Komunikace je sociální dovednost, která má zásadní význam pro zachování smysluplného sociálního kontaktu mezi lidmi. Akt komunikace zahrnuje všechny způsoby, kterými lidé vysílají a přijímají zprávy. Komunikovat znamená poskytovat zprávy, vyměňovat si informace a vyjadřovat se takovým způsobem, aby si účastníci komunikace porozuměli (Špatenková, Králová, 2009). Pokud člověk není schopen komunikovat, nedokáže porozumět komunikaci, dochází k frustraci, což má za následek problémové chování. Přizpůsobení se schopnostem a dovednostem komunikujícího zvyšuje pravděpodobnost porozumění poslouchajícího, což omezuje možnost nesprávného pochopení (Pokorná, 2010).
Poruchy kognitivních funkcí
Alzheimerova nemoc je degenerativní onemocnění, při kterém dochází k poruše kognitivních funkcí. Komunikace s pacientem není lehká, ale je možná. Vhodná komunikace může být klíčem k pochopení a vyřešení problémů s chováním pacienta. Vždy je třeba zvolit přiměřený způsob a vhodný čas na komunikaci. Pacient s Alzheimerovou nemocí dokáže komunikovat v rámci své reality, která může být ostatním cizí. Aby sestra dostatečně pochopila smysl komunikace s pacientem, je potřeba použít vhodné metody a přístupy v komunikaci s cílem přispět ke zkvalitnění ošetřovatelské péče.
V ošetřovatelské péči o pacienty s Alzheimerovou nemocí se setkáváme s poruchou kognitivních funkcí různého rozsahu a intenzity. Alzheimerova nemoc postupně ničí osobnost pacienta, komplikuje komunikaci s pacientem, vyřazuje pacienta ze společnosti (Špatenková, Králová, 2009). Pacient si může rozvoj příznaků na začátku uvědomovat. Reaguje na tyto změny podrážděně, depresí, úzkostí, někdy až verbální agresí. To, co zapomněl, se snaží nahradit vymýšlením. Pro sestru z toho vyplývají velmi náročné úkoly. Musí komunikovat s pacientem, zachovat jeho sebeúctu, získávat informace a ověřit si je, využívat zpětnou vazbu. Péče o pacienty s poruchami kognitivních funkcí klade na sestru velké nároky na trpělivost a takt. Při komunikaci s pacientem s Alzheimerovou nemocí vystupují příznaky demence jako bariéry komunikace. Mezi nejčastější bariéry, se kterými se sestra setkává při komunikaci s pacientem, patří poruchy paměti, poruchy orientace, poruchy chování, nesrozumitelná řeč a neschopnost vyjadřování (Venglářová, Mahrová, 2006). I když se může zdát, že komunikace s pacientem s Alzheimerovou nemocí není možná, opak je pravdou. Komunikace je sice problematická s nejistým efektem, ale je možná a důležitá (Špatenková, Králová, 2009). Problémy s komunikací mohou být nepříjemné a frustrující pro pacienta i pro sestru. Existuje mnoho způsobů, jak pomoci a ujistit se, že pacient komunikaci porozuměl.
Zásady komunikace s pacientem s Alzheimerovou nemocí
Mezi všeobecné zásady můžeme zařadit pozorné naslouchání, ujištění pacienta, že mu sestra věnuje plnou pozornost, všímání si řeči těla. Sestra hovoří hlasitě, zamýšlí se, jak se informace jeví v realitě pacienta s Alzheimerovou nemocí. Zváží faktory ovlivňující komunikaci, využívá fyzický kontakt, aby navodila klidnou atmosféru při rozhovoru. Při rozhovoru sestra vždy prokazuje úctu a trpělivost. Pacientovi s Alzheimerovou nemocí trvá déle, než mozek dokáže reagovat a zpracovat podávané informace.
Při komunikaci je důležité aktivní naslouchání. Sestra pozorně naslouchá, co pacient říká, poskytuje dostatek času na rozhovor, povzbuzuje. Pokud má pacient problém s vyjadřováním, najít správné slovo nebo dokončit větu, pokusí se sestra získat informace jiným způsobem. Jestliže pacient odpovídá nesrozumitelně, sestra ho navede ke srozumitelné odpovědi. Vždy si po rozhovoru ověří, zda pacienta správně pochopila. Při smutné náladě povzbuzuje pacienta, aby vyjádřil své pocity, a pokusí se jej rozveselit. V některých případech je vhodné jen poslouchat a projevit zájem.
Důležitým faktorem při komunikaci mezi sestrou a pacientem s Alzheimerovou nemocí je získání pozornosti pacienta. Pozornost pacienta získáváme ještě dříve, než začneme komunikovat. Sestra se ujistí, zda pacient vnímá a udržuje oční kontakt. Oční kontakt pomůže pacientovi zaměřit se na sestru a naslouchat. Během komunikace je vhodné minimalizovat okolní zvuky jako rádio, televizi a jiné rozhovory.
