Hipoterapie je známá jako léčba pomocí koně. Komu nejvíce prospívá?

Co je hipoterapie?

Jedná se o fyzioterapeutickou metodu, jež využívá komplexní léčebné působení speciálně připravených koní. Důležitý je především pohyb na jejich hřbetu, který je střídavý, rytmický a cyklicky se opakuje. Díky tomu nabízí multisenzorickou aferentní stimulaci, což má vliv na motorické chování pacienta, jelikož zajišťuje aktivaci všech řídicích úrovní centrální nervové soustavy.

Výsledkem hipoterapeutického působení na člověka by měla být facilitace reparačních procesů na neurofyziologické i psychomotorické úrovni. Tímto způsobem je možné ovlivnit pacientovo držení těla (posturu), hrubou motoriku, ale i jemnou motoriku. Dále pak lze hřbet koně navíc využít také k polohování, což je pro mnohé pacienty velice prospěšné.

Souhrnným názvem pro léčbu prostřednictvím koně je hiporehabilitace. Tímto termínem se označují veškeré aktivity, kde se potkává kůň a pacient s nějakým zdravotním znevýhodněním nebo se speciálními potřebami. Kromě hipoterapie sem tedy patří ještě pedagogicko-psychologické ježdění (aktivity s využitím koní), psychoterapie pomocí koní a parajezdectví (sportovní ježdění pro pacienty se zdravotním znevýhodněním).

Tato léčebná metoda přitom patří mezi animoterapie, což jsou veškeré terapie, které využívají spolupráce člověka se zvířetem za přítomnosti specializovaného terapeuta. Ten musí být pro danou práci kvalifikován, což dokládá potřebným certifikátem, přičemž v současné době mívají podobný certifikát i zvířata. Dokazuje, že prošla náležitým výcvikem i zkouškou, a pro animoterapii se tedy skvěle hodí. [1, 2, 3, 4, 5]

Jak funguje hipoterapie?

Hipoterapie na pacienta působí díky pohybovým impulzům, které vznikají při koňské chůzi. Kůň využívá k pohybu zkřížený lokomoční vzor (stejně jako lidé), kdy je krokový souhyb předních a zadních končetin ve fázovém posunu. U lidí se to projevuje souhybem horních končetin s pohybem dolních končetin při chůzi, k čemuž se přidává kontrarotace trupu, která je důsledkem fázového posunu.

To znamená, že přirozený koňský pohyb poskytuje znevýhodněnému pacientovi potřebný motorický vzor a dodává mu stejné impulzy, jako kdyby sám používal zdravé nohy. Na koňský pohyb se člověk postupem času adaptuje, což usnadňuje působení reparačních procesů na neurofyziologickém i psychomotorickém podkladě.

Pacient na koni obvykle sedí, nebo může zaujmout jinou polohu, která odpovídá jeho možnostem, jako je například poloha vleže na břiše nebo s oporou o předloktí. Skrze koňský hřbet se na něj pak přenáší impulzy, které působí na centrální nervovou soustavu a mozek. Ten musí dané vjemy zpracovat, adekvátně na ně zareagovat a aktivovat koordinační mechanismy.

Jelikož pohyb na koňském hřbetu vysílá do mozku podobné impulzy, které by za normálních okolností vysílal při chůzi zdravého člověka, je možné docílit pokroků v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých. Centrální nervová soustava totiž může díky správné stimulaci vytvořit náhradní spoje a cesty pro přenos signálů, které jsou potřebné k řízení pohybové aktivity, místo těch zničených či nefunkčních.

Hipoterapie přitom pomáhá hlavně v situacích, kdy je postižena koordinace, rovnováha nebo vývoj vzpřimování. Brání osvojování nesprávných pohybových vzorů a stimuluje člověka k pohybu tak, jak to žádný fyzioterapeut nedokáže. To vše se navíc děje ve venkovním prostředí, kde mohou být pacienti na čerstvém vzduchu a vytváří si pozitivní vztah ke zvířatům.

