Dysortografie je specifická porucha pravopisu. Podle čeho ji poznáte?

Specifické poruchy učení

Dnes se tímto termínem označují takové poruchy, které žákům a studentům znesnadňují vzdělávací proces. K typickým projevům patří nedostatečné schopnosti v určitých oblastech, což vede k nepříjemným výukovým problémům. Specifické poruchy učení přitom postihují jedince napříč všemi intelektovými skupinami a rozhodně se neomezují pouze na děti s nižším intelektem.

Typy specifických poruch učení:

• dyslexie – specifická porucha čtení, která má negativní vliv na schopnost přesného a rychlého čtení nebo na porozumění psanému textu,
• dysgrafie – specifická porucha psaní, která ovlivňuje pacientův grafický projev v oblasti napodobování tvaru písmen a jejich řazení, dále pak rychlost psaní a podobně,
• dysortografie – specifická porucha, která negativně ovlivňuje pacientovu schopnost osvojit si pravopis (gramatická pravidla, hláskování, interpunkci),
• dyskalkulie – specifická porucha počítání a matematických schopností,
• dyspraxie – specifická porucha motorických funkcí, jejímž důsledkem je narušení pohybového vývoje a problém se získáváním komplexních pohybových dovedností,
• dysmúzie – specifická porucha postihující pacientovy hudební schopnosti,
• dyspinxie – specifická porucha postihující pacientovy výtvarné schopnosti (kreslení). [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Co je dysortografie?

Jedná se o specifickou poruchu učení projevující se v oblasti pravopisu, kvůli které má pacient problém s gramatickými pravidly, hláskováním a interpunkcí. Nepostihuje ovšem celkovou schopnost zvládnout gramatiku jako takovou, ale má vliv především na tzv. specifické dysortografické jevy, kam patří vynechávání, přidávání a záměny písmen, zkomoleniny, chyby v měkčení a podobně.

Podkladem dysortografie je deficit fonologických funkcí, tedy vnímání a rozlišování fonémů, hlásek, slabik či slov. Pacienti mívají problém s aplikací pravidel pravopisu především při psaní diktátů, které jsou závislé na jejich sluchu. Objevují se pak dysortografické chyby, které souvisí se záměnou sluchově podobných celků nebo s nedokonalým rozlišením hlásek ve shluku souhlásek.

Specifickou dysortografickou chybovost je možné někdy zaznamenat také při opisech a přepisech. Důvodem může být současná dyslexie, kdy dítě špatně čte původní text, ale i skutečnost, že pacient používá autodiktát. To znamená, že sám sobě v duchu nebo polohlasem diktuje opisovaný text, kvůli čemuž následně při psaní chybuje.

Dysortografie u dětí i dospělých bývá v našem případě spojená především s obtížemi v pravopise českého jazyka. Může ale způsobit problémy také ve chvíli, kdy si chce žák osvojit cizí jazyk. Kromě toho se navíc pacienti potýkají i s těžkostmi v jiných předmětech, kde si musí učivo zaznamenávat formou zapisování diktovaného textu. To pak negativně ovlivňuje další studium i budoucí uplatnění. [7, 8, 9, 10, 11]

Příčiny dysortografie

Rozvoj dysortografie typicky souvisí s poruchou sluchového vnímání. Na vině bývá konkrétně porucha fonematického sluchu a nedostatečně rozvinutá nebo oslabená funkce sluchové percepce. To je patrné hlavně v oblasti sluchového rozlišování zvuků, výšky, délky a hloubky tónů, ale i hlásek, slabik, slov či vět. Narušena je ovšem i sluchová analýza a syntéza, sluchová orientace a sluchová paměť.

Kromě toho se přidává také porucha vnímání a reprodukce rytmu, přičemž v důsledku výše uvedených problémů mívají pacienti s dysortografií výrazně snížený jazykový cit. Jejich problémy se zvládáním pravopisu se navíc mohou prohloubit, pokud se objeví i porucha koncentrace pozornosti, což je v tomto případě poměrně běžné.

