Histologie zkoumá mikroskopickou strukturu tkání a orgánů. Kdy se provádí histologické vyšetření?

Histologie
Zdroj: Depositphotos

Pokud váš ošetřující lékař pojal podezření, že u vás došlo k rozvoji zánětlivého onemocnění, rakovinného bujení nebo jiné závažné choroby, může doporučit histologické vyšetření. Nejprve dojde pomocí biopsie k odběru vzorku tkáně z postižené oblasti, který pak odborník prozkoumá pod mikroskopem. Tak je možné odhalit různé chorobné změny a zvolit vhodnou léčbu.

Co je to histologie?

Jedná se o vědní obor, jenž se zabývá studiem mikroskopické struktury tkání a orgánů mnohobuněčných organismů, ať už jsou zdravé, nebo nemocné (pak se hovoří o histopatologii). Z lékařského hlediska tedy považujeme histologii za součást mikroskopické anatomie, stejně jako cytologii, přičemž histologické vyšetření je základem při jakýchkoliv odběrech tkáně.

Pokud chce lékař definitivně stanovit diagnózu nádorového onemocnění nebo nějaké jiné závažné choroby, obvykle musí provést mikroskopické vyšetření vzorku tkáně, který se získává pomocí biopsie nebo v průběhu operačního zákroku. V závislosti na typu odebraného vzorku pak lékaři mají dvě možnosti, a to buď vyšetření histologické (celistvý vzorek), nebo cytologické (získané volné buňky). [1, 2, 3]

K čemu slouží histologické vyšetření?

Histologické vyšetření je často využívaná diagnostická metoda, která mikroskopicky zkoumá celistvý vzorek tkáně, umožňuje lékařům odhalit vztah patologického ložiska k okolním strukturám a pomáhá diagnostikovat aktuálně probíhající chorobné procesy. Někdy se pak můžete setkat také s označením histopatologické vyšetření, což poukazuje na přítomnost patologických (chorobných) změn v těle.

Lékaři zvažují histologické vyšetření hlavně ve chvíli, kdy se pacient potýká s nespecifickými zdravotními komplikacemi a předchozí vyšetření (včetně zobrazovacích metod) nepřinesla žádné konkrétní výsledky. Nejčastěji se provádí ve chvíli, kdy vznikne podezření na přítomnost nádoru nebo jiných chorobných změn v následujících oblastech:

  • ledviny,
  • játra,
  • trávicí trakt,
  • pokožka.

Cílem histologického vyšetření je tedy posoudit odebranou tkáň a podle charakteristických struktur určit, o jaké onemocnění se jedná. U nádorových změn je dokonce možné odhadnout závažnost onemocnění a celkovou prognózu. Podle výsledků pak může lékař rozhodnout o dalším řešení situace, zvolit vhodné terapeutické metody a nasadit potřebnou léčbu. [4, 5, 6, 7, 8]

Odběr vzorku tkání

Vzorek pro histologické vyšetření se odebírá prostřednictvím biopsie, která může být předem plánovaná, nebo je součástí operačního zákroku. Například vzorek z trávicího traktu je možné získat v průběhu gastroskopie nebo kolonoskopie. Z jater a ledvin se pak vzorky odebírají prostřednictvím perkutánní biopsie, což se provádí přes kůži dlouhou jehlou, a to po znecitlivění dané oblasti.

Další variantou je poté peroperační biopsie, kdy chirurg odebírá vzorek podezřelé tkáně pro histologii přímo v průběhu operačního zákroku. Ten následně odešle k velice rychlému posouzení, přičemž patolog vzorek zpracuje, prohlédne a výsledek dá obratem vědět na operační sál. Podle výsledku histologického vyšetření (například zda je nádor zhoubný, či nezhoubný) pak lékař na místě zvolí další postup operace.  

