Nejsme neomylní ani bezchybní. Někdy jsme naopak pěkně trapní, popleteme, co můžeme, a navíc plácneme poznámku, která měla být vtipná, ale někoho se dotkla. Chyby patří do našeho každodenního života, stejně jako naše úspěchy. Tak se je naučme brát z lepší stránky. Navíc se díky nim můžeme leccos o sobě dozvědět.
Na skutečnosti, že nejsme mechaničtí roboti, je řada pozitiv. Například to, že v chybování jsme si všichni rovni. Buďte si jistí, že i špičkový manažer někdy propásne důležité jednání, zapomene si doma mobil, vypere barevné prádlo s bílým nebo si polije značkovou košili kávou. Důležité je naučit se své denní prohřešky zvládat. S nadhledem a ještě lépe s humorem. Nejvyšším stupněm v této oblasti je schopnost dělat z nevýhody výhodu.
Vždyť to sami znáte: zapomenete si peněženku a máte před sebou celý den ve městě. Máte na vybranou, buď si půjčíte od kolegy, anebo nepříjemnou situaci pojmete jako výzvu: dáte si odlehčovací půst a vyzkoušíte, jestli lze přežít den v civilizovaném světě bez utrácení.
Anebo: zapomenete si podklady pro důležitou poradu – máte možnost se omluvit s tím, že vystoupíte až příště, anebo přede všemi přiznáte, co se vám stalo (čímž stoprocentně získáte sympatie), a vyšvihnete prezentaci z hlavy. Pokud jste se připravili dobře, budou vám jednotlivé části naskakovat úplně automaticky. A třetí příklad: máte naplánovaný romantický víkend v cizím městě, ale jako na potvoru prší, prší a prší. Nabitý program s poznáváním památek a lokálních restaurací musí vzít za své – a vy máte dva dny v hotelu jen pro sebe a partnera. Není to úžasné?
Schopnost obrátit nepřízeň osudu ve svůj prospěch je výsadou optimistických, kreativních lidí. Ti přišli do života obdařeni záviděníhodnou schopností vidět ve věcech lepší stránku a nehroutit se ve chvíli, kdy s nimi osud trochu zacvičí. Co se od nich můžeme naučit my ostatní, kteří se ve chvílích, kdy se proti nám všechno spikne, prostě a jednoduše můžeme zbláznit vzteky? Inspirujte se našimi pěti tipy.
Zachovejte klid
Pravidlo číslo jedna – i ta nejšílenější a nejtrapnější situace se dá zvládnout. Představte si, že v kanceláři k pobavení kolegů parodujete šéfa a nevšimnete si, že stojí přímo za vámi. Máte na vybranou. Dělat jakoby nic, srdečně se zasmát a obrátit situaci v legraci, anebo za šéfem za chvíli vyrazit a zkusit mu vysvětlit, že jste to tak nemysleli. Jak byste si poradili? Nejhorší je první scénář, zametením pod koberec se věci jenom zhoršují. Udělat z trapné situace humornou scénku – to chce nervy z oceli a pevné sebevědomí. Takže jako nejvhodnější se ukazuje poslední řešení. Pohlédnout pravdě do očí, přiznat chybu. To jistě ocení i ten nejpřísnější šéf.
Vybruslit z trapnosti
A když už jsme u těch trapných situací – představte si, že vám na důležitém slavnostním obědě rupnou kalhoty. Studem byste se mohli propadnout, jste uvěznění u stolu, protože zvednout se je nemožné. Tak se nezvedejte. Nonšalantně konverzujte se spolustolovníky a buďte ve střehu: až vás bude obsluhovat číšník nebo servírka, decentně požádejte o pomoc (jehlu a nit, zavírací špendlík…). A nenápadně se vzdalte na toalety.
Protože (správná) obsluha je vyškolená k decentnosti, měla by celá operace trvat pár minut a odehrát se v nejvyšším stupni utajení. Všechno lze zvládnout, jen je důležité nepropadat panice!
Dokázat se omluvit
Chybovat je lidské… Jenomže někdy svou chybou někoho raníme. Nemusí to být jen pitomá poznámka, kterou jsme řekli dřív, než nám došly souvislosti, ale také naše jednání. Nedodržíme slib, zapomeneme na něco, co náš blízký považuje za důležité, několikrát za sebou zopakujeme něco, oč nás prosil, ať už neděláme. Můžou to být drobnosti, ale pokud kohokoli mrzí, není jiné cesty než se upřímně omluvit a přiznat svou chybu. Jistě, není to nic jednoduchého, někde v nás je pořád to malé ješitné dítě, které ze všeho nejvíc nesnáší větu: „Tak a teď půjdeš a Jeníčkovi se pěkně omluvíš!“ Jenomže od časů válek na pískovišti uběhlo moře let, jsme dospělí a schopnost omlouvat se a usmiřovat by měla patřit do našeho rejstříku zvládnutých dovedností. Všimněte si, jak neoblíbení jsou ti, kteří svou chybu uznat neumějí. A jaké peklo musí být s nimi žít. Nemusíte hned kupovat dárky na usmířenou, upřímně míněné slovo „odpusť“ prostě funguje. A pokud zůstaneme u partnerských vztahů, znáte romantičtější momenty než usmiřování?
I ostatní chybují
Je to zvláštní paradox. To, co sami sobě umíme s lehkostí odpustit, u jiného nesnášíme. Když jsme sami nedochvilní, tak se prostě omluvíme a smažeme to, ale když na někoho potřetí čekáme, máme tendence ho za nedochvilnost začít nesnášet. Anebo: když se opijeme a meleme nesmysly, dáme si ráno ibalgin a šťastně zapomeneme, ale jiným jejich alkoholové excesy ještě dlouho vyčítáme (anebo ještě hůř – dáváme je k lepšímu mezi známými). Prostě v případě bližních tak tolerantní nejsme. Jaké ponaučení si vzít z podobných situací? Předně to, že chybování je opravdu natolik lidské, že se netýká jen nás, ale kohokoli dalšího. Buďme proto vstřícní a spravedliví ke všem. Ano, i k těm, kteří zrovna nevzbuzují naše sympatie.
Přijměte odpovědnost
To, co se nezdařilo, vezměte tak, jak to je, a nevytáčejte se. Naučit se žít se svými chybami je jeden ze základních předpokladů pro to, naučit se žít sám se sebou v míru. Je pochopitelně stejně tak dobré znát a umět si přiznat své silné stránky. Zkrátka najít harmonii mezi tím, co můžeme a nemůžeme ovlivnit, a ve chvílích, kdy se všechno hroutí (a ono se většinou hroutí všechno najednou), v sobě najít sílu situaci čelit. Přiznat si, že jsme v průšvihu, je nejsnazší výchozí situace pro to, ji začít řešit. Strkáním hlavy do písku se nikdy nic k lepšímu neposune.
**
naučit se žít se svými chybami je jeden ze základních předpokladů pro to, naučit se žít sám se sebou v míru.
O autorovi| (převzato z časopisu Moje Psychologie 7–8/2013)