Selektivní mutismus může být následkem traumatu i přísné výchovy. Jak se projevuje?

27. 4. 2020 9:00
1 nový názor

Selektivní mutismus patří k poruchám řeči, které mají psychotickou příčinu. Projevuje se neschopností mluvit v určitých situacích anebo s určitými lidmi. Ačkoli se tento problém nejčastěji vyskytuje u dětí, výjimkou nejsou ani dospělí pacienti. Kromě poruch učení může být na vině také psychická zátěž, či prožité trauma.

Selektivní mutismus se řadí mezi neurotické a psychotické poruchy řeči. Odborníci jej rovněž chápou jako poruchu sociální adaptace, respektive sociálních vztahů. Ačkoli se tato nemoc projevuje na řeči, nejedná se o problém logopedického ale psychického rázu, který se projevuje neschopností mluvit v konkrétních situacích anebo s určitými lidmi.

Rozhodně se nejedná o organickou dysfunkci. Pacient totiž mluvené řeči velmi dobře rozumí a za určitých podmínek je schopen normálně mluvit. Selektivní mutismus se často objevuje spolu s úzkostnými poruchami.

Mezi postiženými bývají zpravidla děti, přičemž o něco častěji jsou postiženy dívky. Rozdíl ale není příliš významný. Nejčastěji se porucha vyskytuje v období mateřské či základní školy, konkrétně při změně prostředí. Velmi typickým příkladem je, že dítě nemluví s pedagogy, ale doma s rodiči nebo s přáteli komunikuje zcela bez problémů. Nonverbální komunikace bývá u těchto dětí plně zachovaná, někteří z nich dokonce šeptají či alespoň odpovídají jednoslovně.

Máte ve svém okolí dítě trpící selektivním mutismem?

A proč se poruše říká zrovna selektivní mutismus? Slovo selektivní můžeme přeložit jako výběrový, což odkazuje na to, že obtíže vznikají jen v určitých (vybraných) situacích, s konkrétními lidmi či na určitých místech. Mutismus pak označuje psychogenně podmíněnou ztrátu schopnosti verbálně komunikovat. To jednoduše řečeno znamená, že daná osoba mlčí, ačkoli umí mluvit.

Příčiny mutismu

Selektivní mutismus zpravidla postihuje děti, jejichž zralost nervové soustavy neodpovídá biologickému věku. Objevit se ale může také u labilních dětí a u jedinců s projevy ADHD. Na rozvoj nemoci mají samozřejmě vliv také rodinné i mezilidské vztahy a výchova – typicky nevhodně volené tresty, neshody mezi rodiči, nucené zapojení do nějaké činnosti i přílišná přísnost. Vznik obtíží ale rozhodně nesouvisí s inteligencí dítěte!

Za mutismem může rovněž stát i psychická zátěž nebo prožití určitého traumatu. Je důležité si uvědomit, že k tomu, aby došlo k silné reakci organismu, která zablokuje řečové funkce, mnohdy stačí i mírnější trauma. Přesná příčina problémů se ale hledá velice těžko, často jde totiž o kombinaci několika faktorů.

Riziko rozvoje poruchy se zvyšuje u dětí, které jsou:

  • Stydlivé
  • Bojácné
  • Tiché
  • Citlivé
  • Uzavřené
  • Úzkostnější

Příznaky mutismu

Jak už bylo naznačeno výše, mutismus je narušení komunikačních schopností, tedy ztráta artikulované řeči. Poprvé se obvykle projevuje při nástupu do školky, výjimkou však není ani pozdější věk, například nástup do školy, puberta, ale i dospělost. Mutismus může být u některých jedinců doprovázen také neschopností souznít s kolektivem, a to typicky po motorické, emocionální a sociální stránce. Mlčení tak může souviset také s izolací od ostatních.

Obecně bývá pravidlem, že pacienti se společenským kontaktům spíše brání, jsou citlivější a často se stahují do sebe. Rozvoj nemoci může být náhlý, ale objevuje se i pomalejší postupný utlum řeči.

Jak k nemocnému přistupovat?

Komunikace s takto postiženými dětmi si žádá speciální přístup. Je třeba dodržovat hlavně několik následujících pravidel:

  • Dítě nesmí být do mluvení nuceno, a to ani neverbálně
  • Dítě je třeba chválit i za maličkosti
  • Nikdy nestavíme dítě do středu pozornosti
  • Nepřeháníme to s reakcí na jakýkoli komunikační úspěch
  • Zkoušíme nové mechanismy chování k dítěti a nové způsoby komunikace

Při práci s malým pacientem je nutné myslet na to, že zpravidla nezvládají striktní přístup, a navíc trpí nedostatkem sebevědomí, učitelé i rodiče by proto dětem měli dodávat odvahu a povzbuzovat je. Vyčítání a srážení pacienta by v tomto případě mohlo průběh poruchy ještě zhoršit.

Naléhat by na dítě rozhodně neměl ani logoped a o komunikaci s ním by se měl zprvu snažit alespoň neverbální cestou. Okruh lidí, s kterými dítě mluví, je rovněž třeba rozšiřovat velmi pomalu. Důležitá je také spolupráce psychologa, rodičů i učitelů malého pacienta. S postižením dítěte by měli být seznámeni i ostatní žáci.

Co se týče výuky těchto dětí, i zde by měli učitelé přihlížet k problému a snažit se chybějící ústní komunikaci kompenzovat jinými formami komunikace, například:

  • Gesty
  • Malováním
  • Psaním

Diagnostika nemoci

K diagnostice nemoci obvykle dochází za předpokladu, že potíže trvají déle než jeden měsíc. Názory odborníků se v tomto ohledu ale značně rozcházejí. Někteří například tvrdí, že aby mohla být porucha diagnostikována, musejí obtíže trvat alespoň dva roky.

K určení selektivního mutismu pak dojde za pomocí více účastněných. Typicky se může zapojit pediatr, psycholog, psychiatr, psychoterapeut, foniatr a logoped. Důležitou roli pak hrají rodiče dítěte a jeho učitelé.

Zdroj: sancedetem.cz, wikipedie.cz

Daniela Poláková (neregistrovaný)
Dobry den, nasla jsem u vas clanek o "efektivnim" mutismu. Porucha se spravne nazyva elektivni mutismus!
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?