Pro běžnou praxi je však nejdůležitější zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, který bezprostředně navazuje na zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Zákon upravuje poskytování některých druhů zdravotní péče, které byly dosud upraveny nedostatečně nebo byly zastaralé.
Novinkou zákona je např. právní úprava ověřování nezavedených metod na pacientovi. Stávající zákon o péči o zdraví lidu totiž vůbec nestanovil, po splnění jakých podmínek vydá Ministerstvo zdravotnictví ČR povolení k jejich provádění. Nový zákon proto stanoví základní podmínky pro provádění ověřování nezavedených metod.
Dalším velkým problémem stávající zdravotnické legislativy byla nedostatečná právní úprava lékařského ozáření a klinické odpovědnosti za lékařské ozáření. V rámci Evropského společenství jsou základní principy lékařského ozáření upraveny Směrnicí Rady 97/43/Euratom ze dne 30. června 1997, o ochraně zdraví osob před riziky vyplývajícími z ionizujícího záření v souvislosti s lékařským ozářením a o zrušení směrnice 84/466/Euratom. U nás však byla tato směrnice transponována především do zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, a jeho prováděcích právních předpisů, což bylo z hlediska zdravotní legislativy zcela nevhodné a nesystémové. Proto je celá tato problematika zařazena jako samostatná kapitola do zákona o specifických zdravotních službách.
Samostatnou kapitolu zákona o specifických zdravotních službách tvoří ochranné léčení. Ochranné léčení totiž jako jedno z ochranných opatření, která mohou být uložena na základě trestního zákona soudem, postrádalo výslovnou úpravu práv a povinností osob zúčastněných při výkonu ochranného léčení. V praxi to vedlo k potřebě časté improvizace a z hlediska legislativního to bylo považováno za zásadní nedostatek stávající zdravotnické legislativy. Stěžejním problémem zákona o péči o zdraví lidu byla posudková činnost lékařů. Bylo zde totiž pouze kuse stanoveno, že lékařská posudková činnost je nedílnou součástí léčebně preventivní péče a že jejím předním úkolem je posuzování způsobilosti k práci. Tato úprava byla hodnocena jako absolutně nedostatečná. Bylo kritizováno, že definuje pouze uznávání způsobilosti k práci a k jiným činnostem, které stanoví Ministerstvo zdravotnictví ČR, nikoli např. způsobilosti ke vzdělávání. Přitom v rámci praktické přípravy na povolání může být ohroženo zdraví osoby připravující se na výkon povolání často ještě více než při vlastním výkonu povolání. Stejně tak legislativní zakotvení práv a povinností posuzujícího lékaře, jeho spolupráce s ostatními ošetřujícími lékaři či možnosti osoby, které z posudku vyplývají práva a povinnosti, se proti závěru posudku bránit, byly z legislativního hlediska nedostatečné, a to vše musí zákon o specifických zdravotních službách napravovat.
Nová právní úprava tedy podrobně stanoví vydávání lékařských posudků. Je třeba si uvědomit, že vydání lékařského posudku o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, jde o „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané lékařem nebo zdravotnickým zařízením. Nejde tedy o právní úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby. Teprve z charakteru lékařského posudku nebo z jeho určení (účelu, pro který byl zjišťován zdravotní stav posuzované osoby nebo posuzována její zdravotní způsobilost) vyplývá, že je podkladem nebo jedním z podkladů pro rozhodnutí o právech a povinnostech dotčených osob (přístup k některým činnostem – přijetí ke studiu, oprávnění k řízení motorových vozidel) nebo na základě posudku jiným subjektům vyplývají práva a povinnosti (zaměstnavatel).
Kromě všech těchto otázek je obrovským přínosem zákona o specifických zdravotních službách, že zcela nově upravuje pracovnělékařskou péči a posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově a sportu. Pracovnělékařské péči se také budeme věnovat.
Přínos nové právní úpravy pracovnělékařské péče
Zákon o specifických zdravotních službách definuje pracovnělékařské služby jako zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby. Tato definice je plně v souladu s Úmluvou MOP č. 161 o závodních zdravotních službách, která byla ratifikována již v roce 1989, ale dosud nebyla promítnuta do našeho právního řádu.
Zákon výslovně stanoví, že pracovnělékařské služby pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání zajišťuje zaměstnavatel za podmínek stanovených zákonem o specifických zdravotních službách a jinými právními předpisy. Poskytovatelem pracovnělékařských služeb je poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství nebo poskytovatel v oboru pracovní lékařství. V zemích EU je totiž běžné, že poskytovatel pracovnělékařské péče má k tomu specializované vzdělání, alespoň formou nějakého akreditačního kurzu. U nás od roku 1995 do roku 2011 absolvovalo akreditační kurz pracovnělékařské péče pouze 422 praktických lékařů. Oba poskytovatelé pracovnělékařských služeb (všeobecní praktičtí lékaři i lékaři s akreditací pracovního lékařství) jsou z titulu své odbornosti oprávněni poskytovat pracovnělékařské služby pro zaměstnavatele, kteří mají na svých pracovištích zařazeny zaměstnance ve smyslu § 37 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a vyhlášky č. 432/2003 Sb., do kategorie první, druhé, třetí nebo čtvrté. Každý zaměstnavatel bez ohledu na počet zaměstnanců (byť zaměstnává jednoho či dva zaměstnance) má totiž povinnost mít svého lékaře pracovnělékařské péče a musí mít s ním uzavřenou smlouvu o pracovnělékařské péči a podle § 103 ZP je povinen sdělit zaměstnancům, které zařízení pracovnělékařské péče jim poskytuje pracovnělékařskou péči a jakým druhům očkování a jakým preventivním prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit.
