Že v lítém boji proti poplatkům lékárnám prosadil Radek John 30 korun za celý recept, a ne za každou položku na něm (totiž na receptu, ne na Johnovi). A že výpadek peněz z této sociální revoluce uhradíme si na acylpyrinu.
Logika úpí. Vždyť nás přece s chřipkou odháněli z ordinací „regulačním poplatkem“, abychom si ji laskavě vyleželi s lékárníkem (ovšemže obrazně) a jeho paralenem (to doslova). A teď nás s tou prkotinou (po dlouhých letech přesvědčivé osvěty, že chřipka žádnou prkotinou není) postavili před „volbu“ mezi platbou a - platbou.
Dodnes nebyla zodpovězena otázka předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, vznesená k exministrovi zdravotnictví Tomáši Julínkovi: Jak je vlastně regulován pacient, který jde od pana doktora pro lék k paní magistře s řádně vyplněným receptem? „To ho má zahodit?“
Ale připadá mi horší něco jiného: „hotelové služby“ v nemocnicích, vbrzku už aspoň za stovku na pacienta, lůžko a den. A ještě více stovek, ba tisíců za různý operační nadstandard. Za různé specialisty, které už známe a mohli jsme k nim, kryti pojišťovnou, chodit přímo (trojka s tím skoncuje). Za nemocniční pokoje, jejichž cena bude nezakrytě třídně odstupňovaná dle komfortu, který sociální stát v nemocnicích typicky definuje mírou izolace od ostatních pacientů.
Jenže v nemocnicích se přece - jen tak mimochodem - odnepaměti setkávali lidé, uzavírala nová přátelství, do noci vyprávěly historky, ba životní epopeje, starší předávali mladším zkušenosti a moudrost. „Ticho, chci spát!“ zařval při jedné takové edukaci podstandardní pacient v Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže. „Vyspíš se dost - pod kytičkama,“ zněla odpověď. Všichni se tak vyspíme, to platí od věků navěky. Ale budeme předtím ještě také celými lidmi?
Designovaný premiér Petr Nečas nám vysvětlil, že legislativou bude definováno, co se uhradí z veřejného pojištění, a co „bude hrazeno prostřednictvím klienta“. Ano! Konec dějin pacientů a lékařů, nastává éra klientů a poskytovalelů služeb, agentů na trhu nabídky a poptávky, ba konkurenčního boje ordinací, poliklinik a nemocnic. Cestou do zdravotnického fastfoodu nechť člověk rozdělí pozornost mezi pochroumané tělo a obsah portmonky. A hodí si korunou, do jaké přesně „výrobní linky“ na resetovaný život ulehnout. A na jak dlouho - čas jsou peníze.
O detaily a logiku zdravotnických poplatků (ale i školného či penzijního připojištění) vůbec nejde. Jde o samotný akt zavedení. O systémovou změnu, o prolomení peněženek, jejichž obsah budou určovat různé - stále inflačnější - ceníky. Jde o vyvolání „řeckého strachu“ lidí z budoucnosti a o jejich ochotu raději od nynějška platit komukoli cokoli. Dílo se podařilo.