Sára Saudková vždy vzbuzovala emoce, stejně jako její fotografie. Nejinak je tomu s fotografiemi, které vytvořila pro projekt Život na druhou, na nichž jsou zachyceni lidé, jejichž životy poznamenalo onkologické onemocnění. Tito lidé, nejenže chorobu překonali, ale ještě k tomu po léčbě dali vzniknout novému životu – životu svých dětí…
Vystudovala jste Vysokou školu ekonomickou a nějakou dobu jste se této profesi také věnovala. Zásadní změnu ve vašem životě znamenalo setkání s fotografem Janem Saudkem. Je to jeho zásluha, že jste i vy začala fotografovat?
Nepochybně. Kdybych nepotkala Jana, sotva bych se k fotografii dostala, i když mě vždy velmi zajímala. Bylo to osudové setkání, které nás oba velmi obohatilo, zkrátka to tak mělo být. U Jana jsem se naučila řemeslu, trávila jsem s ním hodiny a hodiny ve fotokomoře, máchala se ve vývojce a ustalovači, pomáhala mu při focení s modely, lecjakou slovanskou krasavici jsem mu i „sbalila“ na ulici, protože byla zrozena k tomu, aby ji Jan vyfotil… Sledovala jsem Jana při práci a najednou jsem si to chtěla vyzkoušet také sama, z pohledu ženy…
V čem je pro vás pohled skrz hledáček fotoaparátu jiný? Lze tak vidět věci pouhým okem neviditelné?
Objektiv fotoaparátu nelže, pomáhá vám vidět do člověka a oprostit se od takových malicherností, jako je módní účes, dokonalý make-up, nedokonalé tělo nebo pleť – to je naprosto nepodstatné. Máte najednou člověka jako na dlani a zvete ho do jiného světa, kde se může cítit na chvíli svobodně, kde může odhodit šaty a veškeré předsudky a být sám za sebe. Tedy pokud vám důvěřuje. Proto vždycky fotím nejen to, co se mi líbí, ale s čím se ztotožní i model. Nenutím, neponižuji, nezesměšňuji, a pak mám v člověku před objektivem parťáka, který sehraje cokoli, a na výsledné fotografii tomu můžete věřit.
Spolupracovala jste na projektu Život na druhou, který vznikl na jaře roku 2009 za podpory nadace Lymfom Help a Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Jaká šťastná náhoda vás k této spolupráci přivedla?
MUDr. Vladimír Koza, primář FN v Plzni, je tou stěžejní „náhodou“. Pomáhala jsem mu před lety připravit výstavu fotografií Jana Saudka v Obecním domě v Praze, jejíž výtěžek podpořil Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. A od té doby se naše cesty porůznu setkávají a spolupracujeme spolu. To on přišel s nápadem vyfotit pacienty, kteří prošli onemocněním krve a navzdory takové drtivé ráně se uzdravili a oproti veškerým prognózám založili rodiny a mají roztomilé a zdravé děti. Děti, které tu vlastně neměly být. Na mě to udělalo velký dojem – a pustila jsem se do práce.
Je nějaký rozdíl ve fotografování zdravého člověka či rodiny, která má za sebou boj o život, vítězný boj, korunovaný krásnými zdravými dětmi?
Nepřistupovala jsem k těmto rodinám jinak než obvykle. Focení probíhalo velmi svižně a zvesela a věřím, že to pro všechny byl ohromný zážitek a radost. Ale uvnitř jsem cítila respekt nad jejich silou a statečností a bralo mě za srdce, když jsem vnímala, jak jsou jednoduše rádi na světě. Nemluvili jsme o nemoci – oni správně žijí současností. Vyzařovalo z nich víc soukromého štěstí než u lidí, kteří tuto zkušenost nemají. Pak si intenzivněji uvědomíte, jak je všechno v našem životě nejisté, a jste vděčná opravdu za každý den, který máte a který můžete strávit s milovanými a blízkými lidmi.
Fotíte raději lidi, které znáte, či lidi neznámé?
