Co je muzikoterapie
Co se dozvíte v článku
Muzikoterapie je léčebný přístup, který spadá do takzvaných expresivních neboli neverbálních terapií. Tento výraz vznikl spojením latinského slova musica, tedy hudba, a řeckého slova therapeia, což znamená léčení či cvičení. Základem tohoto přístupu je použití hudby nebo jejích prvků za účelem odbourání stresu a zlepšení kvality života jedince, ať už z hlediska duševního, emocionálního, sociálního či fyzického.
Tento typ léčby je přitom vhodný pro všechny věkové kategorie. Jednotlivá cvičení mohou tak být podle cílové skupiny, pro níž jsou určena, rozdělena například následovně:
- muzikoterapie pro děti,
- muzikoterapie pro dospělé,
- muzikoterapie pro seniory,
- muzikoterapie pro pacienty s poruchami učení,
- muzikoterapie pro pacienty s neurologickým onemocněním.
Tato forma léčby představuje obvykle doplňkovou terapii, která se využívá ke zvládnutí široké škály psychických i fyzických stavů. To znamená, že je ve většině případů součástí většího léčebného plánu, který může zahrnovat také jiné intervence nebo užívání léků. Stejně tak může ale sloužit pro osobní rozvoj zdravého člověka, podporu komunikace či zlepšení mezilidských vztahů. Některé výzkumy ukazují, že muzikoterapie může mít pozitivní účinek na lidi, u kterých se projevily následující stavy:
- demence,
- traumatické poranění mozku.
- mrtvice,
- Parkinsonova choroba,
- rakovina,
- porucha autistického spektra,
- poruchy nálad,
- úzkostné poruchy,
- poruchy učení,
- vývojová postižení,
- akutní i chronické bolesti,
- závislost na návykových látkách. [1, 2, 3, 4, 5]
Hry s hudbou a techniky muzikoterapie
Při lekci muzikoterapie je využívána celá řada různých technik. Hudbu, zvuky, melodie nebo rytmy může pacient v rámci sezení sám vytvářet nebo pouze poslouchat a vnímat je. V průběhu cvičení se přitom řídí instrukcemi zkušeného terapeuta. Během muzikoterapeutické lekce je tak možné setkat se například s těmito metodami:
- tvorba hudby – pacienti a terapeut společně skládají hudbu nebo píší texty,
- zpívání – pacienti sdílejí emoce prostřednictvím svého hlasu,
- hra na hudební nástroj – ke sdílení hudby se používá nějaký hudební nástroj, například kytara, bicí nebo klavír,
- improvizace – pacient s terapeutem spolupracují na vytváření hudby a zvuků, které odrážejí to, jak se zrovna v danou chvíli cítí,
- poslouchání hudby – při řízeném poslechu vytváří hudbu buď sám terapeut, nebo přehrává nějakou nahrávku,
- diskuze o textu písně – po poslechu nějaké písně pacient s terapeutem vede rozpravu o významu jejího textu.
Obecně pak tento léčebný proces zahrnuje dvě široké kategorie, které se od sebe liší na základě toho, zda je pacient aktivním, nebo pasivním účastníkem cvičení. V případě aktivní účasti se jedná o takzvanou aktivní intervenci, během níž pacient přebírá roli při tvorbě hudby. To znamená, že přímo hraje na hudební nástroj nebo zpívá. Druhou kategorií je receptivní intervence, při které účastníci hudbu pouze poslouchají a poté o ní diskutují.
Zejména v případe dětských lekcí pak může zahrnovat muzikoterapie hry, díky kterým dokáže terapeut u pacientů lépe odbourat počáteční ostych a vzbudit zájem. Mnoho z muzikoterapeutických her rozvíjí u účastníků mimo jiné také schopnost mimoslovního kontaktu. K oblíbeným rytmickým hrám, které se využívají při dětských skupinových terapiích, patří třeba vytleskávání či vyťukávání rytmu slov nebo vět. [6, 7, 8, 9, 10]
Druhy muzikoterapie
Terapie hudbou je rozdělena na dva základní druhy, a to autoterapii a heteroterapii. V případě autoterapie provádí pacient léčbu sám na sobě. Obvykle se jedná o prevenci, která je dotyčnému doporučena po absolvování terapeutických sezení, a zároveň má být součástí takzvané mentální hygieny. Výhodou tohoto typu muzikoterapie je větší soukromí a intimita.
