V oblasti vzájemného vztahu mezi zdravotníkem a nemocným má nezastupitelnou roli sociální komunikace. Komunikace je v obecné rovině definována jako sdělení informací nebo vzájemná výměna informací prostřednictvím nejrůznějších signálů a prostředků. Komunikace v rámci profese vyžaduje zcela zvláštní dovednosti, kterým se musí profesionální pracovníci naučit již během přípravy na své budoucí povolání (1).
Psychologické problémy stárnutí a stáří se dnes řeší jak na půdě gerontologických institucí a společností, tak v institucích psychologických. Moderní vývojová psychologie zahrnuje do svého zkoumání celou životní dráhu člověka. U povolání, která mají otázky života a práce starších občanů ve své profesní kompetenci, se předpokládá nejen zájem, ale také poznatky o psychických zvláštnostech vyššího věku. Psychologické působení však může být cílené pouze tehdy, jestliže se opírá o: * paradigma fyziologického, zdravého člověka, * znalosti celé životní dráhy seniora, * přístup ke starému pacientovi jako lidské osobnosti, * znalosti vztahu k hodnotám, lidem, k sobě samému a k budoucnosti.
Ukazuje se, že udržení vysokých schopností až do stáří je vždy výrazem silné integrované osobnosti s prospektivním zaměřením. Skutečností však zůstává, že v průběhu vývojové křivky života člověka dochází k zákonitým změnám v poznávacích schopnostech u řady psychických procesů od změn počitkových prahů, vnímání, percepčně motorické koordinace, paměťových funkcí až po nejvyšší intelektové výkony. To vše zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu života seniora. Kvalita života, seberealizace a interakce s okolím jsou ve stáří často ohroženými hodnotami, včetně extrémních případů segregace, diskriminace, ztráty smyslu života, sociální deprivace či bilančních sebevražd. Významnou úlohu zde sehrává psychoterapie, jejíž podstatou je intervence uskutečňovaná psychologickými prostředky komunikační a vztahové povahy s cílem zlepšit život seniora. Jde o nejširší profesionální interakci, o kultivovaný, profesionálně modulovaný přístup kteréhokoli zdravotnického nebo sociálního pracovníka. Při neformální psychoterapii denního kontaktu jde především o posilování sebeúcty, pocitu jistoty, bezpečí a pozitivního přijímání seniora.
Základem sociální komunikace a interakce při práci se starými lidmi by mělo být: * správné oslovení člověka, které posiluje jeho sebeúctu, * klienta chránit před projevy pohrdání, odmítání a zesměšňování, * rozhovor vést trpělivě s ohledem na zrakové a sluchové možnosti, * vyjadřovat se srozumitelně, * ujistit se, že klient správně rozuměl, * uplatňovat individuální přístup, * zabránit negativně vnímanému podceňování, * nedílnou součástí správné komunikace je aktivní naslouchání, * schopnost a ochota nechat klienta hovořit a diskutovat i o tématech, která ho tíží a kterým se obvykle většina lidí vyhýbá, * při rozhovoru nespěchat, neprojevovat netrpělivost či podrážděnost, * uplatnit empatii, sociální inteligenci, citlivost, orientaci v nonverbální komunikaci, * dodržovat taktní a ohleduplný přístup i při komunikaci s rodinou klienta.
Sociální komunikace se starým člověkem není jednoduchá, vyžaduje nejen trpělivost, ale i dostatečnou profesionální způsobilost a kvalitní přípravu.
I když stáří není považováno za nemoc, ale za přirozený fyziologický proces, je nutno mít na mysli, že jej provázejí nemoci a společně pak dochází k celkové změně osobnosti člověka.
V diagnosticko-terapeutickém procesu bychom proto neměli uplatňovat jen prvky medicínské, ale zdravotník by měl mít na mysli vždy i psychickou stránku člověka. U starších nemocných dochází ke změnám základních psychických funkcí, a to funkce: * orientačně-informativní, * regulační, * adaptační.