Některé problémy u pacientů s dysgrafií bývají také důsledkem pomalého osobnostního pracovního tempa. To přitom může souviset i s porušenými percepčními funkcemi, kvůli nimž se děti musí více soustředit na výkon, aby pak byly schopné všechno zachytit a zaznamenat. Někdy pak bývají dané funkce sice vyvozeny, ale prozatím nedošlo k jejich automatizaci a převedení do praxe.

Dále se tato specifická porucha učení objevuje vlivem porodního traumatu a následné problematiky lehké mozkové dysfunkce. Kromě sluchového vnímání bývá narušeno také vnímání zrakové, a to například v oblasti rozlišování zrcadlových tvarů nebo různých detailů. Svou roli ale někdy mohou sehrát i spouštěcí faktory, jako je snížená motivace, rozvod rodičů nebo jiné trauma.

U pacientů se ovšem často objevuje také porucha řeči (v expresivní i impresivní formě) a patrný bývá negativní vývoj v řečové složce rozumových schopností. Žáci s dysortografií pak vykazují také problémy s jemnou motorikou, s pravolevou orientací nebo s orientací na ploše. Jelikož nedokáží vnímat okolí a koordinovat pohyby ruky zároveň, tempo psaní bývá někdy pomalé a úchop tužky křečovitý. Přidružuje se navíc i dyslexie a dyspraxie. [12, 13, 14, 15, 16]

Jaké má dysortografie projevy?

Rodiče, kteří u svého potomka zaznamenali výukové obtíže v oblasti pravopisu, se většinou zajímají hlavně o to, jaké má dysortografie příznaky a jak mohou poznat, že se skutečně jedná o tuto poruchu učení. Ačkoliv mohou být projevy různorodé, typicky se objevují hlavně specifické dysortografické chyby nebo potíže při osvojování či aplikaci gramatických pravidel.

Specifické dysortografické chyby mohou mít různé příčiny. Patří sem především nedostatečně rozvinuté sluchové vnímání (diferenciace, analýza a syntéza slov), dále pak způsob vnímání a reprodukce rytmu, pochopení obsahu psaného textu, ale i nedostatečný rozvoj grafomotoriky. Důsledkem může být například:

• zaměňování slov,
• špatné rozlišování grafických symbolů,
• nezvládnutí krátkých časových úseků,
• problém osvojit si cizí jazyk.

Chyby při aplikaci gramatických pravidel se pak objevují hlavně v důsledku nedostatečného rozvoje řeči (především kvůli nevyvinutému jazykovému citu) a nedostatečného osvojení systému mateřského jazyka. Typický je ale i deficit v oblasti pozornosti, paměti, automatizace a grafomotoriky, přičemž studenti pociťují i další obtíže, jako je specifická artikulační neobratnost.

Jádrem problému bývá nedostatečná sluchová percepce, kvůli které pacienti slyší zkomolená slova, nerozumí jim, a proto je potom zapisují tak, jak je slyší. Svou roli zde tedy hraje především schopnost zachytit mluvené slovo, poté ho analyzovat a přenést do grafické podoby. Ačkoliv si žáci umí osvojit pravopisná pravidla a umí je dokonce i aplikovat, mají problém s určováním, kdy je mají použít.

Příklady specifických chyb:

• záměna tvarově podobných písmen,
• záměna zvukově blízkých hlásek,
• problém s rozlišováním sykavek,
• záměna zvukově podobných slabik (dě, tě, ně, bě, pě, vě, mě),
• problém s rozlišováním měkkých a tvrdých slabik (di-dy, ti-ty, ni-ny),
• vynechávání a přidávání písmen či slabik,
• kinetická inverze ve slovech (přesmyky slabik),
• nedodržování délek u samohlásek, vynechání interpunkce,
• neschopnost psát souhláskové shluky,
• problémy u slabik se slabikotvornými r, l,
• neschopnost správně rozlišovat konec slova nebo věty,
• spojování slov nebo nelogické rozdělování slov.

