Dysgrafie ovlivňuje pacientův psaný projev. Jaké možnosti nápravy existují?

Specifické poruchy učení

Pod tímto názvem se ukrývají poruchy, které žákům a studentům způsobují problémy v rámci vzdělávacího procesu. Neomezují se přitom na žádnou vybranou skupinu jedinců, ale naopak postihují děti všech intelektových skupin. K typickým projevům se pak řadí nedostatečně rozvinuté schopnosti v různých oblastech, jejichž důsledkem jsou nepříjemné výukové potíže.

Druhy specifických poruch učení:

• dyslexie – specifická porucha čtení, která snižuje schopnost přesného a rychlého čtení nebo porozumění psanému textu,
• dysgrafie – specifická porucha psaní, která ovlivňuje grafickou formu projevu (napodobování tvaru písmen, řazení, zaměňování, rychlost psaní a podobně),
• dysortografie – specifická porucha, kvůli které si pacient hůře osvojuje pravopis (gramatická pravidla, hláskování, interpunkci),
• dyskalkulie – specifická porucha počítání a matematických schopností,
• dyspraxie – specifická porucha motorických funkcí, která způsobuje narušení pohybového vývoje a problémy se získáváním komplexních pohybových dovedností,
• dysmúzie – specifická porucha, která negativně ovlivňuje pacientovy hudební schopnosti,
• dyspinxie – specifická porucha, která má negativní vliv na pacientovy kreslící schopnosti. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Co je dysgrafie?

Jedná se o specifickou poruchu grafického projevu (psaní), která se týká především čitelnosti písma a jeho celkové úpravy. Pacient, který se s dysgrafií potýká, nemá dostatečnou kontrolu nad svými pohyby a není schopný je správně organizovat. Jeho písmo pak bývá neuspořádané, neobratné nebo dokonce zcela nečitelné a v grafickém projevu se navíc objevuje i řada chyb.

Psaní je poměrně složitý proces, který v sobě zahrnuje mnoho různých dovedností a zároveň vyžaduje, aby člověk zapojil několik mozkových funkcí najednou. Vlivem dysgrafie mívají pacienti problém si tento proces osvojit, což se projevuje hlavně v grafické stránce jejich písemného projevu. Protože pak jejich výkony neodpovídají vynaloženému úsilí, bývají demotivovaní a frustrovaní. [7, 8, 9, 10, 11]

Jaké má dysgrafie příčiny?

O dysgrafii se obecně hovoří ve dvou rovinách. První z nich je vývojová dysgrafie (vrozená), která označuje problémy se získáváním písemných dovedností, s nimiž se pacienti typicky potýkají již od svého dětství. Druhým typem je pak získaná dysgrafie, která není přítomná od narození, ale objeví se teprve během pacientova života, a to vlivem působení řady různých faktorů.

Podle lékařů představuje dysgrafie funkční poruchu motorických drah, které vedou signál z receptoru do konkrétního centra v našem mozku a potom zpátky k výkonnému orgánu (například k ruce). Narušená tedy může být senzomotorika, ale problémy se často týkají i dalších oblastí, jako je jemná a hrubá motorika, motorická koordinace nebo automatizace pohybů.

Kromě toho je možné zaznamenat také nedostatky ve zrakovém vnímání, špatnou prostorovou orientaci a problémy s pamětí, představivostí, pozorností či smyslem pro rytmus. Váznout ovšem může i převod sluchových a zrakových vjemů do grafické podoby, přičemž lékaři často odhalí také problémy v lateralizaci (nevyhraněná či zkřížená lateralita, přeučené praváctví nebo leváctví).

Přesnou příčinu, která je za rozvoj vývojové dysgrafie zodpovědná, lékaři prozatím neznají. Nejedná se ovšem o postižení výkonného orgánu jako takového (v tomto případě ruky), ale právě o narušené motorické dráhy. Svou roli zde přitom mohou sehrát různé faktory, kam patří především dědičnost nebo komplikace v prenatálním vývoji, při porodu a také po něm.

