Sousední Polsko obchází hrůza kvůli kšeftování s těly zemřelých. Některým prý dokonce na onen svět pomohli kvůli penězům sami lékaři. U nás není situace tak dramatická, i tak ale lidé doplácejí na konkurenční boj záchranek.
Důchodkyni ze sedmé pražské části zlobí tlak na prsou. Proto se obrací na EMG Pohotovost - zdravotnickou službu první pomoci, jejíž letáček našla ve schránce. Po chvíli k ní doráží hlavní postava společnosti Jiří Čermák. Podle bývalého zaměstnance firmy Michala Petržely absolvent čtyřicetihodinového kursu Českého červeného kříže zdravotník zotavovacích akcí. U pasu se mu houpou tři mobilní telefony, v ruce třímá oprýskaný hliníkový kufr vybavený starým resuscitačním vakem, ibuprofenem a paralenem. „Záchranář“ konstatuje infarkt a nakonec volá pražskou „městskou“ záchrannou službu. Po jejím příjezdu se tiše odporoučí. Mezitím uběhly cenné minuty. Lékař zjišťuje otok plic. Tragikomický příběh ilustruje nynější stav českého záchranářství. Boj o klienta a potažmo o peníze má někdy přednost před zdravím. Mimochodem, EMG Pohotovost k Novému roku naštěstí skončila.
Život je boj
„Vy chcete psát o konkurenci mezi záchrankami? A to jste ještě naživu?“ usmívá se Bořek Bulíček, který v roce 1991 v Řevnicích na okrese Praha-západ založil záchrannou zdravotnickou službu Trans Hospital. Až taková legrace to ale není. Mnoho lidí ve vedení záchranek je totiž úzce spjato s minulým režimem a se strukturami někdejší Státní bezpečnosti. A hlavně jde o velké peníze. Ještě v první polovině 90. let převozy pacientů a podobné služby zajišťovaly nemocnice samy. Případně záchranné služby, které převzala města, obce a okresy. Postupně však - i kvůli nedostatku vozů - začaly vznikat soukromé záchranky. Rozpoutal se boj o peníze. O ty nechtěly přijít ani „městské“ služby. Do záchranářství vtrhl trh a přinesl konkurenční boj. Jak vypadá v praxi? Základní zbraní bývá využití chyb protivníka. Záchranná služba hlavního města Prahy, kterou zřizuje magistrát, tvrdě doplatila na to, že její zaměstnanci okrádali pacienty. Podezření se nakonec potvrdilo a dvojici vypečených záchranářů čeká soud. Záchrance v očích veřejnosti nepomohlo ani to, že někteří její zaměstnanci se k pacientům chovají hulvátsky. Poměrně spolehlivě funguje pomluva. S tou se prý často potkává Bořek Bulíček. Z rukávu ovšem vysype další zkušenost. Jméno Trans Hospital totiž nenajdete ani v neplacené části Zlatých stránek, kde ostatní služby figuru jí. „Prý jim někdo mým jménem zavolal, že tam nechceme být,“ doplňuje. Zkorumpovaná je podle bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida i část pracovníků dispečinku linky 155. Ti prý za úplatu podávají informace o čekajících pacientech jiným záchrankám. „Osobně jsem zažil, že pro mého známého přijely tři různé sanitky,“ upozorňuje. Nehovoře o tom, že soukromé záchranky bývají „napíchnuty“ na rádiový okruh svých městských protějšků. Běžnou metodou je kradení pacientů čekajících na odvoz od lékaře. Dotyčný prostě přebere i ty, kteří mu nepřísluší, a službu pak účtuje pojišťovně. „Stalo se, že nám takhle ukradli pacienta i s respirátorem,“ kroutí hlavou ředitel Záchranné služby hlavního města Prahy Zdeněk Schwarz.
Hrozinky
Jen na území hlavního města působí přibližně 20 záchranných zdravotních služeb. Pokud chce někdo získat licenci, musí splnit určitá pravidla týkající se vybavení vozů a vzdělání personálu. Případ Jiřího Čermáka však svědčí o tom, že ne vždy tomu tak je. Bývalý zaměstnanec EMG Pohotovost Petržela vypráví: „V drtivé většině chodila na službu děvčata, kterým bylo kolem patnácti let. Promenovala se v červených záchranářských uniformách, čímž lákala starší chlapce. Někteří členové personálu neměli ani tušení, co k čemu slouží, a účastnili se akcí jenom kvůli tomu, aby se podívali na koncert či fotbalový zápas.“ Právě koncerty a sportovní klání patří mezi lukrativnější části práce záchranných zdravotnických služeb. Záchranná služba hlavního města Prahy si účtuje za hodinu takzvané asistence pevně kolem 650 korun. Ostatní si cenu sjednávají. „Řádově jde o stovky korun,“ říká Bulíček, který zajišťoval například loňský koncert sk piny Rammstein. Záchranky však údajně často účtují poměrně vysokou částku, pak vyinkasují polovinu a o zbytek se s pořadatelem podělí. Záleží na tom, kdo nabídne výhodnější podmínky. Jindy se pořadatelé snaží ušetřit a místo sanitky najmou pouze lékaře. Soukromé služby, které zajišťují převozy z nemocnic, pochopitelně nemají zájem o bezdomovce a nepojištěné, za něž jim pojišťovna nic nezaplatí. Výhodný je pro ně naopak převoz několika pacientů na větší