Schizofrenie
Ačkoli většina spisovatelů a filmových tvůrců schizofreniky prezentuje jako jedince s rozpolcenou osobností, reálně tomu tak není. Jedna z nejznámějších a zároveň nejčastějších duševních nemocí ve skutečnosti ovlivňuje „pouze“ myšlení a prožívání. Právě kvůli mylným představám o této poruše jsou nemocní často stigmatizováni a ze strany svého okolí se setkávají s nepochopením.
Schizofrenie se projevuje těžkou dezintegrací osobnosti, což znamená, že je nemocný zmatený, mívá rozporuplné pocity, pociťuje napětí bez zjevné příčiny a pocity naprosté prázdnoty. Často bývá přehlcen přemírou myšlenek a jeho chování se těžko předvídá. Lidí trpící schizofrenií mají porušený kontakt s realitou a sníženou schopnost vypořádat se s běžnou zátěží každodenního života.
Za hlavní dva příznaky se však považují bludy a halucinace, přičemž bludy jsou poruchy myšlení. Jedná se o falešnou představu, která se nemocnému zdá být skutečná. Často se jedná o představu spiknutí, kdy je nemocný přesvědčen, že ho někdo sleduje a chystá proti němu útok. Jindy si pacient představuje, že je superhrdina s nadpřirozenými schopnostmi.
Máte ve svém okolí někoho, kdo trpí duševní poruchou?
Halucinace jsou poruchy vnímání. To v praxi znamená, že nemocný vidí, slyší a cítí věci, které jiní nevnímají. Schizofrenici tak často vedou dialogy s hlasy, které slyší jen oni. Sluchové halucinace mohou být velmi nebezpečné, pacientům mnohdy přikazují, co mají udělat, a to i věci, které mohou být nebezpečné pro ně i jejich okolí.
Vzhledem k výše zmíněným příznakům není divu, že schizofrenici mívají potíže s pozorností. Jejich mozek ztrácí schopnost filtrovat, co se děje jen uvnitř jejich hlavy, a co je skutečné. Přesto se mnozí z nich naučí s nemocí žít a rozeznávat, kde realita končí. Důležitá je v tomto ohledu dlouhodobá spolupráce s psychiatrem.
Depresivní porucha
Depresí se rozumí stav, kdy nemocný cítí smutek a prázdnotu, je unavený, do ničeho se mu nechce a jeho život ztrácí smysl. Ano, zdá se, že jsme to všichni zažili. Jenže naše „běžná deprese“ se od té diagnostikované značně liší. Má totiž důvod. Zatímco zdravý člověk takto reaguje například v případě úmrtí blízké osoby, po rozchodu s partnerem nebo vyhazovu z práce, kterou miloval, skutečně nemocní jedinci trpí negativními pocity bez zjevné příčiny.
Duševní nemoc se u člověka může rozvinout i po prodělání podobně traumatizujícího zážitku jakým je právě úmrtí nebo rozchod. Že už se nejedná pouze o přechodný stav však napoví fakt, že pocity prázdnoty a smutku trvají až nepřirozeně dlouho.
Takto nemocný člověk postupně ztrácí schopnost pracovat a prožívat vztahy. Záleží však na hloubce deprese. U středně těžké či těžké se kromě zmíněných příznaků objevují také myšlenky na sebevraždu. Ty je třeba brát opravdu vážně.
Bipolární porucha
Toto onemocnění se vyznačuje střídáním období mánie a deprese. Proto je bipolární porucha označována také jako maniodepresivní psychóza. Jedná se o závažné psychické onemocnění, během kterého pacient prožívá prudké změny nálad a ztrácí sociální zábrany, což má negativní dopad na jeho sociální život.
Zatímco v meziobdobí, které může trvat různě dlouho je nemocný bez příznaků, během mánie dotyčný prožívá pocit absolutního štěstí. Má spoustu energie a ztrácí potřebu spánku. Tyto pocity euforie postupně gradují do megalomanských bludů, až má pacient pocit, že zvládne všechno na světě. Jeho chování se stává bizardním. Mluví rychle a nesrozumitelně, nadměrně utrácí, je výbušný a má sklony k sexuální promiskuitě. Během mánie hrozí nemocnému vyčerpání organismu a v nejkrajnějším případě i smrt.
Bipolární deprese oproti mánii začíná nenápadně a rozvíjí se velmi pozvolně. Zpočátku bojuje nemocný se špatnou náladou, ale během následujících dnů až týdnů se dostává do těžké deprese. To znamená, že nemá chuť do života, ztrácí zájem o koníčky, je podrážděný a trpí velkým smutkem. Časté je během deprese také sebepoškozování doprovázené myšlenkami na sebevraždu a v některých případech i pokus o ni. Obě období mohou mít různou délku. Pokud mánie trvá přibližně týden, může se deprese vléct i dlouhé měsíce.
Poruchy osobnosti
Ačkoli se nejedná o duševní nemoc v pravém slova smyslu, trápí poruchy osobnosti značnou část populace. Ve zkratce se jedná o problém s uspořádáním vlastností a charakterových rysů osobnosti, který nemocnému často komplikuje život. Pacient se těžce přizpůsobuje svému okolí, špatně zvládá stres, má problém ovládat své emoce a je více zaměřený na sebe.
Pokud jsou tyto příznaky přítomny v menší míře, mluvíme o akcentované osobnosti. Takový člověk o svých problémech ví a obvykle je chce řešit. U těžkých poruch osobnosti je nemocný přesvědčený o tom, že jeho problémy způsobuje okolí a odmítá na sobě pracovat. Život s takovým člověkem je velmi těžký. Na rozdíl od psychických poruch bývají příznaky poruch osobnosti považovány za součást charakteru jedince.
Úzkostné poruchy
Úzkostné poruchy jsou nejběžnější skupinou duševních poruch. Ve větší míře se však objevují u žen. Patří mezi ně různé druhy fobií, panická porucha a generalizovaná úzkostná porucha. Fóbie se zpravidla týká vždy konkrétního objektu strachu. Nejčastěji se jedná o strach z výšek, z uzavřených prostor, konkrétních zvířat nebo ze tmy. Většina lidí své fóbie zvládá a naučí se s nimi žít, a to buď tak, že se objektům strachu cíleně vyhýbá nebo strach z nich překonala.
Horší je to se sociální fóbii, která v nemocném vyvolává pocity úzkosti v situacích, kdy se má veřejně projevovat, vést dialog s cizím člověkem nebo na něj má být z nějakého důvodu upřena pozornost. Tento problém může dotyčného izolovat od společnosti.
Panická porucha se na rozdíl od dvou předchozích projevuje také fyzicky. Jsou pro ni typické návaly úzkosti, které doprovází silné bušení srdce, potíže s dechem a pocity na omdlení. Panická ataka vzniká v souvislosti se strachem o svůj život. Strachem o své blízká je pak specifická generalizovaná úzkost, která se kromě úzkosti projevuje třesem, pocením a žaludeční nevolností.
