Co je leishmanióza?
Co se dozvíte v článku
Tímto termínem se označuje parazitární onemocnění způsobené prvoky z rodu Leishmania, které se na člověka přenáší skrze štípnutí samičky komárka z rodu Phlebotomus a Lutzomyia. S tímto krevsajícím hmyzem se nejčastěji setkáte v zalesněných oblastech tropického a subtropického pásu, a to převážně na území Afriky, Asie, Ameriky nebo jižní Evropy.
Leishmanióza v současné době postihuje různé věkové skupiny pacientů. Vše závisí především na konkrétním druhu prvoka, s nímž pacient přijde do kontaktu, ale také na dané geografické lokalitě nebo na imunokompetenci hostitele. Tím se kromě člověka mohou stát i jiné skupiny obratlovců, jako jsou například psovité šelmy, morčata nebo plazi.
Ačkoliv na našem území lidé leishmaniózu příliš neznají, v chudých a rozvojových oblastech jde o hojně rozšířenou smrtelnou chorobu, která způsobuje četné epidemie. Existují přitom tři hlavní formy daného onemocnění, a to leishmanióza viscerální, která je známá také jako kala azar, černá horečka nebo horečka Dum-Dum, dále pak leishmanióza kožní či leishmanióza mukokutánní.[1, 2, 3, 4, 5]
Historický kontext
První popisy lézí, které se podobají kožní leishmanióze, se objevují na tabulkách krále Ashurbanipala ze 7. století před naším letopočtem (mohou být ovšem i starší). Zobrazení vředů a deformit tváře, což je pro danou nemoc typické, se pak našlo také na keramických výrobcích z období před Inky v Ekvádoru nebo v Peru, přičemž tyto záznamy se datují do 1. století před naším letopočtem.
Kromě toho se v paleoparazitologické studii egyptských mumií z hrobky Střední říše v Západních Thébách (2050–1650 př. n. l.) podařilo prokázat přítomnost leishmaniální mitochondriální DNA ve čtyřech vzorcích, které byly infikovány druhem Leishmania donovani. Dané onemocnění je pak zmiňováno i v Ebersově papyru (známý lékařský spis).
Ve středověku kožní leishmaniózu popisovali také arabští lékaři a vědci. Perský polyhistor Rhazes například dokumentoval výskyt kožních vředů v oblasti Bagdádu, zatímco lékař a filozof Avicenna informoval o kožních potížích připomínajících suché kožní léze způsobené prvokem Leishmania tropica (tzv. Balkh sores).
Přítomnost leishmaniózy dokládají také písemnosti z období Inků (15.–16. století) a španělské kolonizace. Zmiňují sezónní zemědělce, kteří se z And vraceli obsypaní kožními vředy, což lidé označovali jako „nemoc údolí“ nebo také termínem „Andská nemoc“. Kvůli zohyzdění nosu a úst, což se nápadně podobalo lepře, si pak choroba získala také pojmenování „bílá lepra“.
První přesvědčivé důkazy o existenci viscerální leishmaniózy pochází až z 19. století. Roku 1832 publikoval vojenský chirurg William Twining zprávu o indických pacientech se zvětšenou slezinou, akutní anémií a intermitentní horečkou. První ohnisko bylo však zaznamenáno již roku 1824 ve vesnici Mahomedpore, odkud se epidemie rozšířila do celého Bengálska. Označení kala-azar se pak poprvé objevilo až na konci 19. století.
Co se týče novodobé historie, roku 1900 se skotskému patologovi jménem William Boog Leishman, který jako součást britské armády sloužil v Indii, podařilo identifikovat organismy v nátěrech ze sleziny pacientů, kteří zemřeli na horečku dum-dum (Dum-Dum bylo město nedaleko Kalkaty). K jejich symptomům se řadila vyčerpanost, záchvaty horečky, těžká anémie, atrofie svalstva nebo nadměrné zvětšení sleziny.