Podle výslovného ustanovení zákona je zaměstnavatel pro výkon práce na svých pracovištích povinen uzavřít písemnou smlouvu o poskytování pracovnělékařských služeb s poskytovatelem pracovnělékařských služeb.
Důležité pro praxi: Zaměstnavatel dále může, jde-li o práce zařazené pouze do kategorie první podle zákona o ochraně veřejného zdraví a podle vyhlášky č. 432/2003 Sb. a není-li součástí této práce činnost, pro jejíž výkon jsou podmínky stanoveny jinými právními předpisy, zajišťovat provádění pracovnělékařských prohlídek a posuzování zdravotní způsobilosti k práci na základě písemné žádosti u všeobecného praktického lékaře, který je registrujícím poskytovatelem zaměstnance nebo uchazeče o zaměstnání. Ostatní pracovnělékařské služby, jako např. hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby zaměstnavatel zajišťuje prostřednictvím poskytovatele pracovnělékařské péče, s nímž uzavřel písemnou smlouvu. Tímto ustanovením se umožňuje tam, kde se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují výhradně práce zařazené do kategorie první podle zákona o ochraně veřejného zdraví a vyhlášky č. 432/2003 Sb., aby pracovnělékařské prohlídky, tedy prohlídky vstupní a prohlídky periodické, vykonávali registrující lékaři zaměstnanců nebo uchazečů o zaměstnání, a to vždy na žádost zaměstnavatele nebo budoucího zaměstnavatele. Ostatní práce – zejména pak práce zařazené do kategorie druhé – již není možné svěřit do režimu pracovnělékařských prohlídek u registrujících všeobecných praktických lékařů, ale je nezbytné, aby pracoviště, na nichž se takové práce vykonávají, posuzoval lékař se znalostí pracovních podmínek a obecné problematiky BOZP u zaměstnavatele.
Posuzování zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání
Několik dnů před nabytím účinnosti zákona č. 373/2011 Sb. (před 1. dubnem 2012) zveřejnilo MZ ČR a MPSV ČR v souvislosti se vstupem zákona č. 373/2011 Sb. v účinnost výklad k posuzování zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání. Podstata výkladu spočívala v tom, že po dobu přechodného období od 1. dubna 2012 do konce března 2013 se bude postupovat při vysílání uchazečů o zaměstnání (tím se myslí všechny osoby, se kterými se uzavírá pracovní poměr nebo některá z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr) na prohlídky podle staré směrnice ministerstva zdravotnictví PP-265-20.11.67 ze dne 16. prosince 1967 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci ve znění směrnic Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 17/1970 Věstníku MZd ČSR, o změnách v posuzování zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. května 1970. Podle této směrnice se prohlídky u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nevyžadovaly.
Důvodem tohoto byla právě skutečnost, že na základě gramatického výkladu § 59 zákona o specifických zdravotních službách by se bývala musela již od dubna loňského roku při uzavření každé sebemenší dohody o provedení práce vyžadovat i vstupní lékařská prohlídka – lékařský posudek, že zaměstnanec je schopen danou práci vykonávat, což by velice finančně zatěžovalo zaměstnavatele, protože podle zákona uchazeči o zaměstnání, se kterým zaměstnavatel uzavře pracovněprávní vztah (lhostejno zdali pracovní poměr či některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), musí tento náklad proplatit, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak.
To vše musela napravit novela zákona o specifických zdravotních službách. Ta byla nakonec publikována ve Sbírce zákonů – zákon č. 47/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění zákona č. 167/2012 Sb. Tento zákon mimo jiné upravuje i onen § 59 o vstupních lékařských prohlídkách uchazečů o zaměstnání do následujícího znění: Zaměstnavatel zajistí vstupní lékařskou prohlídku vždy před uzavřením 1. pracovního poměru, 2. dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, má-li být osoba ucházející se o zaměstnání zařazena k práci, která je podle zákona o ochraně veřejného zdraví rizikovou nebo součástí této práce je činnost, pro jejíž výkon jsou podmínky zdravotní způsobilosti stanoveny jinými právními předpisy; zaměstnavatel může vstupní lékařskou prohlídku vyžadovat též, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o práci, která není prací rizikovou a která má být vykonávána na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, nebo 3. vztahu obdobného vztahu pracovněprávnímu. Osoba ucházející se o zaměstnání se považuje za zdravotně nezpůsobilou k výkonu práce, k níž má být zařazena, pokud se nepodrobí vstupní lékařské prohlídce podle bodu 1, 2 nebo 3.
Z uvedeného vyplývá, že vstupní lékařské prohlídky se od 1. 4. 2013 u pracovního poměru vyžadují vždy a u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jen u prací zařazených do kategorie II rizikové a vyšší (podle členění podle vyhlášky č. 432/2003 Sb.). U prací administrativních a prací zařazených do kategorie I a II neriziková se vstupní lékařská prohlídka u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nevyžaduje.
Proto zaměstnanci, kteří uzavřeli dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr v období od ledna do března 2013, nemusí zatím mít vstupní prohlídky. Tato povinnost nastává až u dohod sjednaných 1. dubna 2013 na práce rizikové. U pracovních smluv a zaměstnanců vstupujících do zaměstnání na základě jmenovacího dekretu se nebude rozlišovat rizikovost/nerizikovost práce, tam bude povinnost vstupní prohlídky platit bez výhrady.