Lukáš Pollert vstoupil do povědomí široké veřejnosti výhrou zlaté medaile na divoké vodě na Letních olympijských hrách 1992 v Barceloně. V roce 1996 na OH v Atlantě získal stříbrnou medaili ve stejné disciplíně. Pro společnost bylo kontroverzní, když obě olympijské medaile prodal s odůvodněním, že olympiáda nebyla jeho osobním vrcholem, a utržené peníze věnoval na charitativní účely. Od té doby podpořil několik užitečných projektů, jako například Eko-kom, kdy veřejně podporoval kampaň na třídění odpadů, zatím posledním je pak Karta pomoci Nadačního fondu Firm4y Senior.
Ve svém profesním životě je Lukáš Pollert lékařem na klinice anesteziologie a resuscitace v Motole a občas ještě v Ústřední vojenské nemocnici na akutním příjmu. Zbylý volný čas pak ještě kromě své rodiny věnuje obyvatelům Prahy 6, kde působí v místním zastupitelstvu.
* Lukáši, při výčtu vašich aktivit se ani nechce věřit, že jste také rodičem čtyř dětí a máte čas se podílet na jejich výchově. Můžete nám říct, jak je možné všechny tyto činnosti skloubit dohromady?.
Jde to, ale vezměme jedno po druhém. Pádloval jsem naposledy před deseti lety. Odpady v naší domácnosti třídíme naprosto automaticky. A můj běžný den? Ráno vstanu brzo do práce, kde většinu času trávím zajišťování komfortu pacientů při operacích. Když se vrátím domů a přivítám se s dětmi, nejčastěji vyrazíme na kola, gymnastiku, hudebku nebo výtvarku. Někdy se rád věnuji i práci na zahradě. Vzhledem k tomu, že to vše vnímám jako zábavu, zároveň i relaxuji.
* Při vyjmenovávání projektů, které jste podpořil, jsme narazili také na Kartu pomoci. Čím nám tato karta pomáhá, dá-li se to tak říci?
Karta pomoci mne zaujala ve dvou zásadních rovinách. Tou první je, že výtěžek podporuje důstojné stáří seniorů. V dnešní době většina lidí myslí pouze sama na sebe, a co je tragičtější, často se nepostará ani o své rodiče ve stáří. Je to jednoduchý způsob, jak starým lidem pomoci. V případě Karty pomoci je tento příspěvek skutečně minimální. Projekt navíc zastřešuje i znovunavrácení pojízdných prodejen na vesnice, a to je mi velmi sympatické. Druhá zásadní rovina Karty pomoci je pak možnost pro každého od patnácti let, aby myslel na své zdraví, a my jako lékaři mu pak v případě nutnosti mohli rychle a účinně pomoci. Téměř každodenně se setkávám s překvapením lidí, kteří se dostanou ve vážném stavu do nemocnice a ptají se, proč se to přihodilo právě jim. Co hodně oceňuji, je služba lékař na telefonu, na kterého se může držitel kartičky obrátit s jakýmkoli problémem kdykoli během celého dne.
* Znamená to, že nám kartička opravdu může zachránit život?
Ano, v případě nehody, úrazu nebo kolapsu, kdy rozhodují vteřiny, může zasahující záchranář, hasič či policista ihned prostřednictvím Karty pomoci zjistit důležité informace, které hrají rozhodující roli při záchraně pacienta. Jde například o alergie, užívané léky atd. K dispozici je rovněž kontakt na blízkou osobu, kterou mohou záchranáři v případě potřeby informovat. U starších lidí, kteří si mnohdy nepamatují, jaké berou léky, je to pak pro nás lékaře vítaná pomoc i v případě běžné hospitalizace.
* Lukáši, co plánujete ve svém volném čase v nejbližší době? Jistě si těžko hledáte při svém vytížení chvilku sám pro sebe.
Chvilku sám pro sebe ani nevyhledávám, naopak veškerý volný čas trávím především se svou rodinou. Vzhledem k tomu, že za chvíli jdu domů z práce, tak budou na programu kola a gymnastika.
* A poslední, trochu osobní otázka: Můžete nám prozradit něco o svých dětech, jak jsou staré a jaké zájmy mají ony?
Nejmladší roční Metoděj zkouší chodit, tříletý Toník již jezdí samostatně na lyžích, má rád motorku a už si na ní i vyrazil zub, pětiletý Jan je Vinnetou, takže střílí z luku, a sedmiletá Ema bude policajtkou nebo opravářkou toho, co je rozbité. Jejich zájmy se každý den mění.
O autorovi: text a Foto: Nadační fond firm4y - senior