Důvody ztráty zaměstnání jsou různé. Vzpomeneme-li nejčastější, počínaje přestěhováním pracovníka, spory se zaměstnavatelem, popř. kolegou, celkovou nespokojeností v zaměstnání, nevyhovující mzdou, zdravotními potížemi omezujícími nebo zcela znemožňujícími pracovní profesi, těhotenstvím, výpovědí od zaměstnavatele či odchodem do penze konče. Vezměme v úvahu variantu nutného odchodu ze zaměstnání, kdy jedinec musí hledat zaměstnání druhé. Přesuňme se nyní do smýšlení nezaměstnaného člověka a projděme s ním celou tuto fázi krok za krokem. Moje osobní zkušenost budiž vám základem.
Ztráta zaměstnání na vlastní kůži
Hurá! Dnes jdu naposledy do práce. Naposledy mě bude svírat ten nepříjemný pocit tísně na hrudi, horkosti těla a toku myšlenek. Již nebudu ponižována, kritizována, využívána a budu moci začít zcela nový život. Život v jiném městě, v jiné práci, s jinými lidmi. A už se těším. S mým dlouhým absolvovaným studiem, praxí a osobním přístupem budu mít určitě co nevidět místo druhé, mnohem lepší. Jsem naplněna optimismem a konečně svítá na lepší časy. Posledních 6 měsíců jsem chodila každý den z práce frustrovaná, depresivně naladěná, narušovala jsem tímto svým stavem jak chod rodiny, tak i svůj zdravotní stav. Časté průjmy, nechutenství, dyspeptické potíže a recidivující infekty dýchacích a močových cest řešila jedna antibiotika za druhými.
Mé okolí ale tuto nově vzniklou situaci přijalo podstatně odlišně než já. Mělo mnohem větší obavy, abych brzy našla práci, natož pak takovou, která mě bude naplňovat. Já ale byla „snílek“. Poslední pracovní den jsem přišla domů a ihned zasedla k PC. Na všechny možné servery jsem vložila svůj inzerát s životopisem a fotkou, kde jsem hledala pracovní místo na postu všeobecné sestry. Denně mi na e-mail přicházela od každého tohoto serveru zpráva o nových nabídkách. Následující den ráno jsem se po probuzení opět odebrala k PC a už jsem přemýšlela, kam že to půjdu na pracovní pohovor. Otevřu e-mail, žádná nová pošta. Řekla jsem si ovšem, že nejlepší je hledat zaměstnání osobně.
Vytiskla jsem si tedy profesní životopis a vysvědčení a vydala se na téměř turistickou vycházku svým novým „velkým“ městem. Počátek připadal na fakultní a vojenskou nemocnici, dále pak na pět dostatečně velkých ambulantních poliklinik, výlet končil již ordinacemi jednotlivých praktických i konkrétněji orientovaných soukromých lékařů. K mému naprostému údivu jsem se na všech těchto místech dočkala stejné odpovědi: „Nyní volné místo nemáme, ale povedeme vás v evidenci a v okamžiku, kdy se nějaké místo uvolní, budeme vás kontaktovat.“ V nejčtenějších periodikách se stále dovídáme, jakým problémem je permanentní nedostatek sester, a přitom ve velkém městě není jedno jediné volné místo. Ve fakultní nemocnici mi ještě milá paní personalistka vysvětlila, že je tento problém zapříčiněn akcí lékařů „Děkujeme, odcházíme“, kvůli navýšení platů lékařům musely zdravotnické organizace zredukovat stavy sester a nadále trvá stop stav, který údajně ještě dlouhou dobu trvat bude. Veškerá volná místa, která se v příštím čase uvolní, budou zaplněna všeobecnými sestrami z MD.
