovala, takže se tam po čase odstěhovala.