Stacionář funguje již přes 30 let, ale v počátku své existence přijímal zejména děti s mentálním postižením. Nyní jsou tu děti s diagnózami: autismus, disharmonický a psychotický vývoj, stereotypní pohybové poruchy atd. Kapacita stacionáře je přibližně okolo dvaceti čtyři dětí, nejčastěji s diagnózou autismus. Děti přicházejí do stacionáře v doprovodu rodičů od rodinného lékaře, z centra lékařsko-psychologického nebo od školního psychologa.
Každé nově příchozí dítě podstupuje tzv. observaci, která trvá přibližně jeden měsíc. Dítě je přiděleno vychovatelce, která je sestrou s psychiatrickým diplomem anebo speciálním pedagogem. Po dobu observace je u dítěte sledováno jeho chování, motorika, jazyk, reakce atd. Po uplynutí observace psychiatr stanoví předběžnou diagnózu a seznámí rodiče s dalším možným postupem. Stacionář přijímá děti pouze z města Grenoble.
Stacionář je velmi prostorné zařízení s velkou zahradou, dvěma kuchyněmi (jedna slouží jako pracovna pro děti na přípravu narozeninových dortů a druhá jako denní místnost pro občerstvení). Dále je ve stacionáři deset pracoven vychovatelek, dvě jídelny pro obědy a svačiny dětí, velký sál pro společný čas dětí, kancelář pro administrativu, kancelář pro staničního bratra a jeho sekretářku. Denní stacionář je finančně závislý na nemocnici Sud, ve které se nachází, ale většinu rozpočtu hradí sociální úřad, který dětem pokrývá veškeré finanční náklady počínaje dopravou (taxi) a konče stravováním.
L Hôpital de Jour se orientuje na malé děti od tří let. Proto je smyslem tohoto zařízení „pomoci dětem naučit se myslet“, dát smysl činnostem, kterými se projevují, aby pomohly zmírnit jejich strach a úzkost. Nejde o to, aby se děti učily, jak se mají chovat podle společenských norem, které jsou vyžadovány tou či onou společností. Děti často pocházejí z neúplných rodin nebo od rodičů s psychiatrickou zátěží. Musíme si uvědomit, že částečné odloučení matky od dítěte nastává již ve třetím měsíci dítěte, kdy ve Francii končí matce mateřská dovolená.
Po uplynutí sedmi let jsou děti orientovány do zařízení, která uplatňují spíše edukativní výchovu. Děti docházející do denního stacionáře jsou integrovány i do jiných zařízení. Mezi třetím až šestým rokem často navštěvují mateřskou školku. Pokud to diagnóza umožňuje, tak děti školou povinné chodí do normálních nebo speciálních škol. Většina dětí s diagnózou autismus se ani v pokročilém věku nezařadí do školní docházky a navštěvují jiná centra až do konce svého života.
Ošetřující personál
Tým je složen z psychiatra, psychologa, „psychomotriciena“ (psycholog sledující psychický vývoj v souvislosti s motorickým vývojem, zabývá se terapií, která zapojuje tělo do akce – výrazy těla, gesta, hry, cvičení na orientaci atd.), logopeda (tři hodiny týdně), devíti vychovatelek, jednoho vychovatele, sociální pracovnice, která pracuje mezi stacionářem a speciální edukativní komisí departementu (C. D. E. S.). Třikrát v týdnu probíhají terapeutické skupiny s psychologem a „psychomotricienem“. Tato skupina běží místo individuálního času. Jedna skupina se skládá ze tří až čtyř stálých dětí. Psycholog poskytuje dvakrát měsíčně každé vychovatelce jednu hodinu pohovoru o problémech a nejasnostech terapeutického působení. Každá vychovatelka má přiděleny dvě až tři děti a snaží se na ně terapeuticky působit v době individuální terapie ve své pracovně.
Časový rozvrh dne
Stacionář je otevřen od pondělí do pátku od 8.45 do 16.30 hodin. Děti jsou rozděleny do skupin po deseti až patnácti. Ráno v devět hodin přiváží děti taxislužba, která má smlouvu s rodiči a stacionářem. Velký důraz se klade na přivítání dětí. Zvykem bývá, že po příjezdu se děti udržují v klidu, nabídne se jim sušenka a pití.
Společný čas: Společný čas probíhá formou hraní ve velkém sále, kde mají děti k dispozici tříkolky, trampolínu, tobogan, koloběžky, míč, matraci, dům v lidské velikosti a knížky. Děti schopné hry si hrají, ostatní jsou za pomoci své vychovatelky zapojovány do hry. Každá vychovatelka dohlíží na své děti a zajišťuje jejich bezpečnost. Společný čas je velmi přínosný pro vychovatelku, neboť poznává své děti mezi ostatními ve stále nových situacích. Společná hra dětí přináší nová překvapení.