U některých stárnoucích jedinců pozorujeme zhoršení poznávacích procesů, které je dáno především změnami smyslového vnímání. Od těchto změn se následně odvíjejí i změny emotivity, paměti, představivosti a myšlení. Mění se motivace, volní vlastnosti a adaptabilita. Horší adaptace, nebo dokonce maladaptace je důsledkem změněných schopností a dovedností staršího člověka. U nemocných nad 65 let bychom měli počítat i s možnou demencí, která nedovolí trvalejší uchování informací, které sestra nebo lékař pacientovi poskytují, uvádí Vymětal (3). Komunikační proces právě zde sehrává svoji významnou roli. Aby komunikace mohla začít probíhat a plnit svůj základní smysl, musí být obě komunikační strany schopny tří základních duševních operací, a to schopnosti informaci: 1. vnímat, 2. ohodnotit, 3. uchovat nebo předat.
Při ošetřování seniorů je nutné zvláště v oblasti sociální komunikace dbát na dodržování základních pravidel, která umožní člověku co nejdelší aktivní účast na společenském životě a pomohou mu překonat krizové okamžiky života.
Budeme-li vycházet z Evropské charty pacientů seniorů pro oblasti komunikace, je nutno zdůraznit následující principy, které by v budoucnu mohly pomoci ke kvalitnější spolupráci profesionálních pracovníků a seniorů (2).
Mělo by jít především o to: * aby byl senior považován zdravotníky za partnera a mohl se podílet na všech rozhodnutích, která se budou týkat jeho zdraví a péče o něj, * aby mu všichni členové ošetřovatelského týmu naslouchali trpělivým a terapeutickým způsobem, * aby měl možnost nechat se zastupovat, budeli si to přát, příbuzným či jiným člověkem, který mu bude nápomocen v případě, že bude mít potíže s komunikací, * aby měl dostatek pomůcek, které mu budou ulehčovat komunikaci, * aby byl informován jasné a šetrně o svých zdravotních problémech s možností vydání písemné zprávy o zdravotním stavu a diagnóze, bude-li si to přát, a s možností nahlížet do svých zdravotních záznamů, * aby byl plně informován o možnostech léčby, včetně možných rizik, * aby byl plně informován o svém stavu dříve než jeho příbuzní, pokud tomu nebude bránit nemoc sama, * aby jeho stížnosti byly řádně šetřeny, * aby obdržel podrobné informace o dostupnosti zdravotních a sociálních služeb, * v neposlední řadě by měl mít dostatek informací a vysvětlení v případech, kdy je potřeba udělat další rozhodnutí.
Celý ošetřovatelský personál by měl při své práci vycházet z dodržování zásad lékařského tajemství a etického kodexu (4).
Závěr
Každodenní péče o seniory v domácí péči, zdravotnickém či sociálním zařízení vyžaduje profesionální přístup. Každý pracovník by měl znát biopsychosociální zvláštnosti, které se s určitým věkem pojí, a snažit se je respektovat. Zvláštní pozornost zaujímá samotná komunikace, která se stává základem dorozumívacího procesu. Komunikace v rámci profese vyžaduje zcela zvláštní dovednosti, kterým se musí zdravotníci naučit již během profesní přípravy. Pouze tak se stane sociální komunikace kvalitním prostředkem k naplnění potřeb nejstarší generace.
**
Literatura
1. HALUZÍKOVÁ, J. Informovaný pacient – spokojený pacient, zdravotník v roli edukátora. Diagnóza v ošetřovatelství. 2006, 2, s. 276–280. ISSN 1801-1349.
2. HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek sociální gerontologie. Brno: IDVPZ, 2002. 72 s. ISBN 80-7013-363-5.
3. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. Praha: Portál, 2003. 400 s. ISBN 80-7178-740-X.
4. ZACHAROVÁ, E. a kol. Zdravotnická psychologie. Praha: Grada Publishing, 2007. 232 s. ISBN 978-80-247-2068-5.
O autorovi| Doc. PaedDr. et Mgr. Eva Zacharová, Ph. D. Lékařská fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě (eva.zacharova@seznam.cz)