Pacienti s dysortografií často umí konkrétní gramatickou poučku vysvětlit ústně, ale při psaní ji pak nejsou schopní správně použít. Dekódování slyšeného projevu je pro pacienty velice namáhavé, takže mívají pomalejší pracovní tempo a rychleji se unaví. Protože ale musí stíhat pracovat jako ostatní, vynechávají slova i věty, mění jejich pořadí a nemají čas zdůvodňovat si pravopis.

Špatný jazykový cit má na svědomí omezenou schopnost skloňovat nebo časovat slova a použít s tím související pravopisná pravidla. Časem se navíc situace obvykle zhoršuje, protože pravidel neustále přibývá. U některých dysortografiků přitom dochází také k oslabení zrakových funkcí, což vede k problémům při práci s psanou předlohou. [17, 18, 19, 20, 21]

Typy dysortografie:

• Auditivní dysortografie – u pacienta je narušeno sluchové vnímání, takže má problém s rozlišováním hlásek, s rozlišováním měkkých a tvrdých slabik nebo třeba s artikulační neobratností.
• Vizuální dysortografie – zde hraje svou roli snížená kvalita zrakové paměti, což způsobuje, že pacient zaměňuje písmena zvukově a tvarově podobná.
• Hypoaktivní dysortografie – jedinec trpící touto poruchou učení píše pomalu a dlouho mu trvá, než si vzpomene na to, jak by měl vypadat správný písemný projev.
• Hyperaktivní dysortografie – pacient píše rychle a také poměrně rychle uvažuje o gramatických pravidlech. Tyto dva děje ale není schopný propojit a objevují se chyby, jako je vynechávání interpunkce, vynechávání některých písmen ve slovech nebo celkové zkracování slov. [22, 23, 24]

Dysortografie a další problémy

Dysortografie se velice často objevuje ve spojení s dalšími specifickými poruchami učení, kam patří především dysgrafie (porucha grafického projevu), dyslexie (porucha čtení a porozumění psanému textu) nebo dyspraxie (porucha motorických funkcí a narušení pohybového vývoje). Kromě toho se pak často přidává i porucha pozornosti, hyperaktivita nebo hypoaktivita.

Pokud se k dysortografii přidružuje dysgrafie, psaní pacientů bývá pomalejší a navíc se musí soustředit i na výkon jako takový, takže nestíhají při diktátech ani při jejich kontrolování zdůvodňovat pravopis. Pomoci může respektování osobnostního pracovního tempa a větší čas na kontrolu diktátu. Najdou se ale i děti, které píší rychle a s chybami (nedokáží je najít a opravit). [25, 26, 27]

Dysortografie diagnostika

Pokud si všimnete, že má vaše dítě problémy při výuce jazyka, není schopné si správně psát zápisky, a z diktátů má samé špatné známky, je načase začít situaci co nejrychleji řešit. Rozhodně svého potomka neobviňujte z lenosti ani hlouposti, ale zkuste zjistit, co by mohlo být za jeho obtíže zodpovědné. Teprve poté je možné najít vhodný způsob nápravy.

Diagnostika specifických poruch učení je plně v kompetenci speciálních pedagogů a typicky se provádí v pedagogicko-psychologických poradnách. Svou roli zde samozřejmě hrají informace od rodičů a učitelů žáka, u nějž existuje podezření na dysortografii, ale i komplexní vyšetření, které se skládá z řady standardizovaných zkoušek.

V současné době neexistuje pro určení dysortografie test, který by byl schopný obsáhnout celou tuto problematiku. Místo toho se pozornost soustředí na informace od rodičů a učitelů, což doprovází také vyšetření kognitivních schopností (jejich úroveň a struktura), ale i specifické a výkonové zkoušky nebo analýza výsledků daného pacienta.