Získanou dysgrafii pak může způsobit třeba poranění hlavy a mozku, jiné onemocnění nebo degenerativní stav (Alzheimerova nemoc, Parkinsonova choroba), kvůli kterému daný jedinec ztratí dříve nabyté dovednosti v oblasti psaného projevu. Takto přitom obvykle vzniká dysgrafie v dospělosti, ale dané zdravotní problémy se samozřejmě nevyhýbají ani malým pacientům. [12, 13, 14, 15, 16, 17]

Formy dysgrafie

V průběhu let se lékařům podařilo identifikovat několik podtypů dysgrafie, které se pojí se specifickými problémy při tvorbě grafického projevu, jelikož daný proces zahrnuje mnoho různých aspektů, které je vždy nutné vzít v potaz. Dnes proto někdy rozlišujeme následující druhy dysgrafie:

• Motorická dysgrafie – v tomto případě se pacient potýká s nedostatkem koordinace jemné motoriky a zrakových vjemů, přičemž někdy se připojuje také celková neobratnost. Právě z toho důvodu pak tito jedinci vykazují špatně čitelný rukopis a bývají při psaní pomalejší než ostatní. Kromě toho jim nejde ani kreslení a opisování textu, ale pravopisné dovednosti nepostrádají.
• Prostorová dysgrafie – pacienti trpící touto variantou dysgrafie mají problém s prostorovým vnímáním, což ovlivňuje jejich grafický projev v různých oblastech. Nejsou například schopní zachovávat správné mezery mezi jednotlivými písmeny, netrefují se při psaní na řádky a jejich rukopis bývá nečitelný. To samé pak platí i pro kresbu, zatímco pravopisné dovednosti nebývají nijak narušené.
• Lingvistická dysgrafie (anglicky také dyslexic dysgraphia) – tento typ dysgrafie ovlivňuje schopnost zpracování jazyka, což je v procesu psaní velice důležité. Slova a věty, které si člověk nedohledal a neopsal z jiného zdroje, bývají nečitelné. Ačkoliv daný jedinec nemá problémy s jemnou motorikou, jeho pravopis je obvykle špatný. Zkopírované texty, kresby ani ústní projevy ovšem tímto problémem ovlivněny nejsou. [18, 19, 20, 21]

Výskyt dysgrafie

Dysgrafie dnes trápí zhruba 5–20 % populace. Ačkoliv příčina není známá, lékaři se domnívají, že se tato porucha ve zvýšené míře objevuje u dětí, jejichž rodinní příslušníci se s tímto problémem také potýkají. Kromě genetických predispozic zde ovšem může hrát svou roli i jakékoliv narušení vývoje, přičemž negativní vliv samozřejmě z tohoto pohledu představuje také předčasný porod.

Děti s dysgrafií navíc často trpí i jinými poruchami učení. Poměrně běžná je kombinace s dyslexií, což je specifická porucha čtení, kterou si lidé s dysgrafií často pletou (nebo je mezi sebou zaměňují). Kromě toho se ale u pacienta může projevit i dysortografie, ADD (porucha pozornosti) nebo ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou).

Vždy je ovšem nutné mít na paměti, že grafický projev dysgrafika v žádném případě neodpovídá jeho intelektovým schopnostem, přestože pro něj psaní bývá velice namáhavé a způsobuje mu často i psychické potíže. Inteligence pacienta s danou poruchou není nijak narušena a ten tedy může své vrstevníky někdy dokonce v určitých oblastech převyšovat. [22, 23, 24, 25]

Jaké má dysgrafie projevy?

Že vaše ratolest nebo někdo ve vašem okolí trpí dysgrafií, poznáte docela snadno. Při psaní si u dané osoby můžete všimnout zvláštního držení těla, nesprávného držení pera nebo tužky a také špatného sklonu vybrané psací potřeby. Vlivem oslabených motorických funkcí navíc bývají pohyby dysgrafiků křečovité či neobratné a jejich rozsah je celkově omezený.