vzdálenosti. Dostanou lépe zaplaceno (platí se za osobu) a stihnou více rozvozů. Podle jakého klíče vybírají nemocnice firmu na převozy? Záchranáři naznačují, že v těchto případech může jít o korupci. Ředitel Schwarz se dopisem obrátil na vedení velkých pražských zdravotnických zařízení právě s tímto dotazem. Většinou se nedočkal žádné odpovědi až na několik vyhýbavých výjimek. „Nechápu tón vašeho dopisu,“ ohradil se ředitel IKEM Karel Filip. Dalším výnosným artiklem, o který se záchranky přetahují, je pomoc hotelovým hostům. I tady boj ukazuje odvrácenou tvář. Například před rokem se v libeňském hotelu těžce popálil jeden z ubytovaných. Nasmlouvaná záchranka k němu dorazila až po hodině a půl utrpení a pak přivolala městskou konkurenci. Třešničkou na dortu jsou repatriace zraněných ze zahraničí. Fungují na tvrdě komerční bázi a dá se na nich velmi slušně vydělat. Například za dovoz z Berlína si firmy účtují kolem 20 tisíc korun. Cenu pochopitelně zvyšuje náročnost přepravy. Repatriace dnes téměř monopolně ovládá pražský Meditrans. Jeho konkurenti tvrdí, že společnost ovládá trh proto, že její ředitel Ilja Chocholouš je úzce spjatý s vedením Všeobecné zdravotní pojišťovny. Počátkem 90. let navíc působil jako hlavní dispečer pražské záchranné služby, která převozy ze zahraničí tehdy zajišťovala, a při odchodu přebral všechny kontakty. Bulíček popisuje, jak jeho firma telefonicky sjednala s revizním lékařem VZP odvoz pacienta ze zahraničí. Poté však pojišťovně marně fakturovala službu. Kdosi zařídil, že revizní lékař popřel ústní dohodu. „Neřeknu, kdo za tím stál. Ale každému to snad dojde,“ glosuje Bulíček. „Tak to není. Zahraniční partneři, se kterými spolupracujeme, se na nás přijeli podívat. I když jsme měli jen dva vozy, viděli, že máme co nabídnout. Spokojení klienti si už o nás pak řekli,“ odmítá výtky oponentů Chocholouš. A dodává, že od západních manažerů se naučil uzavírat smlouvy pouhým stisknutím ruky. Jak z tohoto zašmodrchaného klubka ven? Schwarz míní, že chybějí jasná pravidla, která by vymezila pravomoci záchranných služeb. Chocholouš si zase stěžuje, že pražská záchranka nemá zájem o spolupráci. „Myslím si, že v tomto ohledu by prospělo méně trhu a více regulace,“ dodává v rámci volebních hesel ČSSD David.
* * *
Kam zavolat
Zdravotnické záchranné služby zřizované městy najde každý na tísňovém čísle 155. Toto číslo je nutné volat při vážných zdravotních komplikacích a ohrožení života. Ve voze je vždy lékař a záchranář, sanita je vybavena přístroji k udržení základních životních funkcí. Soukromé služby, stejně jako městské, mohou provozovat rychlou lékařskou pomoc (ve voze je přítomný lékař) nebo rychlou zdravotnickou pomoc (stačí pouze řidič a zdravotní sestra). Dovolat se jim lze na čísla uvedená v telefonním seznamu či na letácích vyvěšených v ordinacích lékařů. Při převozech na vyšetření stačí pouze řidič, který má zdravotnický kurs.
Polská veřejnost je zděšena, nejen středoevropská média vysílají reportéry do nemocnic a pohřebních ústavů.
Ve středopolském městě Lodž údajně nechávali někteří lékaři zdejší záchranné služby umírat nemocné jen proto, aby od pohřební služby získali odměnu ve výši zhruba 16 tisíc korun. Stát totiž za pohřeb nebožtíka vyplatí více než 34 tisíc korun (viz TÝDEN č. 5/02). Zatím není zcela jasné, zda polští zdravotníci zavinili smrt byť jen jediného pacienta. Málokdo však nejen v Polsku pochybuje o tom, že o dalším putování nebožtíka, zemřelého za, řekněme, standardních podmínek, rozhodují úplatky od pohřebních služeb. Dle znalců prostředí jde o běžnou praxi v celé střední a východní Evropě. Polské úřady již do konce minulého týdne zadržely v souvislosti s morbidními obchody sedm osob, pět z nich skončilo ve vazbě. Vyšetřování prokázalo, že podobné kšefty neprobíhaly pouze v Lodži, ale i v Olsztynu, Rzeszowě a Bielsko Podlaskem. V těchto městech avízo nestálo lodžských 16 tisíc, ale pohybovalo se prý mezi pěti a 1 2 tisíci korunami. Případem se zabývala i polská vláda. Ministryně spravedlnosti a hlavní prokurátorka Barbara Piwniková osobně dozoruje vyšetřování, které se díky stále se hlásícím svědkům slibně rozbíhá. Ministr zdravotnictví Mariusz Lapiński již přislíbil, že vláda vypracuje novelu zákonů tak, aby pohřební služby nemohly působit v nemocnicích. Pavulon, lék, který měli polští lékaři používat při vraždění pacientů, je běžnou součástí vybavení i českých sanitek. „Nedělal bych z pavulonu vražedný nástroj. V každém voze je řada preparátů, kterými se dá zabít také,“ klidní emoce ředitel pražské městské záchranky Zdeněk Schwarz.
-agt-
Karel Vrána, Týden, 4.2.2002