K diagnostice dysortografie se používají například metody, které se soustředí na sluchovou analýzu a syntézu slov, zkoušky sluchové diferenciace a testy fonologické manipulace. Jedním ze způsobů, jak rozpoznat tuto specifickou poruchu učení, je pak samozřejmě i diktát, jenž pomáhá zachytit dysortografické obtíže, a svou roli hraje také analýza školních i domácích prací, sešitů a pracovních listů.

V rámci diagnostiky je samozřejmě nutné stanovit míru závažnosti pacientových obtíží, tedy jak konkrétně ovlivňuje dysortografie jeho studium a život. Teprve podle toho je možné následně určit vhodné postupy reedukace dysortografie a další možnosti, jak s dysortografikem pracovat, aby došlo alespoň k částečnému zlepšení situace. [28, 29, 30]

Léčba dysortografie

Dysortografie patří stejně jako dysgrafie, dyslexie nebo třeba dyskalkulie mezi poruchy, které není možné zcela vyléčit. Pomocí správných metod ale mohou pacienti dosáhnout výrazného zlepšení situace. Vždy ovšem platí, že čím dříve se potíže podaří odhalit a čím dříve se s postiženým jedincem začne vhodným způsobem pracovat, tím větší šance na jakoukoliv změnu zde existuje.

Aby mohla přijít u dysortografie náprava, v rámci terapie je nutné zajistit pacientovi reedukaci, která se soustředí na specifické dysortografické chyby a na gramatické chyby. S dysortografiky je nutné pracovat jiným způsobem než s ostatními žáky, a proto by měla pedagogicko-psychologická poradna navrhnout systém podpůrných opatření, která budou aplikována při dalším vzdělávání.

Co se týče podpůrných opatření, dysortografikům by mělo být umožněno uplatňovat své znalosti jinak než formou diktátu. Preferuje se ústní forma ověřování vědomostí nebo třeba doplňovací testy. Také je dobré poskytnout jim delší čas na sepsání a kontrolu zadané práce, protože daní pacienti mívají často pomalejší pracovní tempo, které je potřeba respektovat.

K dalším opatřením patří třeba možnost napsat pouze přiměřenou část textu nebo diktování ob větu, kdy pacient jednu napíše a druhou vynechá (ne všem ale daná metoda vyhovuje). Kromě toho pak obvykle mohou pacientům pomoci s nápravou dysortografie pomůcky, kam patří například:

• hudební nástroje,
• bzučák,
• stavebnice s kratšími a delšími prvky,
• předepsaná/předtištěná písmena, slabiky, slova,
• tvrdé kostky se slabikami dy, ty, ny,
• měkké kostky se slabikami di, ti, ni,
• obrázky se slovy obsahujícími sykavky,
• tabulky s písmeny, která dítě zaměňuje,
• karty s předložkami,
• karty s i-y,
• karty s párovými souhláskami,
• gramatické tabulky,
• procvičovací texty,
• karty na rozvoj zrakového vnímání,
• předtištěné diktáty a pracovní sešity,
• počítačové programy s kontrolou pravopisu.

Co se týče hodnocení a klasifikace, doporučuje se nezahrnovat specifické chyby, které plynou z dysortografie. Učitelé by je navíc měli označovat méně kontrastní barvou, než je červená, aby si je žáci zbytečně nezafixovali. Červeně se naopak označuje správný tvar, který bude sloužit jako vzor. Dítě také může využívat specifický autodiktát (předříkávání po jednotlivých hláskách).

Kromě toho je pak samozřejmě potřeba, aby se žákovi dostávalo také podpory ze strany rodičů. Ti by měli efektivně spolupracovat se školou i se speciálními pedagogy. S dítětem pak mohou doma zkoušet různá cvičení a hry, které jsou z pohledu odborníků pro dysortografiky vhodné. Pokud dítě uvidí, že se mu začíná ve škole více dařit, zvýší se mu sebevědomí a práce ho bude více bavit. [31, 32, 33, 34, 35, 36]

Reedukace dysortografie

Tímto termínem se rozumí soubor speciálně pedagogických postupů a metod, které vedou k rozvíjení narušených nebo nevyvinutých funkcí. V tomto případě se soustředí na oblast pravopisu a chyby, které pacienti ve svém grafickém projevu dělají. Způsob reedukace přitom závisí na tom, zda se zaměřujeme na specifické dysortografické chyby nebo na gramatické chyby.