Dysgrafikům obvykle činí velké potíže provádění jemných motorických pohybů i posouvání ruky po papíře. Jejich ruka navíc není vůbec uvolněná a drží tužku nebo pero příliš pevně, čímž se ještě zvyšuje nepříjemné napětí. Člověk totiž pak na psací potřebu zbytečně tlačí, celkové tempo psaní bývá pomalejší a ruka se rychleji unaví. Špatný úchop (křečovitý, atypický) nicméně mívá dítě často zafixovaný a těžko se přeučuje.

Motorická neobratnost dysgrafiků je potom samozřejmě patrná i na samotném grafickém projevu. Písmo bývá kostrbaté, tvary písmen se od těch standardních liší a nesourodá je samozřejmě i velikost nebo výška písma. Dysgrafik si to samozřejmě uvědomuje a často se snaží vylepšit své písmo jeho obtahováním, čímž ale problém většinou ještě zhorší. Mezi konkrétní potíže se pak řadí:

• přetahování či nedotahování některých písmen,
• špatné rozestupy mezi písmeny a slovy,
• nesprávný sklon písma nebo směr psaní,
• neschopnost udržet písmo na připravených linkách,
• přerušování písemného projevu na místech, kde se nedá dobře navázat,
• časté přepisování jednotlivých písmen, škrtání nebo gumování,
• zaměňování tvarově podobných písmen (m-n, o-a, r-z, l-h-k),
• zaměňování tvarově podobných čísel (6–9, 4–7, 3–5–8),
• vynechávání některých písmen a diakritických znamének,
• špatné rozvržení textu (začátek psaní uprostřed stránky),
• neschopnost dávat pozor, přemýšlet a psát současně.

U dysgrafiků si lékaři všímají omezené schopnosti zapamatovat si předváděný pohyb a poté ho napodobit. Mohou mít tedy problém vzpomenout si na správný směr, jakým je nutné pohyb provést, špatně si vybavují jednotlivá písmena, což je nejvíce patrné při převodu tiskacího písma na písmo psací, a mohou chybovat i v nápodobě řazení písmen za sebou.

Děti pak typicky nenaplňují očekávání učitelů, co se týče úhlednosti písma, a navíc jsou v tomto ohledu příliš pomalé, protože jim déle trvá, než si vybaví správný tvar písmen a bývají motoricky neobratné. Na psaní se dysgrafici musí přehnaně soustředit a často si dělají přestávky. Pokud ovšem zároveň trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou, tempo písma naopak bývá zbrklé a příliš rychlé.

Kvůli nedostatku času pak může být pacientův graficky projev plný chyb. Dysgrafik se totiž zdržuje psaním a snaží se, aby bylo v pořádku, což mu už nenechává dostatek prostoru na to, aby se mohl soustředit i na obsahovou a gramatickou stránku svého písemného projevu. Někteří proto opravují chyby až ve chvíli, kdy je text dopsaný, zatímco jiní je na papíře vůbec nevnímají.

Ačkoliv se dysgrafici opravdu snaží, výsledek obvykle neodpovídá tomu, kolik úsilí svému psanému projevu ve skutečnosti věnovali. Kvůli tomu brzy ztrácejí motivaci se svým problémem něco dělat, bývají frustrovaní a pociťují psychické napětí. Navíc mívají problém i s písemnou formulací vlastních myšlenek (slohy, odpovědi na slovní úlohy, zápisky…) a špatně se jim učí z vlastních poznámek.