Přesto ale tato léčebná metoda stále není hrazena zdravotní pojišťovnou. Cena hypoterapie se pak pohybuje v řádech stovek až tisíců korun, vždy v závislosti na tom, jak často terapeutické jednotky probíhají a jaké pracoviště si člověk zvolí (dnes nabízí hipoterapie Praha, Brno nebo třeba Ostrava, ale i řada menších měst). Někdy jsou navíc dostupné i skupinové terapie. [6, 7, 8, 9, 10, 11]

Pozitivní účinky hipoterapie

Přítomnost zvířete člověka komplexně ovlivňuje. Pohyb hřbetu koně pomáhá stimulovat centrální nervovou soustavu, obecně zlepšuje koordinaci pacientových pohybů, jeho stabilitu i opěrnou funkci těla a také zvyšuje celkovou pohyblivost. Hipoterapie také podporuje uvolnění ztuhlého svalstva, stimuluje dýchací svaly a rytmizuje dýchání, což je vhodné například při léčbě astmatu.

Výsledkem léčebného působení koní je nácvik chůze, rytmu a symetrie díky oboustranné stimulaci, dále podpora trupové rovnováhy a vzpřímeného sedu, což je základem chůze, nebo třeba regulace svalového tonu (uvolnění spazmů a symetrizace). Kromě toho dochází ke zlepšení postavení a stabilizace páteře, k rovnoměrnému zapojení všech částí těla a k narušení patologických stereotypů.

Při jízdě na koni se obecně rytmizuje a koordinuje pohyb, dochází k uvolnění bránice, kterou masírují vnitřní orgány a svaly trupu, a mohou se tak rozvíjet pacientovy logopedické či komunikační schopnosti. Hipoterapie má díky tomu pozitivní vliv na schopnost vyjadřovat se prostřednictvím řeči, jelikož pomáhá dětem lépe a srozumitelněji mluvit.

Další výhodou hipoterapie je pak skutečnost, že působí preventivně na místech, kde kvůli onemocnění či úrazu dochází k degeneraci nebo k přerušení nervových drah, které řídí pacientův pohyb. Čím déle navíc koňská chůze připomíná organismu správný mechanismus pohybu, tím více je možné oddálit negativní vliv degenerativních chorob a úrazů na pacientovu hybnost.

Prostřednictvím harmonizace svalového napětí, aktivní práce svalových řetězců a správné aktivace řídicích mechanismů během pohybu na koni je možné připravit vhodné podmínky pro aplikaci dalších fyzioterapeutických metod, kterými je nutné hipoterapii doplnit. Jde například o známou Vojtovu metodu, což je technika reflexní lokomoce využívající reflexní vzory typické pro raný dětský věk.

Velmi důležité je v případě hipoterapie především cyklické opakování pohybových vzorců a realizace celé stimulace v prostoru. Působení koně je navíc komplexní, kdy zvířecí teplo funguje jako myorelaxační faktor (uvolňuje svaly a snižuje napětí). Pacient také pociťuje psychické uvolnění, většinou s terapeutem nadšeně spolupracuje a z kontaktu se zvířetem mívá radost. [12, 13, 14, 15, 16, 17]

Komu hipoterapie pomáhá?

Hipoterapii je možné aplikovat již od věku 2 měsíců, přičemž horní věková hranice nebývá nijak omezená. Běžně se používá k ovlivnění pohybových a posturálních poruch, například u pacientů s ortopedickou, kardiologickou, neurologickou nebo psychiatrickou diagnózou. Dnes ale stále častěji pomáhá i lidem s onemocněním dýchacího aparátu. Indikací k hipoterapii pak mohou být konkrétně:

• nervosvalová onemocnění,
• koordinační poruchy,
• poruchy psychomotorického vývoje,
• degenerativní poruchy svalů,
• svalové dysbalance.

Mezi diagnózy, u kterých se často využívá pozitivní vliv hipoterapie, se řadí například dětská mozková obrna, Downův syndrom, Rettův syndrom, opožděný psychomotorický vývoj, roztroušená skleróza, lehká mozková dysfunkce, svalová dystrofie, poruchy autistického spektra, astma bronchiale, cystická fibróza, různé kardiovaskulární choroby nebo třeba některé poúrazové stavy.

