Syndromy chromosomální instability

Syndromy chromosomální instability (SCI) jsou autosomálně recesivně dědičné poruchy reparace změn DNA, a proto vysoce citlivé k mutagenním vlivům, zejména ionizaci a chemikáliím.(1, 2) Enzymatická porucha na úrovni DNA se manifestuje multisystémovým postižením. Individuální incidence jednotlivých afekcí jsou nízké – Louis-Barové syndrom ataxia telangiectasia 1 : 30 000–40 000, Nijmegen breakage syndrom 1 : 70 000, Fanconiho anémie 1 : 250 000 s výjimkou malarických oblastí Afriky, kde v důsledku selekční výhody heterozygotů (tj. přenašečů) je incidence 1 : 22 000, deficience ligázy I 1 : 1 milión, deficience ligázy IV 1 : 1 milión, Bloomův syndrom 1 : 2 milióny s výjimkou až desetkrát vyšší incidence v Ashkenazi-židovské a japonské populaci z neznámých příčin, xeroderma pigmentosum 1 : 3 milióny, Wernerův syndrom 1 : 5 miliónů. Společnými klinickými příznaky SCI jsou prenatální a postnatální růstová retardace, humorální i celulární imunodeficience, opakované infekty, zvláště respirační, poruchy pohlavního zrání a fertility, známky předčasného stárnutí a vysoké riziko lymforetikulárních malignit v dětství a solidních nádorů bez predilekce v dospělosti. Společným laboratorním příznakem je genomová instabilita, zvýšená spontánní lomivost chromatid, chromosomů, hypersenzitivita k mutagenním vlivům manifestovaná zvýšením chromosomální instability po expozici buněk. Význam syndromů chromosomální instability předsta