Pokud jde o to, kam až problémy v grafickém projevu sahají, zde bývají obtíže jednotlivých pacientů značně individuální. U některých jedinců se jedná pouze o potíže při psaní, zatímco kreslení i rýsování jim jde poměrně dobře. Jindy však může dysgrafie zahrnovat také tyto oblasti, přičemž porucha výtvarných schopností se někdy vyčleňuje samostatně jako dyspinxie. [26, 27, 28, 29, 30]

Diagnostika dysgrafie

Pokud si u svého potomka všimnete některých z výše uvedených problémů, je načase začít situaci řešit. Nemusí se hned jednat o specifickou poruchu učení, ale měli byste na tuto možnost pro jistotu myslet, než začnete své dítě obviňovat z nešikovnosti a lenosti. Diagnostika specifických poruch učení je přitom plně v kompetenci speciálních pedagogů.

Jelikož mohou být projevy dysgrafie podobné jiným problémům, nejprve je nutné vyloučit další stavy, které by mohly být za pacientovy obtíže zodpovědné. Na vině mohou být špatné návyky, jako je nesprávné držení psacích potřeb, nesprávné sezení nebo používání nevyhovujících psacích potřeb. Kromě toho je nutné zaměřit se na to, jaké jsou na dítě kladeny nároky ze strany rodičů a učitelů, zda nedošlo k zanedbání rozvoje grafomotoriky nebo zda nejde o nedostatečnou snahu.

V současné době neexistuje pro určení dysgrafie test, který by na základě několika odpovědí určil, že se pacient skutečně potýká s danou poruchou. Speciální pedagogové naopak provádějí komplexní vyšetření specifických poruch učení, které se skládá z různých standardizovaných zkoušek. Zaměřují se pak na psaní, kreslení či opisování skupin slov a vět.

Při hodnocení situace je nutné soustředit se na to, jak dítě drží tužku, jaký čas potřebuje ke splnění úkolu a jak jeho grafický projev vypadá. Posuzují se ovšem i senzomotorické dovednosti nebo vizuální paměť pacienta. Součástí je ale i vyšetření rozumových schopností dítěte, přičemž speciální pedagogové konkrétní diagnózu vždy určují ve spolupráci s psychology.

V rámci diagnostiky je pak nutné také stanovit míru závažnosti pacientova problému, tedy jakým způsobem dysgrafie ovlivňuje jeho výkony a život. Podle toho se následně stanoví vhodné postupy reedukace a probírají se další možnosti práce s jedincem, který se s tímto problémem potýká. [31, 32, 33, 34, 35]

Léčba dysgrafie

Dysgrafie patří podobně jako třeba dyslexie nebo dyspraxie mezi poruchy, které není možné zcela vyléčit. Pomocí správných postupů se dá ovšem dosáhnout výrazného zlepšení situace. Stejně jako u dalších problémů i zde platí, že čím dříve dojde k odhalení potíží a s postiženým jedincem se začne vhodným způsobem pracovat, tím větší šance na změnu zde existuje.

Aby mohla přijít u dysgrafie náprava, v rámci terapie je dobré zajistit pacientovi reedukaci, která se zaměřuje hlavně na uvolnění ruky, správný úchop psacích potřeb a rozvoj grafomotoriky. Je nutné soustředit se konkrétně na hrubou i jemnou motoriku, přičemž svou roli hrají také vhodné pomůcky pro dysgrafiky a v případě potřeby také různá fyzioterapeutická cvičení.

Důležitý je ovšem i správný přístup k pacientům s dysgrafií, protože pokud s nimi není adekvátně pracováno, mohou být zbytečně přetěžováni, pociťují frustraci kvůli svým výkonům a ztrácejí motivaci k učení. To mohou ventilovat špatným způsobem, kam patří vyrušování nebo třeba projevy agresivity. Také pak nechtějí plnit své povinnosti a mohou trpět psychickými problémy.

Kvůli tomu je nutné hledat jiné výukové metody než ty klasické a s dysgrafiky pracovat odlišným způsobem. Pedagogicko-psychologická poradna by proto měla navrhnout systém podpůrných opatření, která budou aplikována při dalším vzdělávání postiženého jedince, ale i v jeho domácím prostředí. Jeho pokroky je také potřeba dále sledovat a opatření podle výsledků měnit.