Technika odběru vzorků

Lékaři se vždy snaží odebrat vzorek tkáně co nejrychleji a nejšetrněji, aby zbytečně nedošlo ke zhmoždění tkání a aby pacient necítil žádnou bolest. Proto se odběr většinou provádí v lokálním znecitlivění, přičemž je-li pořizování vzorku součástí operačního výkonu, pacient by ho neměl vůbec cítit. Objem vzorku většinou nepřesahuje 1 cm3 a lékař ho může získat následujícími metodami:

  • excize – vyříznutí, které se provádí například skalpelem a je běžné při peroperační biopsii nebo při pitvách (typicky se provádí například incizní biopsie či probatorní excize),
  • punkce – odběr pomocí duté jehly, pomocí které se odebere váleček tkáně,
  • kyretáž – odběr prostřednictvím kyrety, kterou lékař seškrábne požadovanou část tkáně,
  • aspirace – nasátí vzorku z dutých orgánů, jako je žaludek či děloha,
  • excize endoskopem – odběr vzorku z oblastí, které jsou špatně přístupné (jícen, střevo, průdušnice, močový měchýř a podobně),
  • exfoliativní cytologie – stěr z povrchů sliznic, který pomáhá získat vzorek povrchového epitelu, což se uplatňuje například při vyšetření děložního čípku. [9, 10, 11]

Jak probíhá histologické vyšetření?

Odebraný vzorek tkáně nestačí pouze vložit pod mikroskop a zhodnotit. Jakmile totiž tkáň opustí tělo, dochází k přerušení regulačních vztahů buněk, ukončení zásobování životadárným kyslíkem i dezorganizaci buněčného metabolismu. Činnost vlastních enzymů buňky způsobí autolýzu neboli posmrtné natrávení. Vzorek navíc mohou znehodnotit i mikroorganismy.

Těmto negativním změnám musí lékaři zabránit prostřednictvím fixace vzorků, která probíhá okamžitě po jejich odběru. Jde o denaturaci bílkovin a enzymů buněk i tkání, což se provádí právě jako ochrana před autolýzou, a to pomocí různých fyzikálních či chemických metod fixace, nebo dokonce prostřednictvím jejich kombinace.

Podstoupili jste histologii?

Fyzikální metody fixace

Činnost enzymů se váže na vodné prostředí, takže je možné ji zastavit, pokud lékař dokáže ovlivnit transportní funkci vody. To se provádí hned několika různými způsoby, kam patří například:

  • Freezing-drying metoda – jde o vysoušení vzorku mrazem, což se používá při průkazu aktivity enzymů.
  • Metoda rychlého zmrazení – v tomto případě se jedná o zmrazení pomocí suchého ledu či kapalných plynů (dusík).
  • Použití kahanu – nátěr bakterií na skle se protáhne plamenem, což se využívá hlavně v mikrobiologii.
  • Mikrovlnné záření – vzorek se ohřívá na 45–55 °C, což se hodí v běžných histopatologických metodách i při rychlém zpracování tkáně získané peroperační biopsií.

Chemické metody fixace

Chemické fixační prostředky, jako jsou například různé fixační roztoky a tekutiny, zajišťují, že dojde k rychlé a šetrné denaturaci bílkovin. Vzorek se v nich obvykle nechává po přesně určenou dobu, přičemž fixace typicky probíhá za pokojové teploty či při mírném zahřátí. U některých tekutin pak není problém, pokud je fixační čas delší, ale u jiných je nutné určenou dobu přesně dodržovat.