Kromě toho je hipoterapie vhodnou léčebnou metodou pro děti i dospělé pacienty s nějakým lehkým (nebo dokonce žádným) omezením. Jedná se především o skoliózu, vadné držení těla, vertebrogenní algické syndromy (bolesti zad), svalové dysbalance či vestibulární syndrom. Pomoci ovšem může i v případě funkční neplodnosti. [18, 19, 20, 21, 22, 23]

Kontraindikace

Mezi hlavní překážky, které znemožňují využití hipoterapie jako léčebné metody, patří například nepřekonatelný strach z koní. Dále sem můžeme zařadit alergii na koňské alergeny a látky v okolním prostředí (seno, sláma, piliny a podobně), některé zdravotní stavy nebo třeba otevřené rány. Každého pacienta by měl proto před začátkem hipoterapie individuálně posoudit fyzioterapeut či ergoterapeut. [24, 25, 26]

Kdo provádí hipoterapii?

Za realizaci léčby pomocí koně je zodpovědný celý tým odborníků. V první řadě je to specializovaný lékař, který indikuje a doporučuje hipoterapii. Kromě toho zde však svou roli hraje také hiporehabilitační kůň (speciálně vybraný a vycvičený), cvičitel koní pro hiporehabilitaci a vodič koně, což je proškolený jedinec, jenž koně během hiporehabilitace vede.

Nejdůležitějším členem realizačního týmu je ale samozřejmě fyzioterapeut nebo ergoterapeut, jenž absolvoval specializovaný kurz hipoterapie či hiporehabilitace. Ten pro pacienta vybírá vhodného hiporehabilitačního koně, celou hipoterapii vede a musí být přítomný u každé rehabilitace. Určuje přitom polohu na koni, tempo chůze, délku terapie i délku celkové intervence.

Kromě toho terapeut samozřejmě jistí pacienta proti pádu, koriguje správnou polohu člověka na hřbetu koně a sleduje reakci jeho organismu na pohybovou stimulaci. Pokud dojde ke svalové únavě, měl by zhodnotit stav klienta a terapii případně ukončit, aby nedošlo k zafixování špatných pohybových stereotypů. K dispozici pak může mít také proškoleného asistenta, který mu pomáhá s naplněním terapeutických cílů. [27, 28, 29, 30, 31]

Výběr vhodného koně

Jelikož je hipoterapie léčba pomocí koně, je nutné se samozřejmě soustředit i na výběr vhodných zvířat, s nimiž je možné rehabilitační cvičení provádět. Hiporehabilitační kůň musí projít speciálním výcvikem, aby byl připravený na všechno, co ho čeká, a pokud složí specializovanou zkoušku, bude mu přidělena licence ČHS (Česká hiporehabilitační společnost).

Při výběru koně hodně záleží na jeho vzhledu, zdraví, charakteru a schopnosti spolupracovat s člověkem. Z hlediska rehabilitace je důležitá například výška koně (zvíře zvolené pro malého pacienta se pravděpodobně bude lišit od toho vybraného pro dospělého člověka), šířka jeho hřbetu a mechanika pohybu (délka kroku, měkkost a plynulost).

U hiporehabilitačních koní je vhodný oblý kohoutek a trup s válcovitým průřezem, přičemž by měl být také dobře osvalený a jeho partie by měly být souměrné. Terapie totiž probíhá bez sedla pouze na dece a je důležité, aby se pacient cítil pohodlně a správně seděl. Kůň musí být také naprosto zdravý, aby svou patologii nepřenášel na pacienta, protože by to mohlo výrazně snížit efekt celé hipoterapie.

Dále pak hipoterapeutický kůň musí být přiježděný, což zahrnuje pružný hřbet, pravidelné chody s dostatkem kmihu a možnost zkracování či prodlužování chodů, a mechanika jeho pohybů musí být dokonalá. Kromě toho by měl být schopný nést dva jezdce najednou, měl by být lehce ovladatelný ze sedla i při vodění a musí umět trpělivě stát u rampy při nasedání a sesedání.

