Rentgenový přístroj dnes patří k nezbytnému vybavení všech nemocnic. Vyšetření na něm zhotovená slouží lékařům ze všech medicínských oborů, snad s výjimkou kožního a psychiatrického oddělení. Nejčastěji bývá předmětem vyšetření hrudník a plíce a kosti končetin při podezření na zlomeninu. Dále se snímkuje páteř, klouby a lebka či vedlejší dutiny nosní nebo břicho.
Vyšetření plic a hrudníku je základem radiodiagnostiky pro svou výtěžnost, jednoduchost a nízkou cenu. Ze snímku hrudníku lze potvrdit nebo vyloučit zánětlivá onemocnění plic, nádory plic a mediastina (prostor hrudníku mezi plícemi, ve kterém je uloženo srdce a další orgány), případně další plicní nemoci, dále velikost srdce a stav plicního krevního oběhu. Do jisté míry také stav přilehlých měkkých tkání a zobrazeného skeletu – žeber, přilehlých částí kostí horní končetiny a také páteře.
Všechny rentgenové snímky jsou sumační. To znamená, že v jedné rovině jsou zobrazeny všechny struktury těla, kterými paprsek před dopadem na film či snímač prošel. V jednom bodě se překrývá například zachycená část žeber a plic a může být obtížné rozlišit, zda se zobrazený nález nachází v žebru nebo plicích. Při nálezu ložiska, které je umístěno v plicích, není většinou možné určit přesnou diagnózu, spíš pravděpodobnost jednotlivých možných diagnóz a směr dalšího vyšetřování.
Důležitá je cílenost
Rentgenové vyšetření musí být vždy cílené, provedené na základě podezření na onemocnění vyšetřované části těla. Vyšetření objednává příslušný lékař (chirurg, neurolog, internista…) pomocí žádanky, se kterou pacient přichází na radiologické oddělení a bez které nelze žádné vyšetření provést.
Po příchodu na radiologii se pacienta zpravidla ujímá radiologický asistent, který zhotoví žádané snímky. Ty pak prohlíží a hodnotí lékař radiolog, který k nim napíše popis, který je výstupem celého vyšetření. V tom jsou buď popsány normální struktury s konstatováním, že v zobrazené části těla nebylo zachyceno nic, co by odpovídalo nějaké nemoci, nebo popisuje všechny abnormality a stanovuje diagnózu. Pokud je nález jistý, navrhuje pravděpodobné diagnózy nebo doporučuje další zobrazovací vyšetření (například CT nebo magnetickou rezonanci).
Rentgenové záření je ve větším množství škodlivé, a tak by se měla provádět jen vyšetření nezbytně nutná a v nezbytně nutné míře tak, aby efektivně přispěla ke stanovení diagnózy. Záření poškozuje tkáně, kterými prochází, poškozuje DNA v buňkách a ve velkých dávkách může vyvolat nádorové onemocnění.
Dávky, kterým je pacient při RTG snímkování vystaven, jsou relativně zanedbatelné. Roční dávce záření z tzv. radiačního pozadí odpovídá zhruba sedm snímků hrudníku. Jeden snímek končetiny znamená dvacetkrát menší zátěž než snímek hrudníku, naopak např. při snímkování bederní páteře je dávka asi 7krát vyšší než u hrudníku.
O něco vyšší jsou pak dávky při CT vyšetření, kde dávka při jednom vyšetření hrudníku odpovídá asi šedesáti rentgenovým snímkům hrudníku. To již zanedbatelné dávky nejsou a o to pečlivěji je třeba provedení takového vyšetření zvážit. Riziko je ve srovnání s užitkem ovšem stále tak nízké, že se jeho provedení bohatě vyplatí.
Jedinou kontraindikací rengenového vyšetření (tedy že pacientka toto vyšetření nesmí podstoupit) je těhotenství. Na vyvíjející se zárodek má rentgenové záření mnohem větší účinek než na dospělou tkáň a může jej nezvratně poškodit. Ženy, které jsou těhotné, mají podezření, že by mohly být těhotné nebo se pokoušejí o početí, by měly tuto skutečnost na radiologické oddělení nahlásit nebo ji konzultovat rovnou s lékařem, který toto vyšetření objednává.
Ačkoli je rentgenové vyšetření nejstarší a nejjednodušší zobrazovací metodou, jeho obliba neklesá. Pro svou jednoduchost, dostupnost a přínos ještě dlouho bude dobře sloužit lékařům všech oborů.