Heteroterapie je pak založena na spolupráci pacienta s terapeutem, který je po celou dobu terapie k dispozici, aby zajistil potřebnou péči. Tento typ je možné ještě dále rozdělit na individuální a skupinovou terapii. Individuální přístup je zaměřen na konkrétního jedince, skupinový pak využívá během sezení skupinové dynamiky a interakce mezi pacienty, přičemž daná skupina může zahrnovat pouze muže, pouze ženy nebo může být smíšená. [11, 12]
Hlavní benefity muzikoterapie
Benefity, které vám léčba hudbou přinese, se odvíjí především od stavu či symptomů problému, s nímž se léčíte nebo který řešíte. Tento druh terapie v prvé řadě pomáhá pacientovi uvolnit se a odbourávat stres, úzkost či deprese. Kromě toho v rámci sezení prozkoumáváte své emoce a dáváte najevo své pocity prostřednictvím jednotlivých prvků hudby. Mimo to pak muzikoterapie pomáhá také následujícími způsoby:
- zmírňuje hladinu stresu,
- reguluje výkyvy nálad,
- posiluje komunikační schopnosti,
- zlepšuje mluvení a jazykové dovednosti,
- buduje sociální dovednosti,
- posiluje sebevědomí,
- rozvíjí dovednosti při řešení problémů,
- snižuje vnímanou úroveň bolesti,
- zlepšuje fyzickou koordinaci, motorické funkce a pohyb,
- zlepšuje kvalitu života.
Muzikoterapie je zcela bezpečný léčebný přístup, avšak v některých případech může hudba vyvolávat bolestivé nebo nepříjemné vzpomínky. Aby se snížila pravděpodobnost toho, že se tak stane, terapeut s pacienty před zahájením terapie probírá jejich životní zkušenosti. Zajímají ho především prodělaná traumata a jiné aspekty, které mohou vyvolat negativní reakci na hudbu. Rozsah sdílení těchto informací přitom závisí pouze na pacientovi. [13, 14, 15, 16]
Jaké používá muzikoterapie nástroje
Ke svému naplnění využívá muzikoterapie tóny, zvuky a souzvuky, rytmy, melodie a vzájemné kombinace těchto prvků. Jejich vyluzování docílíte prakticky jakýmkoliv nástrojem, který máte po ruce, nicméně v rámci muzikoterapie se jedná veskrze o nástroje hudební. Nejčastěji se přitom k terapeutickým účelům používají různé perkuse, kytary, piana, dechové nástroje a mnoho dalších.
Zásadní je, aby daný hudební nástroj byl snadno ovladatelný, melodický nebo rytmický. Jedná se hlavně o takové druhy, které podněcují pacientovu kreativitu a spontánnost. Pokud by měl dotyčný hrát na nástroj, ze kterého je bez předchozího cvičení poměrně složité vyloudit zvuk, terapie by nedosáhla kýženého efektu. Pacient by se měl během léčby především cítit uvolněně a příjemně, nikoliv pod tlakem a ve stresu z toho, že mu něco nejde.
Absolvovali jste někdy lekci muzikoterapie?
V místnosti, kde terapie probíhá, je obvykle k dispozici velké množství hudebnin. Terapeut přitom dá v ideálním případě pacientům možnost vybrat si, na co chtějí sami hrát, a zároveň je nechá jednotlivé instrumenty prozkoumat. Hudební nástroje se pak v muzikoterapii dělí na základě určitých kritérií do různých kategorií. Základní rozdělení zahrnuje například:
- Orffův instrumentář,
- etnické nástroje,
- nástroje vlastní výroby,
- tradiční laděné nástroje.
Mezi tradičně laděné nástroje patří nejčastěji klavír nebo kytara. U klavíru může terapie probíhat tím způsobem, že klient hraje například pouze na černých klávesách a prozkoumává možnosti a zvuky daného instrumentu. Stejně tak je možné hru zpestřit třeba tím, že pacient bude hrát pouze vyšší tóny, zatímco terapeut hraje jako jeho doprovod jednoduchý bas.