Individuální čas: Probíhá devadesát minut. Vychovatelka přivádí své dvě až tři děti do pracovny a snaží se s nimi individuálně pracovat. Nabízí jim činnosti jako malování, společenské hry, hudbu, modelínu, ruční práce atd. Děti jsou zapojovány i do vzdělávacích programů podle svých schopností. Každý vychovatel má svůj přístup, ale vždy se snaží poskytnout pomoc, která by dala nějaký smysl činnosti, kterou dítě vykonává. Některé autistické děti se jedenkrát týdně v době individuálního času koupou. Reakce na vodu jsou velmi rozdílné. Některé děti jsou vodou přímo okouzleny. Tím se naskytuje vychovatelce možnost nalézt bližší cestu k dítěti.
Oběd: Děti sedí u oběda vedle své vychovatelky u jednoho velkého stolu s ostatními. Jsou rozděleny do dvou stálých skupin, každá má svoji jídelnu. Oběd je pro děti pravidelným rituálem. Čas oběda je velmi náročný a je neustálým tématem pro diskusi. Obtížná zvladatelnost dětí, zajištění bezpečnosti a uchopení situace tak, aby byl oběd terapeutickým, jsou opravdu nesnadné.
Schůze: Každý den se sejdou ke konci pracovní doby vychovatelky se staničním bratrem, psychiatrem, psychologem a „psychomotricienem“ na třicet minut. Diskutuje se o událostech, které se staly během dne. Tento čas je využit pro získání nových informací, organizačních změn, vysvětlení některých událostí a případné získání rad od ostatních. Vše se zaznamenává formou zápisu do knihy. Jedenkrát týdně probíhá den neúplně. Přichází pouze jedna skupina dětí a místo druhé skupiny probíhá dvouapůlhodinová porada, na které jedna z vychovatelek probírá kazuistiku svého dítěte. Ostatní se k tomu vyjadřují a přidávají svoje postřehy. Společné úvahy nad kazuistikou pomohou vychovatelce více porozumět problematice.
Závěr
Léčba a výchova autistických dětí je velmi problematická. Existuje řada teorií, jak vychovávat a správně postupovat. Účinnost teorie založené na méně edukativním přístupu k výchově, kterou obhajuje tento denní stacionář, nedokážu posoudit, neboť za dva měsíce mé stáže nebyly vidět výrazné pokroky ve vývoji dětí. Snažila jsem se pochopit organizaci a praktikovanou teorii, ale především jsem poznávala dvacet čtyři autistických dětí ve věku tří až dvanácti let.
Nalezení cesty ke každému dítěti bylo nejen náročné, ale i velmi rozdílné. Měla jsem dobrou možnost poznat pestrost příznaků autismu. Velký rozdíl byl v závažnosti postižení. Na jedné straně stály děti, které používaly pár slov pro komunikaci, reagovaly na dotaz, dokázaly si hrát s ostatními a neměly takovou pestrost stereotypních pohybů. Na druhé straně stály děti s úplnou absencí jazyka, vyjadřující se pouze skřeky, trpící enurézou, nereagující na dotaz, s pestrostí stereotypních pohybů. U některých se objevila i agresivita, epileptické záchvaty, masturbace, masivní úzkost, strach a smutek, který tvoří hranici izolovanosti od reality. Porozumění smutku, který dávaly najevo, bylo velmi obtížné i pro samotnou vychovatelku.
Toto zařízení nabylo řadu zkušeností za dlouhou dobu svého působení. Fungující organizace a stěžejní finanční podpora sociálního úřadu umožňuje výše popsaný standard podmínek pro autistické děti. Samozřejmě v péči o dítě hraje velkou roli rodina, která se při své pracovní vytíženosti dítěte většinou nevzdávala a byla ochotna spolupracovat. Stáž mi pomohla poznat autistického jedince ve skutečnosti, neboť pro mne bylo velmi těžké představit si autistické dítě pouze na základě četby literatury. Poznala jsem určitý standard péče o tyto děti a o to bylo větším zklamáním poznávání péče v naší zemi, kdy jsem narážela na spoustu překážek při vykonávání osobní asistence autistickému chlapci předškolního věku.
| Literatura | ||
| Pedagogique Sur Le Centre De Guidance De L’ Hôpital Sud. | Noel – Baron, Ch., Henning, B., Dossier: | Sborník nemocnice, Grenoble, 1991–1993. |
Markéta Hanzálková, DiS. ESET, Psychoterapeutická a psychosomatická klinika, s. r. o., Praha (marketahanzalkova@seznam.cz)