Pokud jde o povahu hiporehabilitačního koně, mělo by se jednat o zvíře, které má rádo lidi a bezmezně jim důvěřuje. Musí tedy být psychicky vyrovnaný a naopak nesmí být lekavý. Zároveň by měl být zvyklý na to, že se kolem něj neustále něco děje, jelikož se může setkat s řadou nezvyklých podnětů (obzvláště při práci s dětmi), kam patří například:

• prudké pohyby,
• nečekaný hluk (například křik),
• poplácávání na různých místech těla,
• používání barevných a šustivých pomůcek,
• větší množství lidí v blízkosti zvířete,
• používání berlí nebo vozíku.

Kůň by měl být také dobře adaptovaný na neadekvátní zátěž, jelikož se pacienti s poruchou hybnosti často chovají jako mrtvé břemeno, ale zvíře si musí i v těchto situacích udržet pružnost hřbetu. Kromě toho je dobré, pokud kůň dokáže odlišit běžné kývání pacienta na svém hřbetě od situací, kdy člověk začne ztrácet rovnováhu a hrozí, že z koně spadne. V takovém případě by zvíře mělo instinktivně zastavit, aby se pacientovi něco nestalo. [32, 33, 34, 35]

Bezpečnost při hipoterapii

Základem je v tomto případě samozřejmě dobře vycvičený kůň a spolupráce s týmem odborníků, kteří své práci rozumí. Středisko, kde hipoterapie probíhá, by mělo být bezbariérové a kvalitně vybavené, což zahrnuje třeba nasedací rampu, speciální postroje pro koně, pomůcky pro polohování různě postižených pacientů i další potřebné věci (dečky, madla). Pacienti by pak vždy měli používat bezpečnostní jezdeckou helmu a samozřejmostí je také očkování proti tetanu. [36, 37, 38]

Hipoterapie v praxi

Lidé se často zajímají také o to, jak vypadá struktura terapeutické jednotky a co mají pacienti od hipoterapie vlastně očekávat. Jde přitom o léčebnou metodu, která se využívá především v individuální formě, což znamená, že na jednoho klienta připadá jeden fyzioterapeut nebo ergoterapeut. Kromě toho je přítomen také vodič koně, který ovládá zvíře podle pokynů terapeuta.

Příjem klienta na hipoterapii je možný pouze na základě písemného souhlasu lékaře a vstupního vyšetření, které provádí fyzioterapeut nebo ergoterapeut. Následně je každému pacientovi přidělen vhodný kůň, a to tak, aby odpovídal požadavkům terapeuta pro dosažení rehabilitačního cíle. Není osedlaný, ale mívá pouze madla nebo deku v závislosti na možnostech klienta.

Délka terapeutické jednotky hipoterapie se vždy odvíjí od zdravotního stavu konkrétního pacienta a také od terapeutického cíle. Většinou trvá zhruba 10 až 30 minut a klient se vrací opět po několika dnech tak, aby vždy na koňském hřbetě ideálně strávil asi 1 až 2 hodiny týdně. Samozřejmě ale záleží na jeho individuálních potřebách a možnostech.

Mezi nejčastěji aplikované polohy při hiporehabilitaci patří poloha primárního vzpřímení, opačný sed, samostatný sed nebo asistovaný sed. Celkově by pak měla hipoterapie trvat alespoň tři měsíce (neměla by rozhodně být kratší než 8 týdnů), ale u některých diagnóz to klidně může být i několik let (například dětská mozková obrna). Důležitá je v každém případě pravidelnost a nezávislost na aktuálním počasí. [39, 40, 41, 42]

Zdroje: wikiskripta.eu, hiporehabilitace-cr.com, sancedetem.cz, zvirecipohoda.cz, hipoterapie.bohnice.cz, fyzioklinika.cz, hamzova-lecebna.cz, wiki.rvp.cz, theses.cz, is.muni.cz, rett-cz.com