Se sklopenou hlavou a slzou v oku jsem se tedy pomalým krokem odebrala k domovu. Vidina optimismu značně vyprchala a do hlavy se vkrádala myšlenka: „Co teď?“ Po 14 dnech čekání na zázrak jsem se rozhodla, že budu muset začít pátrat i v jiných vodách. Inzerát na internetu jsem zevšeobecnila na téměř jakoukoli práci a čekalo mě několik nových vycházek, které byly směrovány převážně do obchodů, kanceláří a nutričních center. Jediných možností, kterých se mi dostalo, byly posty obchodních poradců a zástupců, po nichž je skutečně velká poptávka, ovšem budoucnost značně nejistá, platové ohodnocení mizivé, nutná nabídka zboží lidem, živnostenský list, prostě jedna z věcí, kterou bych dělat nemohla. Byla jsem už ochotná klesnout k pozici pokladní v supermarketu, ale ani tohoto místa se mi nedostalo. Pomalu, ale jistě se mne zmocňoval naprostý pocit zoufalství.
Partner byl často v práci a já byla sama doma. Neměla jsem chuť jít ani ven. Celé dny jsem proseděla u inzerátů. Finance na účtu pomalu klesaly a v dohlednu se nedalo počítat s nějakým zlepšením. Naštěstí jsem víkendově sloužila v nemocnici již třetím rokem, takže jsem od financí úplně odříznuta nebyla. Nicméně jsem již měla domluvenou na červenec dovolenou u moře a s postupným prodlužováním doby nezaměstnanosti se dalo téměř s určitostí předpokládat, že ve zkušební době mi žádný zaměstnavatel dovolenou neposkytne. Toto období bych nazvala vyvrcholením naprosté zoufalosti, sociální deprivací, rezignací. Jakákoli rozmluva týkající se mého zaměstnání, ať už s rodinou, přáteli či partnerem, ve mně vzbuzovala agresivitu, nervozitu, bezmoc. Odmítala jsem na toto téma diskutovat, ba dokonce se o něm zmínit. Uzavřela jsem se v tomto ohledu do sebe a už nedoufala ve změnu.
Pro vaši orientaci - nyní se nacházíme v době jednoho měsíce po ztrátě zaměstnání. Následujících 14 dní se mne zhostila absolutní laxnost. Již jsem v nic nedoufala ani jsem nevyhledávala, byla jsem už tak unavená, že jsem zaujala postoj „mouchy, snězte si mě“. Zavládl konečně relativní klid, starosti jsem hodila za hlavu a prostě se smířila s tím, že můj problém může vyřešit pouze čas. Partner mi byl značnou oporou, a to mi na nějakou dobu postačilo.
Asi za týden zazvonil telefon s pracovní nabídkou na post všeobecné sestry v oboru, ve kterém jsem nikdy pracovat nechtěla. Bylo mi ale jasné, že musím přijmout cokoli. Šla jsem tedy na pracovní pohovor. Jednání vedení pro mne bylo naprostou novinkou. Příjemní lidé, kolektiv, prostředí, rovné jednání.
Na tomto místě pracuji dva měsíce. Přestože jsem zcela změnila svůj obor působnosti, jsem konečně spokojená a domů se vracím s čistou hlavou. A to je přesně to, co mi celou tu dobu chybělo. Najednou je vše snadné, úsměv mohu rozdávat na potkání a hřeje mě pocit, že jsem se konečně dočkala „klidu“. Mimochodem, v červenci jsem si klid užívala u moře!
Několik osobních, snad vtipně pojatých rad z čerstvě nasbírané životní etapy:
* Když vám 30 na sobě nezávislých lidí řekne, že váš nadřízený je naprosto nesnesitelný, sprostý arogant, a vám se zdá, že je fajn, věřte svému okolí.
* Důchodový věk s sebou postupem času přináší prvotní známky senility a amence, ať chceme, nebo ne.
* Nehádejte se s člověkem, který je přesvědčen o tom, že má vždy pravdu a všichni okolo jsou hloupí, na druhou stranu ale zase nedoporučuji úsměvně pouze mlčet - dojde k ještě větší agresivitě tohoto člověka.
* Váš životopis je krásná věc, nepočítejte ale s tím, že pro personální oddělení to bude víc než jen cár nezajímavého papírku s mnoha písmenky.
* Nezavrhujte nic bez podrobného průzkumu.
* Nezoufejte, jelikož nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!
Proto zcela na závěr: Dum spiro, spero. (Dokud dýchám, doufám.)
O autorovi: Martina Jedelská, DiS. všeobecná sestra