Co je canisterapie?
Canisterapie je druh terapie zaměřený na podporu léčby pacientů a jejich fungování v běžném životě za pomoci terapeutického psa. Využívá se při ní především fyziologie, etologie, pohybu a teploty těla zvířete. V rámci léčby jsou provozovány různé druhy aktivit, ve kterých hraje důležitou roli pozitivní vliv psa na daného klienta. Terapie vždy zahrnuje komunikaci a fyzický kontakt se zvířetem, nebo alespoň jedno z uvedeného. Provádí se po celém světě a patří k nežádanějším zooterapiím vůbec.[1]
Jak canisterapie funguje?
Existují čtyři základní metody canisterapie, které se zaměřují na řešení konkrétních problémů a situací. Všechny vychází z přirozeného kontaktu mezi klientem a psem a dochází při nich jak k aktivní, tak k pasivní komunikaci se zvířetem.
- Aktivita s pomocí psa – má aktivní i pasivní formu. U aktivní formy dochází k přímému kontaktu se psem zejména u pacientů v zařízeních sociální a zdravotní péče. Probíhá buď ve skupině, nebo individuálně. Pomáhá odbourat pocit úzkosti, deprese a uvolňuje atmosféru v kolektivu. V případě pasivní formy dochází pouze k pozorování, není vyvíjen žádný fyzický kontakt se zvířetem. Využívá se například pro rozptýlení a odvedení pozornost pacienta, když je potřeba vykonat nějaký lékařský zákrok.
- Terapie psem – je zaměřena na psychiku nebo fyzický stav klienta (nebo obojí) za přítomnosti kvalifikovaného canisterapeuta. Provádí se především u pacientů s určitým typem postižení nebo u dětí s poruchou pozornosti, ale také v domovech pro seniory či ve školách. Jde o cílený kontakt mezi člověkem a terapeutickým psem.
- Edukace za pomoci psa – zvíře zde působí jako prostředník při vzdělávání a sociální výchově klienta. Nejčastěji se tato metoda využívá ve školách u dětí se zhoršenou schopností komunikace, učení nebo udržení pozornosti.
- Krizová intervence – využívá se pro zlepšení stavu klienta, který prošel nějakou silně stresující událostí, jako je znásilnění, přírodní katastrofa nebo kriminální čin. [2, 3]
Komu terapeutičtí psi pomáhají?
Každý pes, který se trénuje pro účely canisterapie, má speciální zaměření, podle kterého se odvíjí jeho samotný výcvik. Někteří jedinci jsou trénovaní jako asistenční psi, již mají za úkol pomoci svému pánovi zorientovat se v prostoru nebo pomáhat při běžných činnostech, které klient kvůli svým omezením nemůže vykonávat sám. Jiná zvířata jsou vázána na svého psovoda, tedy canisterapeuta, a dochází s ním do různých zařízení, nemocnic nebo k soukromým osobám, kde provádí terapeutické úkony.
Nejčastěji se canisterapie využívá u následujících skupin klientů:
- tělesně postižení pacienti,
- pacienti s pohybovým omezením,
- pacienti zasažení úplnou nebo částečnou slepotou,
- pacienti LDN,
- senioři trpící demencí,
- děti se speciálními potřebami. [4, 5]
Co je cílem canisterapie?
Smyslem a cílem canisterapie je zlepšení nebo udržení zdravotního stavu pacientů. Tím je myšlen nejen stav fyzický, ale také psychický. Terapeutičtí psi jsou vycvičeni tak, aby pomáhali zlepšovat kvalitu života osob postižených různými zdravotními nebo mentálními omezeními, rozvíjeli jejich sociální a psychosociální dovednosti a pomáhali v edukačním procesu dětí se speciálními potřebami. Nedílnou součástí psí terapie je také výcvik asistenčních psů, kteří mají za úkol pomoci svému pánovi s orientací a fungováním v čase a prostoru.
Canisterapie se zaměřuje na několik rozvojových aktivit, které jsou rozděleny podle typu schopností, na nichž je potřeba pracovat. Ty jsou rozděleny do tří samostatných kategorií.
ROZVOJ POHYBOVÝCH SCHOPNOSTÍ –Za pomoci speciálně vycvičeného psa se pacient učí ovládat hrubou i jemnou motoriku. Tato metoda se využívá u osob zcela nebo částečně imobilních, ale také u pacientů, kteří se samostatně pohybovat můžou, avšak mají určitá omezení.
