Častá postižení pohybového aparátu

10. 5. 2010 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Pohyb patří mezi základní životní funkce a zároveň je i nutností, každodenní potřebou. K vykonávání pohybu potřebujeme dobře fungující soukolí opěrného čili kosterního aparátu, který je navzájem stmelen klouby.

Častá postižení pohybového aparátu

Každý kloub představuje dutinu mezi dvěma či více kostmi, kloubní konce kostí jsou obaleny chrupavkou. Kloub je obalen kloubním pouzdrem, majícím dvě vrstvy – vnitřní synoviální, která je takzvanou synoviální výstelkou, jež produkuje viskózní tekutinu umožňující hladký a plynulý pohyb kloubu; zevní vrstva pouzdra je tuhá, vláknitá (fibrózní), může být zpevněna kolemkloubními vazy a svalovými úpony či svaly samotnými. Motorem pohybu je svalová soustava z příčně pruhované svaloviny a vše je pod kontrolou soustavy nervové, která dává přesné impulzy svalům. Při postižení jakéhokoli článku z tohoto soukolí dochází k omezení či vyřazení určité části našeho těla z pohybového vzorce, což může vést k částečné nebo úplné invaliditě. Také samotná postižená část může podstoupit druhotné změny, které dále ovlivňují i lidský organismus jako celek a opět prohlubují stav.

Postižení pohybového aparátu

Obecně lze rozdělit postižení pohybového aparátu na úrazové a neúrazové. Co se týče úrazových postižení, můžeme je rozdělit podle věku na úrazy mladšího a úrazy staršího věku. U poranění mladšího věku dominují takzvaná vysokoenergetická poranění vznikající při různých sportovních a oddeČastá chových aktivitách, pádech z výšky, autonehodách – typické jsou zde tříštivé zlomeniny dlouhých kostí a kolemkloubních oblastí, pohmoždění svalů, dále pak patří k této skupině významná poranění měkkých tkání jako poranění kloubů a kolemkloubních vazů při sportovních aktivitách, která vznikají na podkladě méně intenzivního a chronického stresu. U poranění staršího věku dominují úrazy nízkoenergetické, které vznikají při mnohdy banálním úrazovém mechanismu – například pádem na rameno vznikne zlomenina krčku pažní kosti, pádem na bok vznikne pověstná zlomenina krčku stehenní kosti, která pacienta upoutá na lůžko a vyvolá vznik imobilizačního syndromu, pokud není rychle a agresivně léčena.

Neúrazová postižení pohybového aparátu vznikají de facto na základě biologického procesu stárnutí a jejich nástup se urychluje nadměrným přetěžováním či jednostranným zatěžováním pohybového aparátu. Typickým příkladem je osteoartróza.

Osteoartróza

Jedná se o degenerativní onemocnění zprvu kloubní chrupavky, následně i kosti ke chrupavce přiléhající, takzvané subchondrální kosti. Onemocnění probíhá typicky ve čtyřech stadiích, nejčastěji postihuje velké zátěžové klouby (kyčel a koleno), dlužno dodat, že se může objevit prakticky na kterémkoli kloubu v těle – například na zápěstí nebo může být postiženo rameno. V první fázi onemocnění dochází k rozvláknění chrupavky, následně k odhalení kosti pod chrupavkou. Ta je drážděna agresivní kloubní tekutinou a dochází ke zhutnění kosti a k tvorbě cyst. Tento proces je značně bolestivý. V konečném stadiu dochází k zužování až zaniknutí kloubní štěrbiny a bolestivému omezení hybnosti kloubu doprovázeným i klidovou noční bolestivostí. Omezení hybnosti zátěžových kloubů vede k chronickému rozvoji imobilizačního syndromu se všemi důsledky.

Co se týče léčby, je potřeba započít již při prvních příznacích – věk okolo čtyřiceti let, u akky tivních sportovců i dříve, typickým příznakem je námahová bolestivost kloubu a startovací bolesti při zátěži. Léčba spočívá v celkové nebo lokální aplikaci chondroprotektiv, analgetické terapii, změně sportovní zátěže, snížení celkové hmotnosti a rehabilitační terapii a spadá do péče ortopedů. Ze sportovních aktivit je potřeba vyzdvihnout zejména aerobní (vytrvalostní) sportovní aktivity, jako plavání, jízda na kole po delší dobu. Co se týče běhu nebo jiných sportů, například fotbalu, tenisu, je zapotřebí opatrnosti, neboť právě tyto aktivity vedou opět k přetěžování nosných kloubů. Dále je nutné pravidelně provádět vhodnou formu strečinku k udržování či zvyšování rozsahu pohybů, neboť artróza sama vede ke snižování kloubního rozsahu.

Při bolestech lze aplikovat protizánětlivé léky ať už celkově nebo lokálně ve formě mastí či krémů. Při používání obojího je nezbytné se nejprve poradit s lékařem. Celkově aplikované protizánétlivé léky mají nežádoucí účinv podobě zvýšeného rizika vzniku vředové choroby žaludku, lokální formy léku mívají fotosenzibilizující účinek – to znamená, že pokud je aplikován krém na kůži a dojde k intenzivnější expozici kůže slunci, kůže reaguje zánětem a vytvoří se exantém (vyrážka). Dále je dobré upozornit na fakt, že při akutní bolestivosti artrózou postiženého kloubu je jen málo vhodné použití chlazení. Fyzikální procedura chlazení je vhodná u zánětlivých a úrazových postižení kloubů, na artrotický kloub ji však nelze doporučit, spíše zhoršuje projevy postižení. Z dalších fyzikálních procedur je žádoucí rehabilitace ve vířivce, léčebný tělocvik, izometrické posílení kolemkloubních svalů a balneoterapie – u nás například lázně Kladruby.

Dlužno dodat, že všechny tyto léčebné modality proces tohoto onemocnění pouze zpomalují a oddalují nástup posledních stadií, kde se uplatňuje operační léčba.
Závěrem bych chtěl poznamenat, že postižení pohybového aparátu jsou opravdu rozličná a cílem tohoto textu nebylo podat vyčerpávající přehled všech možných patologií, spíše vyzdvihnout nejčastější postižení pohybového aparátu a pokud možno se zaměřit na jejich prevenci.

O autorovi: MUDr. Václav Panáček, foto: shutterstock.com 

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?