Stockholmský syndrom je obranným mechanismem zneužívané oběti vůči delikventovi. Jak se projevuje?

Stockholmský syndrom je obvykle spojován s vysoce profilovanými únosy a jejich rukojmími, kteří si k nim vytvořili pozitivní citové pouto. Kromě takových případů se s tímto psychickým stavem ovšem mohou potýkat i běžní lidé v reakci na různé typy traumat způsobených určitou formou zneužívání. Víte, co stockholmský syndrom způsobuje a jak se projevuje?

Co znamená stockholmský syndrom?

Stockholmský syndrom představuje psychologickou reakci, jež spočívá ve vytvoření emoční vazby ze strany oběti vůči pachateli poté, co prožije strach či trauma z bezprostředního ohrožení života. Nejedná se o duševní poruchu, ale spíše o obranný mechanismus jedince v krizové situaci.

Jakékoliv následné projevy empatie, důvěry či vstřícnosti únosce vytvářejí v rukojmím pocit vděčnosti, který může postupně přecházet až k silné emoční vazbě, přátelství či zamilovanosti, a naopak vzbuzuje nedůvěru a odpor vůči jiným autoritám, které by tento vztah mohly narušit.

Jak vznikl stockholmský syndrom?

Spousta lidí už se s tímto pojem mohla setkat v detektivním filmu či knize, nicméně Stockholmský syndrom je nejvíce spojován s Patty Hearstovou, kalifornskou dědičkou novinářského impéria, která byla unesena revolučními militanty v roce 1974. Zdálo se, že v ní zajatci vzbudili sympatie a ona se k nim poté připojila v loupeži. Nakonec byla zatčena a rozsudkem bylo odnětí svobody.

Stockholmský syndrom však vychází z případu, který se stal ještě dříve, konkrétně v roce 1973, kdy byla v centru švédského hlavního města přepadena banka Kreditbank. Pachatelem byli Jan-Erik Olsson a Clark Oloffson, kteří zajali čtyři rukojmí, z nichž tři byly ženy a jeden muž. Poté, co se pod tlakem policie únosci vzdali a zajatci byli po 130 hodinách vysvobozeni, se u nich projevily opačné emoce, než by lidé očekávali.

Zjistilo se, že rukojmí během přepadení banky začali vůči únoscům pociťovat důvěru a pocit bezpečí, což přimělo psychology tento fenomén prozkoumat detailněji. Následně zjistili, že pozornost, kterou jim zločinci věnovali, dříve vlastně nikdy nezažili.

Co způsobuje stockholmský syndrom?

Psychologové, kteří tento syndrom studovali, se domnívají, že pouto je zpočátku vytvářeno, když únosce ohrožuje zajatce na životě, přemýšlí nad dalším postupem a poté se rozhodne zajatce nechat žít.  

Následná úleva ze strany oběti při odstranění hrozby smrti se transformuje v pocity vděčnosti vůči únosci za to, že mu daroval život. Jak dokazuje loupež ve stockholmské bance, stačí jen pár dní, než se toto pouto vytvoří, což dokazuje, že touha zajatce přežít rychle převáží touhu nenávidět osobu, která situaci vytvořila.

Vytváření pozitivních vazeb

Instinkt přežití je tedy základním východiskem pro stockholmský syndrom. Oběti totiž žijí ve vynucené závislosti na únosci a interpretují si drobné skutky laskavosti, jež se odehrávají za děsivých podmínek, jako projev vstřícného zacházení. Často se stanou benevolentní k potřebám a požadavkům svých věznitelů a vytvářejí si psychologické vazby mezi štěstím únosců s jejich vlastním.

Syndrom se vyznačuje nejen pozitivní vazbou mezi zajatcem a únoscem, ale také negativním postojem rukojmího vůči jiným autoritám a statutárním orgánům, které ohrožují vztah oběti a delikventa. Negativní postoj je zvláště intenzivní, když rukojmí není pro pachatele užitečný, s výjimkou pákového efektu vůči třetí straně, jak tomu bývá zejména u politických rukojmí.

Jaké jsou příznaky stockholmského syndromu?

