Ze statistických údajů vyplývá, že za posledních dvacet let došlo ke zdvojnásobení počtu registrovaných diabetiků v České republice. Příčinou tohoto neutěšeného vývoje je nejen dokonalejší a časnější diagnostika diabetu, ale především sedavý životní styl s nedostatkem pohybové aktivity, nadměrný přísun vysoce kalorických potravin, kouření, psychický stres, velká pracovní zátěž i užívání některých léků. Pro vznik diabetu 2. typu u toho kterého člověka jsou nutné rovněž genetické předpoklady.
Diabetes 2. typu a obezita
Také u diabetiků 2. typu najdeme určitý stupeň poruchy ve vylučování inzulinu ze slinivky břišní. Vázne uvolňování již vytvořeného inzulinu ze slinivky po stimulaci potravou. Postižená bývá hlavně časná fáze uvolnění inzulinu. Toho je po požití potravy zpočátku uvolněno nedostatečné množství. Proto v další fázi musí slinivka uvolnit zvýšené množství inzulinu, aby korigovala takto vzniklou hyperglykemii (zvýšenou hladinu cukru v krvi).
Slinivka břišní u pacientů s diabetem 2. typu na rozdíl od diabetiků 1. typu tvoří dostatečné nebo i zvýšené množství inzulinu, zejména na počátku choroby nebo v období před jejím propuknutím. Na počátku tohoto onemocnění mívá nemocný člověk v krvi víc inzulinu, než je běžné u zdravého jedince. Tkáně a orgány nemocného člověka nejsou dostatečně citlivé k účinkům inzulinu.
To je druhý důvod, proč ho slinivka břišní musí vyprodukovat více, aby byl zajištěn jeho správný účinek v látkové přeměně. Tento stav nazýváme inzulinová rezistence. Obezita, nízká tělesná aktivita, užívání některých léků, věk, stres či těhotenství jsou situace, kdy se inzulinová rezistence výrazně zvyšuje. U jedinců s dědičnou dispozicí se v těchto „rizikových“ situacích může objevit cukrovka kteréhokoli typu, v našich podmínkách se nejčastěji jedná o diabetes 2. typu. Porucha tolerance cukrů nebo cukrovka 2. typu se projeví až ve chvíli, kdy se buňky slinivky břišní již nejsou schopny vyrovnat s vyššími nároky na produkci inzulinu.
Hlavními cílovými tkáněmi hormonu inzulinu jsou játra, svaly a tuková tkáň. V těchto tkáních zvyšuje inzulin vychytávání cukru (glukózy) z krve. Z tohoto cukru se vytváří zásobní látka – glykogen – uložená v játrech nebo svalech. Inzulin také blokuje novotvorbu cukru v játrech. Zároveň podporuje i vznik bílkovin pro stavbu tělesných tkání. Brání rovněž rozkladu bílkovin a jejich využití jako zdroje energie. Všechny tkáně, na které inzulin účinkuje, nejsou k jeho působení stejně citlivé. Nejcitlivější k jeho účinkům je tkáň tuková. Množství tohoto hormonu potřebné k zabránění rozkladu tuků je nižší než množství, které zablokuje produkci cukru játry nebo odsun cukru z krve do buněk.
Proto se diabetes 2. typu tak často pojí s obezitou či alespoň nadváhou. Asi osmdesát procent diabetiků 2. typu je obézních. Obezitu lze definovat tak, že tělesná hmotnost postiženého je o dvacet procent vyšší než hmotnost optimální. Příliš mnoho tělesného tuku v jistém smyslu podporuje rezistenci organismu vůči inzulinu. Stejně jako jiné typy cukrovky se i cukrovka 2. typu projevuje zvýšenou hladinou cukru v krvi (hyperglykemií). Nemocní s diabetem 2. typu mají však současně další problémy, jako jsou zvýšená hladina tuků v krvi, vysoký krevní tlak, centrální obezita, vyšší pohotovost k tvorbě trombů, které poškozují velké i malé cévy celého těla, a proto zvyšují kardiovaskulární riziko. Diabetici 2. typu jsou rovněž více ohroženi kardiovaskulárními chorobami – například infarktem, mozkovou mrtvicí. Velké cévy jsou poškozovány už při nižších hladinách cukru v krvi, které bývají často přítomny již před klinickými projevy diabetu.
Riziko rozvoje nemoci
Riziko vzniku diabetu pro potomky rodičů a prarodičů s cukrovkou 2. typu je nezanedbatelné. Genů, které zodpovídají za vznik cukrovky, je více, jedná se o tzv. polygenní typ dědičnosti. Dostáváme je do vínku od svých rodičů a neseme si je s sebou celý život. Pro dítě, je-li postižen jeden rodič, je riziko přibližně třicet tři procent. Jsou-li diabetiky oba rodiče, pak toto riziko výrazně stoupá: téměř k sedmdesáti procentům. Ovšem ani v případě, že rodiče netrpěli cukrovkou druhého typu, nelze říci, že jejich děti nemohou onemocnět. Zvýšené riziko mají obézní lidé, ženy, které v těhotenství trpěly těhotenskou cukrovkou, či lidé, jejichž porodní hmotnost byla nízká. Situaci může jedinec, na rozdíl od cukrovky 1. typu, významně ovlivnit svým chováním a vzniku cukrovky předejít či jej o mnoho let oddálit. Člověk s takovýmto rizikem si musí udržovat ideální váhu, věnovat čas aktivnímu pohybu. V jídelníčku se musí omezovat jednoduché cukry, zejména cukr řepný i třtinový, hnědý i bílý (sacharózu), cukr hroznový (glukózu), med a živočišné tuky.
Projevy onemocnění Projevy diabetu 2. typu bývají velmi diskrétní a nespecifické. Proto mohou dlouhou dobu unikat pozornosti nemocného i jeho okolí. Mezi příznaky patří únava, nevýkonnost, žízeň, časté močení, opakované infekce, nejen bakteriální, ale i plísňové, například infekce močových cest, kůže a sliznic. Není vzácností, že dříve než cukrovka bývají diagnostikovány její pozdní příznaky, například poškození ledvin či sítnice v oku.
O autorovi: Připravila: MUDr. Mgr. Sylvie Špitálníková