ROZVOJ CITOVÝCH SCHOPNOSTÍ –Canisterapie pomáhá pomocí doteků, hlazení a mazlení se psem k odbourávání neopodstatněného strachu, snížení úzkosti a nejistoty a podporuje emoční projevy zejména u dětí. Klienti s určitými mentálními nebo psychickými poruchami touto formou rozvíjí mimo jiné také ochranitelské pudy a potřebu o někoho pečovat.
ROZVOJ SOCIÁLNÍHO CÍTĚNÍ –Tato metoda se uplatňuje především u dětí, které díky navázání kontaktu a komunikace se psem dokáží lépe chápat některé sociální potřeby. Dítě v sobě díky psovi rozvíjí pocit zodpovědnosti, sounáležitosti a snadněji se zapojuje do společnosti. Podobně působí psí terapie také v případě mentálně postižených osob. [6, 7, 8]
Kdo je canisterapeut?
Canisterapeut je člověk, který absolvoval kurz canisterapie a splňuje veškeré požadavky potřebné pro výkon této činnosti. Stará se o jednoho nebo více terapeutických psů a dochází s nimi za klienty do různých zařízení nebo domovů. Může se také věnovat samotnému výcviku dalších asistenčních a terapeutických psů. Jedná se o kvalifikovanou osobu, jež je kompetentní tento druh terapie provádět na základě získání certifikátu o canisterapeutických zkouškách.
Jaká jsou pro výcvik canisterapie vhodná plemena?
Jak bylo už vysvětleno, hlavním zvířecím hrdinou je v případě canisterapie pes, který absolvoval speciální výcvik a musel stejně jako terapeut složit přísné zkoušky. Pro tuto činnost se hodí zvířata klidné povahy, která se rychle učí, snadno socializují a nemají sklony k dominanci. Existují přitom konkrétní plemena, jež jsou pro výcvik canisterapie ideální díky svým obecným povahovým vlastnostem.
Některé psí rasy vhodné pro terapeutický výcvik:
| Retrívři | Ovčáčtí psi | Pudlové |
| labradorský retriever, zlatý retriever, flat coated retriever | border collie, australská collie, krátkosrstá collie, německý ovčák | velký pudl, střední pudl, trpasličí pudl, toy pudl |
Výše uvedená plemena jsou v canisterapii oblíbená, protože jsou velice učenlivá a mají přátelskou povahu. Pudlové navíc díky speciálnímu typu své srsti nelínají a hodí se tak i do rodin s alergiemi. Vhodnost psí rasy je ale samozřejmě individuální a vždy záleží na povaze a zdravotním i mentálním stavu konkrétního zvířete. [9]
Výcvik asistenčního psa v kostce
Trénink asistenčního psa začíná už od raného věku štěněte, kdy je potřeba naučit ho hygienickým návykům a především jej důkladně socializovat. Toto má na starost náhradní páníček, většinou dobrovolník, který má štěně v péči, dokud zvíře neprojde pubertou, to znamená do 13 až 16 měsíců věku.
Cílem této péče je psa řádně vychovat a socializovat, aby byl klidné vyrovnané povahy a zvyklý na všechny nástrahy společnosti a života venku i v domácnosti. Měl by být zvyklý na co nejvíce možných situací, které mohou v běžném životě nastat. Proto by jej náhradní páníček měl brát neustále s sebou, kamkoliv jde (do práce, do školy, na nákup, do MHD a podobně). Nakonec ho dobrovolník naučí přiběhnout na zavolání, chodit na prověšeném vodítku a ignorovat venku cizí lidi i zvířata. Zároveň je ale potřeba, aby byl pejsek kontaktní a přátelský, rád se mazlil a hrál si.
Takto vychovaného pejska pak čekají zdravotní a povahové testy, na kterých se ověří, zda není příliš bázlivý, nemá sklony k agresivitě a podobně. Pokud těmito testy projde, je zařazen do speciálního výcviku, kde se rovnou také seznámí se svým budoucím majitelem. [10, 11]
Zdroje: medportal.ge, psychiatriepropraxi.cz, researchgate.net, neml.eu, revue.vsdanubius.sk, vupsv.cz, ecanis.cz, sciencedirect.com