Využití řeči těla při komunikaci pomáhá pacientovi s Alzheimerovou nemocí sestře porozumět. Roztržitý pohyb, napjatý výraz tváře sestry může u pacienta vyvolat podrážděnost, úzkost, což můžeme vnímat jako překážku v komunikaci. Při komunikaci je sestra klidná, věnuje pozornost a potřebný čas pacientovi. Není vhodné, aby sestra během komunikace stála nad pacientem, ideální je, když oba sedí nebo stojí. Pokud sestra při rozhovoru s pacientem stojí, je potřeba respektovat osobní zónu, stání v těsné blízkosti pacienta může vyvolat agresivitu. Pokud při komunikaci selhávají slova, využije se řeč těla, která sestře může mnoho říci. Výraz tváře, pohyby vysílají jasné signály o tom, jak se pacient cítí.
Komunikace při progresi onemocnění
S progresí Alzheimerovy nemoci je pacient stále méně schopen začít komunikaci, proto je potřeba, aby iniciativu přebrala sestra. Pacienta oslovuje jasně a klidně, vyhýbá se zvyšování hlasu a křiku, které mohou vyvolat u pacienta agresivitu. Při rozhovoru používá jednoduché a krátké věty. Na porozumění a zpracování informací ponechá pacientovi dostatek času, nepospíchá. Cítí-li se při spěchu pacient pod tlakem, může to u něj vyvolat nepřiměřené reakce. Při rozhovoru se sestra vyvaruje kladení přímých otázek, protože pacient, pokud nemůže najít vhodnou odpověď, může reagovat podrážděně až agresivně. Je vhodné používat jednoduché věty, které umožňují snadné odpovědi „ano“ nebo „ne“. Je nevhodné žádat od pacienta komplikované rozhodnutí, příliš mnoho možností může způsobit zmatek a frustraci. Pokud pacient nerozumí, nechápe komunikaci, je potřeba zvolit jiný způsob, jak mu podat informace. Humor a smích mohou přispět ke zlepšení komunikace, k lepšímu pochopení informací, odlehčují situaci. S postupujícím onemocněním pacient vnímá své fantazie jako skutečnost, což způsobuje zmatenost. Pokud pacient sestře podává informace, které nejsou pravdivé, je potřeba najít způsob, jakým na vzniklou situaci reagovat, aby nedocházelo k rozporům mezi pacientem a sestrou. Při komunikaci může sestra použít validační terapii, tj. přistoupí na téma, které začal pacient, a nemocnému neoponuje. Vždy je potřeba, aby se pacient s Alzheimerovou nemocí necítil méněcenně a poníženě před ostatními pacienty (Baker, 2010).
Při těžší komunikaci může sestra využívat fyzický kontakt. Laskavý přístup pomůže sestře zůstat v blízkosti pacienta a ten pociťuje podporu. Při péči a komunikaci sestra využívá dotyk ruky. Uklidnit pacienta může jemným poklepáním po rameni nebo položením ruky kolem ramen.
Při každé komunikaci sestra projevuje pacientovi úctu, nezachází s ním jako s malým dítětem. Sestra zajistí, aby pacient komunikoval i s ostatními pacienty. Snaží se najít jednoduchý způsob komunikace mezi ostatními pacienty. Tím se nemocný dostává do sociální skupiny, což mu pomáhá zmírnit pocit vyloučení a sociální izolace.
U pacientů s Alzheimerovou nemocí je potřeba, aby sestra myslela i na jiné příčiny komunikačních těžkostí. Je důležité uvědomit si, že komunikace může být ovlivněna dalšími faktory, mezi které můžeme zařadit bolest, nepohodlí, účinky léků. Komunikace může být komplikována také problémem se zrakem, sluchem a zubní protézou. Sestra se ujistí, zda má pacient správné brýle, funkční naslouchadlo a zubní protézu, která dobře sedí.
Závěr
U pacienta s Alzheimerovou nemocí dochází k poruše paměti, krátkodobá paměť prakticky vůbec neexistuje. Následkem ztráty krátkodobé paměti pacient neustále klade sestře stejné otázky. Je potřeba si uvědomit, že při komunikaci s pacientem s Alzheimerovou nemocí existují dva komunikační světy. Reálný komunikační svět představuje sestra a svět Alzheimerovy nemoci představuje pacient. Sestra se při komunikaci dostává do pacientova komunikačního světa, zvažuje potřebu používání nových přístupů, které by pomohly ke zlepšení komunikace (DeMarco, 2011). Zvládání komunikačních dovedností patří k prvořadým úkolům sestry pracující s pacienty s Alzheimerovou nemocí. Efektivní komunikace vytváří prostředí, ve kterém se pacient cítí bezpečně, čímž sestra předchází vzniku nepřiměřeného chování až agresivitě. Komunikace sestry s pacientem v jakékoli situaci je vedena s úctou, pochopením, důstojným postojem a porozuměním.
O autorovi: PhDr. Jana Martinková, PhDr. Andrea Botíková, PhD. Katedra ošetrovateľstva, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave (jana.martinkova@truni.sk, botikova@truni.sk)