Mně se dobře pracuje s lidmi, které znám – s kamarády, přáteli, rodinou. Jsou po ruce a vím, co od nich mohu čekat. Někdy jim vymýšlím fotografie přímo na míru. Ale není nadto občas poznat někoho nového, nečekaného a rychle ho prokouknout a pohrát si… je to náročnější, protože musíte reagovat rychle a ne stát jako ňouma a nevědět si rady. Focení totiž nesmí být nuda a model z vás musí cítit jistotu, pak to funguje. A každá nová tvář s sebou přináší nový příběh, nové tajemství, nové pocity, nové tvary… A především mi nedovolí zlenivět.
Měla jste příležitost své modely pro projekt Život na druhou také blíže osobně poznat?
S těmito rodinami jsem se kromě focení potkala ještě při křtu kalendáře a během výstav, které putovaly a stále putují republikou. Ale jsou to lidé ze všech koutů země, takže se známe opravdu jen krátce, z focení, přesto to bylo pro nás nezapomenutelné. A považte to štěstí – za tu krátkou dobu od vzniku fotek se některé z těchto rodin ještě dál rozrostly…
Jaké dojmy ve vás zanechala tato práce a jak vás ovlivnila – jako fotografku, člověka, ženu, matku?
Zastavila jsem se, abych si uvědomila, co je důležité a co můžu směle hodit za hlavu. Potvrdilo mi to teorii, kterou se řídím po léta – dělám jen to, co mě baví a těší, a obklopuji se lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží – všechno ostatní je nepodstatné, ztráta času a energie. Život je příliš krátký, než abych ho utrácela za prkotiny a s lidmi, kteří za to nestojí.
Kdybyste nebyla fotografkou, jaké by bylo vaše povolání?
Cha, jsem ekonom, což do jisté míry uplatňuji stále. Ale myslím, že by mě to beztak táhlo jinam. Když ne k fotografii, tak k psaní nebo malbě. Nebo bych zakládala zahrady, to je taky nádherná práce.
Asi jako každý člověk, máte i vy zkušenosti s českým zdravotnictvím. Jak jste s jeho úrovní spokojená a jak se k vám zdravotníci chovali? Vidíte někde prostor pro zlepšení?
Nemůžeme od zdravotnictví čekat zázraky, obzvlášť když jsme dlouhodobě zvyklí a naučení, že se o své zdraví nemusíme příliš starat, že „buď funguje samo, anebo se postarají doktoři“. Navíc je v tomto státě nastaven systém tak podivně, že zdravotnictví je věčnou popelkou mezi ostatními obory. Považuji za ponižující, když se vláda snadno povznese nad pandury a mnohé další povedené státní zakázky a tunely, kde lítají miliardy, ale pak se handrkuje o mizerné zvýšení platů pro sestry, lékaře…
Osobně mám s lékaři dobré zkušenosti a můj obdiv mají sestry, které opravdu dřou za tři. V porodnici jsem byla hned čtyřikrát a sestřičky byly pokaždé úžasné, i když se skoro nezastavily. Ovšem sestry by mohly vyprávět, jak si někteří pacienti pletou nemocnici s hotelem a personál se služebnými… A jak je pak pacientům zatěžko zaplatit si pobyt a stravu, ačkoli ani doma nic z toho nemají zadarmo. Myslím si, že mnozí by si víc vážili svého zdraví a léků a péče, kdyby si za ledacos museli platit. My lidé jsme už takoví, že oceňujeme až to, za co si zaplatíme.
Co je pro vás největším zdrojem energie, a co vás naopak nejvíce vyčerpává?
Naprosto mě ničí, pokud jen tak bezcílně zabíjím čas, musím-li na něco čekat, když nemohu roztáhnout křídla. Když ale dělám, co mě baví a o čem jsem přesvědčena – to mám naopak pocit, že mi sílu dodává. Užívám si své děti i svou práci. Je to sice vyčerpávající, ale v každém případě šťastná symbióza, a za nic na světě bych neměnila.