Orffův instrumentář pak zahrnuje jednoduché instrumenty, jako jsou dětské bubínky, tympány, zvonky, dřívka, činely, kastaněty, rumba koule, tamburíny, triangly a řada dalších. Jedná se o vybavení, které najdete v depozitu většiny českých škol a podobných zařízení. Muzikoterapie se snaží o co nejpestřejší repertoár hudebnin, a proto kromě Orffova instrumentáře terapeutická místa disponují i dalšími nástroji, které spadají do výše uvedených kategorií.
Dalším zmíněným typem jsou etnické hudební nástroje, kam se řadí netradiční laděné i neladěné instrumenty různých světových kultur. Spadají sem především jednoduché perkuse a melodické nástroje, jako jsou bonga, didgeridoo, gongy, zvonce, šamanské bubny, tibetské mísy, kalimby, bambusové flétny, deštné hole a tak dále. A nakonec se v rámci terapie můžete setkat také s hudebními nástroji vlastní výroby, které představují štěrkadla vytvořená z různých přírodnin, zvučná dřívka a podobně. [17, 18, 19, 20]
Muzikoterapie v lékařství
Některé lékařské obory využívají muzikoterapii jako podpůrný prostředek léčení nebo v některých případech i jako jeho rovnocenného partnera. Například u respiračních poruch může být zpěv přímo součástí léčby. Poslech hudby se zase někdy využívá pro potlačení bolesti, aby se pacient soustředil na jiné příjemnější vjemy. Úzký vztah k muzikoterapii mají pak například následující lékařské obory:
- chirurgie a traumatologie,
- porodnictví,
- neonatologie,
- pediatrie,
- fyzioterapie,
- pneumologie,
- onkologie,
- ošetřovatelství. [21, 22]
Jak vypadá muzikoterapie v praxi
Praktická hodina muzikoterapie se obvykle skládá z několika částí, kterými jsou motivace žáků, seznámení se strukturou terapie, zadání a vysvětlení úkolů, samotná terapie, poslech hudebních nahrávek, relaxace a kreativní činnost. Prvním úkolem terapeuta na lekci je tedy motivovat účastníky k aktivnímu zapojení se. To obvykle probíhá pomocí kladení otázek týkajících se hudebních preferencí, zkušeností a pocitů, které v účastníkovi hudba vyvolává.
Po úvodním posouzení terapeut přizpůsobí použité techniky tomu, aby vyhovovaly hudebním schopnostem, zájmům a specifickým potřebám pacienta. Poté terapeut seznámí všechny zúčastněné s tím, jak bude hodina probíhat a co vše během ní zažijí. Následuje zadání a vysvětlení úkolů a dále se již rovnou přejde k samotné terapii.
Ta může zahrnovat různé činnosti, jak již bylo uvedeno výše. Někteří terapeuti začínají poslechem hudby, na základě kterého mají pak účastníci popsat emoce, jež během něj prožívali, a to buď formou diskuze, nebo třeba i uměleckým ztvárněním (například při poslechu kreslí). Další z možností je samotné vytváření hudby, to znamená broukání si nostalgické melodie z dětství, zpívání ve sboru nebo improvizace hry na hudební nástroje.
V rámci muzikoterapie je pak důležitým prvkem také brainstorming, při němž se hudební ukázka rozebírá a hledá se obsah jejího sdělení. Terapeut se snaží u pacientů rozvíjet kreativitu a někdy tak po nich může chtít, aby na základě poslechu ukázky vyjádřili (umělecky nebo slovně) svůj příběh. Účelem tohoto cvičení je zejména identifikace vlastních pocitů a emocí. [23, 24, 25]
Zdroje: wiki.rvp.cz, my.clevelandclinic.org, wikiskripta.eu, bamt.org, psychoterapie-andel.cz, theses.cz, ftvs.cuni.cz, clanky.rvp.cz, is.muni.cz, psychologytoday.com, musictherapyworks.co.uk, apa.org, recoveryclinic.cz