Doporučené postupy:

• Vhodný přístup učitele – ten by měl být seznámen s problematikou specifických poruch učení i s diagnózou konkrétního pacienta, měl by být schopný operativně reagovat na danou situaci a měl by projevit trpělivost, empatii a pozitivní motivaci.
• Úpravy metod a forem práce – je důležité odhalit takové výukové přístupy, které umožní žákům se specifickými poruchami učení dosahovat co nejlepších výkonů. Jde například o multisenzoriální přístup, používání jiných variant písma nebo využití moderních technologií, ale i zkrácení rozsahu některých činností a mnoho dalších postupů.
• Hodnocení – obvykle se doporučuje zkrácení hodnocených prací, mírnější klasifikace, slovní hodnocení místo známek nebo jiné alternativní hodnocení pacientovy práce. Učitel by měl žáky dostatečně chválit, pokud se jim něco povede, ale vždy je nutné zachovat jistou míru objektivity.
• Podpůrné materiály – sem patří různé přehledy, které může žák využívat v jednotlivých fázích vyučovacího procesu, dále pak speciální technologické vybavení nebo třeba vhodné výukové aplikace a kompenzační pomůcky.
• Organizace vzdělávání – žáci se specifickými poruchami učení mohou průběžně absolvovat speciální hodiny, kdy se jim dostane individuálního přístupu.
• Personální podpora pedagogů – někteří žáci potřebují, aby jim bylo věnováno více pozornosti, ale nemělo by k tomu docházet na úkor ostatních. Proto se někdy doporučuje přijmout personální podporu, a to v podobě asistenta žáka, asistenta pedagoga nebo školního asistenta.
• Individuální vzdělávací plán – vypracovává se na základě opatření, která doporučí pedagogicko-psychologická poradna.

Reedukace dysgrafie

Pacientům s touto specifickou poruchou učení nejvíce pomáhá reedukace dysgrafie, která zahrnuje cviky na uvolnění ruky, úlohy určené k upevňování schopnosti rozlišovat písmena i úkoly, které pomáhají rozvíjet jemnou motoriku a grafomotoriku. Kromě toho je důležitý i nácvik správného držení psacího náčiní a dodržování správné polohy těla při psaní nebo kreslení.

Cílem je, aby byl pacient schopný napsat text v potřebném tempu a potřebné kvalitě. K základním požadavkům na pacientův grafický projev přitom patří čitelnost, úhlednost a správnost jednotlivých tvarů. Kromě toho se ale pozornost soustředí také na plynulost psaní a kreslení, velikost nebo sklon písma, uspořádání textu a jeho správnou orientaci na stránce.

Psaní nebo kreslení by měly dětem s dysgrafií ulehčit i vhodně zvolené pomůcky. Jde například o různá speciální pera, trojhranné tužky a pastelky, prstové barvy nebo podložky pro vhodný sklon písma. Pro některé jedince může být také lepší psaní tiskacím písmem, což eliminuje stres ze spojování písmen, nebo psaní na počítači, pokud je to možné.

I přes veškerou snahu, kterou člověk v rámci reedukace dysgrafie vyvíjí, ale většinou není možné dosáhnout stoprocentního zlepšení. To znamená, že dysgrafik pravděpodobně nikdy nezvládne vyprodukovat takovou úroveň psaného projevu, kterou společnost považuje za standardní. Přesto je však nutné jej v tomto snažení podporovat.

Kromě zkvalitňování grafického projevu je dále nutné pacienta s jeho situací dobře obeznámit, aby se dokázal s tímto stavem vyrovnat a necítil se po zbytek života frustrovaně. Také je vhodné stanovit si vždy reálné cíle, při jejich plnění dané jedince povzbuzovat a pokaždé ocenit jejich snahu. [36, 37, 38, 39, 40, 41, 42]

Zdroje: didaktikamj.upol.cz, alfabet.cz, healthline.com, medicalnewstoday.com, my.clevelandclinic.org, ppp-ostrava.cz, additudemag.com, dyslexiaida.org