Reedukace dysortografie je poměrně obtížná a samozřejmě dlouhodobá záležitost. V rámci reedukace chyb dysortografického charakteru se posiluje pacientovo zvukové vnímání a cvičí se například psaní a rozdělování slov na slabiky či na písmena. Při reedukaci gramatických chyb se pacienti znovu učí gramatická pravidla a poté se přidávají nová. Provádí se doplňovací cvičení, opisování slov nebo třeba zdůvodňování objevujících se pravopisných jevů.

Důležité je také pamatovat na to, že zafixované špatné návyky se velice těžko odstraňují nebo to dokonce vůbec není možné. Proto by učitelé i rodiče měli práci s dítětem věnovat dostatek času a nenechat ho, aby se naučilo něco špatně. Skvěle se přitom hodí pro rozvoj dysortografie cvičení, hry a pracovní listy, které se soustředí na následující oblasti:

• Vynechávání písmen či slabik ve slovech (sluchová analýza a syntéza, případně i zraková) – v rámci nácviku pacienti skládají a rozkládají slova, soustředí se na polohu slabik a hlásek ve slovech, mohou vymýšlet slova na konkrétní písmena či hlásky, pracují s textem, ale používají také písmenková pexesa, hláskové bingo, osmisměrky, slovní fotbal a další vhodné aktivity.
• Chybování v diakritických znaménkách – v tomto případě se často používá bzučák, pomocí kterého si dítě může procvičit délku samohlásek a slabik. Pomoci ovšem mohou i různá schémata a piktogramy, doplňovací cvičení nebo diktáty.
• Rozlišování znělosti hlásek a sykavek – pravopisný nácvik se zpočátku provádí pomocí doplňovaček a později je možné přikročit také k dalším cvičením.
• Rozlišování měkkých a tvrdých slabik a slabik dě-tě-ně – jednoduchou pomůckou jsou v tomto případě různá mačkadla (kostky z měkkých a tvrdých materiálů). V rámci pravopisného nácviku se pak používají doplňovačky a další cvičení.
• Rozlišování hranic slov ve větách – často dochází ke spojování předložek se slovy nebo třeba zvratných zájmen se slovesy. Důležité je, aby dítě dobře porozumělo významu slov, takže je nutné rozvíjet jeho slovní zásobu. Provádí se například rozdělování spojených vět, kde dítě identifikuje jednotlivá slova, ale také identifikace konkrétních slov ve větě.

Správná reedukace vede většinou k tomu, že dítě méně chybuje (v oblasti specifických dysortografických jevů). Přesto ovšem k těmto výkonům potřebuje více času než ostatní žáci. Jsou-li úkoly časově limitované, chyby se mohou znovu objevit, a to i v případě jevů, které si pacient již osvojil a dokáže je v ústním projevu zcela správně zdůvodnit.

Úspěšnost pacienta je závislá na několika různých faktorech. Sem patří konkrétní typ dysortografie a intenzita pacientových obtíží, dále pak kombinace s dalšími specifickými poruchami učení, intelektové schopnosti dítěte a skutečnost, zda se dysortografii podařilo odhalit včas a zda došlo ke včasné realizaci reedukačního nácviku. [37, 38, 39, 40, 41]

Zdroje: ppp-ostrava.cz, wiki.rvp.cz, alfabet.cz, didaktikamj.upolcz, zsbcupice.cz, krestanka.cz, zsslovan.cz, wikisofia.cz, ldaamerica.org, sancedetem.cz