Fixační tekutina musí lékařům zajistit rychlou a šetrnou fixaci, což znamená, že nesmí žádným způsobem vzorek poškodit (zachovává tedy strukturu buněk a tkání). Kromě toho by měla působit v celém odebraném vzorku, rychle do něj proniknout a umožnit jeho další zpracování. Mezi vhodné chemické metody fixace se přitom řadí například:

  • Formol (formalín) – jde o nejčastěji využívanou fixační tekutinu, přičemž 100% formol je 40% roztok formaldehydu, který se před použitím ještě dále ředí vodou či fyziologickým roztokem.
  • Bromformol – tato fixační tekutina obsahuje 15% formol s bromidem amonným a využívá se u impregnačních metod.
  • Bakerova tekutina – jedná se o směs 10% formolu, vody a chloridu vápenatého, jež se hodí pro fixaci lipidů a enzymů, které se vážou na membrány.
  • SUSA – daná fixační tekutina zahrnuje sublimát, chlorid sodný (NaCl), formol, kyselinu octovou a trichloroctovou a destilovanou vodu, přičemž po fixaci se přenáší do 90% etanolu, v němž lékaři provádí jódování.
  • Etanol – jde o fixační tekutinu používanou hlavně v neurohistologii při Nisslově metodě.
  • Zenkerova tekutina – tento fixační roztok neobsahuje formol, ale funguje jako směs sublimátu, dichromanu draselného, síranu sodného, ledové kyseliny octové a také destilované vody. Vzorek se pak propírá v tekoucí vodě, přenáší se do 70% etanolu a jóduje se.

Vyšetřovaná tkáň se přitom krájí na velice tenké řezy, barví se různými technikami, které souvisí s danými strukturami, a prohlíží se na podložním sklíčku pod mikroskopem. Aby bylo nicméně možné tkáň nakrájet, musí být zakomponovaná do zalévacího média. Tím nejčastěji bývá parafín, zatímco při zalévání pro účely elektronové mikroskopie se pak tkáň prosycuje umělými pryskyřicemi.

Nakrájet odebraný vzorek na velmi tenké řezy je možné pomocí sáňkových či rotačních mikrotomů. Pokud jde o vzorky určené pro histochemické metody, lékaři je krájí na kryostatu, což je zmrazovací mikrotom. Jde-li o vzorky pro elektronovou mikroskopii, používají se ultramikrotomy. Následně se jednotlivé řezy přenesou na teplou vodní hladinu, kde se napnou, poté se vloží na podložní sklíčka a v termostatu se zbaví vody.

Jelikož jsou histologické struktury často bezbarvé, musí se typicky obarvit, aby pak bylo možné rozpoznat konkrétní tkáňové útvary. K nejčastěji používaným barvicím směsím patří hematoxylin (barví modro-fialově) a eosin (barví růžovo-červeně), ale existují i speciální barvení (Massonovy trichromy, alciánová modř, impregnace stříbrem).

Při klasickém histologickém vyšetření pak lékaři ke zkoumání vzorku nejčastěji používají mikroskop světelný, nebo případně mikroskop fluorescenční. Pokud ovšem potřebují vzorek vyšetřit ještě podrobněji (ultramikroskopie), volí mikroskop elektronový.

Následně může lékař posoudit změny tkáně a podle poškozených struktur určit charakter onemocnění (zánět, nádor, jiný zdravotní problém). Kromě toho je schopný odhalit závažnost probíhajícího procesu a v případě nádoru také konstatovat, zda je maligní (zhoubný), nebo benigní (nezhoubný). [12, 13, 14, 15]

Kdy budou k dispozici výsledky?

Výsledek histologického vyšetření je obvykle známý do 7–10 dnů po samotném odběru tkáně, ale čekání se samozřejmě může protáhnout. Pacientovi ho pak sdělí ošetřující lékař či odborník, který zároveň rozhodne o dalším diagnostickém nebo léčebném postupu. Jedinou výjimkou je zde vyšetření vzorku peroperační biopsie, jehož výsledek bývá známý do 30 minut. [16, 17, 18]

Zdroje: wikiskripta.eu, lekarske.slovniky.cz, rehabilitace.info, ordinace.cz, is.muni.cz, linkos.cz, nzip.cz, verywellhealth.com

Napsat komentář

Vaše emeilová adresa nebude zveřejněna

top