Neléčená porucha chování může ohrozit zdraví pacienta a doslova ho zahnat do kouta – vést k jeho izolaci a odmítání okolím. Jednoznačně zhoršuje kvalitu života nemocného. Nepříznivý vliv mívá na jeho rodinu a dokáže vyčerpávat všechny, kteří o nemocného dlouhodobě pečují. Jako poruchu chování lékaři označují každou změnu v jednání nemocného, která je neobvyklá, nepřiměřená dané situaci a společensky nevhodná. Takovou poruchou trpí asi 10 procent osob nad 65 let.
Děda se strašně změnil…
K lékaři nemocného zpravidla přivede někdo z rodiny, většinou proto, že je dětinský, neklidný či agresivní, stále se dožaduje pozornosti nebo ohrožuje svou bezpečnost (pouští plyn, odchází z domova a toulá se), případně nedokáže udržovat osobní hygienu nebo odmítá jíst, pít a užívat předepsané léky. Právě poruchy chování jsou tu nejčastějším zdrojem problémů. Paradoxní přitom je, že při poučeném a uváženém přístupu k nemocnému, často i vhodné medikaci, jsou tyto poruchy většinou ovlivnitelné.
Projevy poruchy
Agrese – nemocný vyhrožuje či slovně napadá své okolí, případně agresi obrací i vůči sobě. Agrese může mít i sexuální ladění.
Neklid – nemocný je úzkostný, vystrašený nebo dezorientovaný, fyzicky neklidný, vykonává zdánlivě neúčelné pohyby nebo činnosti.
Specifické psychiatrické příznaky – halucinace (např. „slyší hlasy“), bludy (typicky „někdo mi to bere“), deprese, poruchy spánkového rytmu.
Společensky nevhodné a situaci nepřiměřené chování – týká se často nejrůznějších oblastí, například nemocný odmítá dodržophygienu či schovává nebo ničí věci, a to nejen svoje.
Nejčastější příčiny
U většiny těchto nemocných se podaří vysledovat příčinu, která poruchu chování vyvolala:
Demence – projevuje se poruchami paměti, učení, myšlení a řeči, plánování činností a rozpadem osobnosti. Typická je dezorientace, stavy zmatenosti s neklidem či apatií, agresivita, bloudění a poruchy spánku.
Neurologická onemocnění – nejčastěji po mozkové mrtvici, úrazech hlavy, epilepsii. Reakce na nepříjemné duševní zážitky a změny v prostředí či nedostatek podnětů a činnosti, ale i na nepříjemné tělesné pocity.
Psychiatrická onemocnění, kde je porucha chování obvyklou součástí, jako je tomu u schizofrenie.
Vhodný přístup
Velmi důležitá je tu role rodiny nemocného: nejvíc zapotřebí je pochopení, trpělivost, navození příjemné atmosféry, náš vnitřní klid a dostatek času pro nemocného.
Nutná je jasná a zřetelná komunikace – mluvte klidným, ale rozhodným tónem, volte jednoduchá slova a krátké věty. Vyhněte se hovoru v hlučném prostředí a používejte co nejvíc mimoslovní komunikaci – pohledy, úsměv a gesta.
U nevhodného chování převeďte pozornost nemocného a snažte se zabránit situacím, které ho vyvolávají.
Pravidelný režim
Důležité je, aby nemocný udržel pravidelnost činností – spánku, jídla, osobní hygieny, vyprazdňování… Potřebuje na ně dostatek času, spěch a stres situaci zhoršují.
Roli má přiměřená tělesná aktivita, například procházky, drobné práce doma i na zahradě, cvičení.
Nabídnout je třeba i odpovídající duševní činnost, musí ovšem být přiměřená současným schopnostem nemocného.
Potřebné je umožnit, ale zpravidla také organizovat nemocnému jeho kontakty s přáteli a známými, pokud nějaké má. Velkou posilou a často i jediným zbývajícím přítelem bývá domácí zvíře.
Prostředí jako pro dítě
Nemocný s poruchou chování je ve zvýšené míře ohrožen úrazy a může je navíc způsobit i dalším osobám. I z tohoto hlediska je třeba včas a velmi obezřetně posuzovat jeho schopnost řídit motorová vozidla.
Nejčastěji však úrazy vznikají doma. Bezpečné chůzi tu mohou překážet různé překážky v podobě předložek, koberečků atd., optimální nebývá pohybovat se v „bačkorách“. Z dosahu nemocného odstraňte nebezpečné spotřebiče, léky, chemikálie… Na škodu není zajistit okna, dveře a zásuvky dětskou pojistkou.
Zpravidla bývá potřebné dohlížet na pravidelné užívání léků.
Kdy vyhledat lékaře
Pomoc lékaře pro nemocného vyhledáme vždy, pokud:
• nemocný ohrožuje sebe nebo druhé lidi,
• odmítá jídlo, léky, nedodržuje hygienu a porucha chování mu znemožňuje péči o sebe a domácnost a brání mu v samostatné existenci,
• projevy poruchy chování jsou společensky nepřijatelné, narušují život rodiny a nejbližšího okolí nemocného,
• jsou přítomny závažné příznaky psychiatrického rázu.
Psychoterapie i léky
„Poruchy chování postihují nemocného, ale působí nepříznivě i na jeho rodinu a ošetřující personál,“ říká prof. MUDr. Eva Topinková a dodává, že v léčbě poruch chování se osvědčily především psychoterapeutické postupy. Pokud změna přístupu, prostředí a denního režimu nevede k uspokojivému zlepšení, je nezbytné léčbu doplnit podáváním psychofarmak.