  • Oběť projevuje pozitivní pocity vůči osobě, která ji drží v zajetí nebo ji zneužívá.
  • Oběť chová negativní pocity vůči policii, autoritám nebo komukoli, kdo by se ji mohl pokusit dostat pryč od jejich únosce nebo násilníka. Mohou dokonce odmítat spolupracovat proti jejich věznitelům.
  • Oběť začíná vnímat lidskost zajatce a věří, že mají stejné cíle a hodnoty.

Rizikové skupiny stockholmského syndromu

V 21. století psychologové rozšířili chápání stockholmského syndromu z únosců a rukojmích i na další ohrožené skupiny lidí, mezi kterými jsou například:

  • Oběti domácího násilí
  • Týrané děti
  • Členové určitého kultu či sekty
  • Váleční zajatci
  • Prodávané prostitutky
  • Závodní sportovci

Americká psychiatrická asociace však stockholmský syndrom nezahrnuje mezi psychické poruchy, tudíž není ani na seznamu jejich diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (Diagnostic and statistical manual of mental disorders).

Domácí násilí

Vědecké výzkumy ukázaly, že týraní jedinci si mohou ke svému násilníkovi vytvořit emocionální pouto, zatímco mohou být zneužíváni sexuálně, fyzicky či emočně klidně po dobu několika let. Během této doby je člověk schopný rozvinout pozitivní pocity či soucit vůči osobě, která ho zneužívá.

Týrané děti

Násilníci svým obětem často vyhrožují ublížením na zdraví, či dokonce smrtí. Týrané děti se mohou snažit vyhýbat rozrušení jejich násilníka tím, že mu vycházejí ve všem vstříc a nekladou žádný odpor. Pachatelé následně mohou projevit vůči oběti laskavost, kterou lze vnímat jako skutečný cit. Ten může dítě velmi zmást a dovést k tomu, že přestane chápat negativní povahu vztahu.

Obchod s prostitucí

Ženy, se kterými je obchodováno za účelem prostituce, se na své kuplíře a překupníky zpravidla spoléhají v případě potřeby, zejména pokud jde o spaní, jídlo a pití. Jakmile zajatci dodávají obětem tyto potřeby, mohou v nich vyvolávat pozitivní emoce a důvěryhodnost. Oběti se tedy často brání udání na policii, aby se jim ze strany násilníků nedostalo odvety a také proto, že mají pocit povinnosti je ochraňovat. Mnohdy jim bývají dokonce i vděčné.

Sportovní trenérství

Zapojení se do sportu je skvělým způsobem, při kterém si lidé budují své dovednosti a mezilidské vztahy. Bohužel některé z těchto vztahů mohou být ve své podstatě negativní. Tvrdé techniky koučování mohou být někdy dokonce zneužívány. Sportovec si totiž myslí, že chování jeho trenéra je pro jeho vlastní dobro, a to se může nakonec stát rovněž formou stockholmského syndromu.

Poznali jste někoho se stockholmským syndromem?

Léčba stockholmského syndromu

Jak bylo již zmíněno výše, stockholmský syndrom není diagnostikovanou psychickou poruchou, spíše je považován za určitý obranný mechanismus jedince. S tímto syndromem se ovšem potýkají jednotlivci, kteří byli zneužíváni nebo kteří byli oběťmi incestu či týrání, tudíž vyžaduje určitý způsob terapie.

Pokud se domníváte, že někdo, koho znáte, se na vlastní kůži setkal se stockholmským syndromem, je důležité vyhledat pomoc. V krátkodobém horizontu může poradenská nebo psychologická léčba pomoci zmírnit posttraumatické stresové poruchy a ulevit od bezprostředních problémů spojených s uzdravením, mezi které patří například úzkost či deprese.

Dlouhodobá psychoterapie může pomoci lidem se zcela zotavit. Psychologové a psychoterapeuti mohou jedince naučit zdravé mechanismy pro zvládání situací a nástroje reakce, které jim pomohou pochopit, co se stalo, proč se to stalo a jak se mohou posunout kupředu. Objasnění pozitivních emocí jim pomůže pochopit, že to, co se stalo, nebyla jejich chyba.

Zdroje: bbc.com, healthline.com, stoplusjednicka.cz, mojezdravi.cz


Napsat komentář

Your email address will not be published.

top