Ačkoliv původně byly organismy zodpovědné za tyto projevy považovány za trypanozomy, roku 1903 je jako nové organismy popsal irský doktor Charles Donovan. Konkrétní spojitost mezi těmito organismy a onemocněním kala-azar pak popsal britský doktor Ronald Ross, jenž také navrhl, aby se prvokům začalo říkat Leishmania donovani. Následně byly popsány také další druhy leishmanií a podařilo se prokázat, že se jejich hostitelem mohou stát psi či jiná zvířata. [6, 7, 8, 9]
Výskyt onemocnění
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) lékaři každoročně evidují zhruba 700 tisíc až 1 milion nových případů leishmaniózy, ale může to být i více (dříve se uvádělo 1,5 až 2 miliony případů ročně). Důvodem je výrazná podhlášenost tohoto onemocnění, přičemž jde o jednu z nejvíce opomíjených tropických nemocí, ačkoliv je hned po malárii druhou nejčastější smrtící parazitární nákazou.
Leishmanióza se dnes vyskytuje ve více než 95 zemích světa, a to celkem na pěti kontinentech, přičemž nepostihuje Austrálii, Antarktidu ani jihovýchodní Asii, kde je pro přenašeče příliš vlhko a horko. Postižené oblasti se vyskytují v tropických a subtropických pásmech, jsou většinou poměrně odlehlé a často se vyznačují špatnými životními podmínkami a omezenými zdroji.
Lékaři a vědci někdy na základě geografické polohy rozlišují leishmaniózu Starého světa, která postihuje obyvatele východní polokoule, a leishmaniózu Nového světa, jež se vyskytuje na polokouli západní. Do první kategorie patří některé oblasti Asie či Afriky, jižní Evropa a Střední východ, zatímco ta druhá zahrnuje Střední a Jižní Ameriku a některé části Mexika.
Přestože se leishmanióza může objevit na území mnoha různých států, zhruba 90 % případů viscerální formy v posledních letech pochází z Brazílie, Etiopie, Indie, Keni, Somálska, Jemenu, Jižního Súdánu nebo Súdánské republiky. Asi 95 % případů kožní leishmaniózy je pak hlášeno v Americe, ve Středomoří, v Asii (Irák, Afghánistán, Pákistán, Írán, Saudská Arábie) či v centrální Africe, zatímco k většině mukokutánních nákaz dochází v Brazílii, Bolívii, Etiopii či Peru.
Pokud jde o rozšíření jednotlivých druhů leishmanií v zemích Evropské unie a blízkého okolí, to se geograficky významně liší. Na jihu Evropy se například autochtonně nachází pouze prvok Leishmania infantum, který je u člověka nebo u zvířat schopný vyvolat leishmaniózu kožní i viscerální. Přítomnost Leishmania major a Leishmania tropica je naopak omezená na severní Afriku nebo některé oblasti Kavkazu. Leishmania donovani se pak objevila například v Turecku či na Kypru.
Všechny zmiňované regiony mají společný vzestup incidence leishmaniózy v 80. a 90. letech minulého století, což způsobily různé demografické a sociální změny. Česká republika se pak řadí mezi evropské země bez jakéhokoliv výskytu autochtonních infekcí leishmaniózou, a to u lidí i zvířat. Objevují se zde pouze ojedinělé importované případy, které je nutné hlásit. [10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17]
Původce obtíží
Za rozvoj onemocnění jsou zodpovědné různé druhy prvoků z rodu Leishmania, kteří se někdy česky označují také jako ničivky. Tyto drobné organismy patří mezi atypické obligátně intracelulární bičíkovce a jsou příbuzné trypanozom, ale nežijí volně v krvi savců. Lékaři přitom dnes rozlišují více než dvacet různých jednobuněčných parazitů, s jejichž přítomností vznik leishmaniózy souvisí.
Prvoci z rodu Leishmania napadají fagocyty, což jsou buňky schopné skrze membránu pohlcovat velké pevné částice z okolního prostředí. Sem patří například neutrofily a dendritické buňky, ale také makrofágy, které bývají přítomností parazitů postiženy nejvíce. Zde se vyvíjí a množí, a jakmile dojde k destrukci buňky, uvolňují se do krve.
Kromě profesionálních fagocytů pak leishmanie infikují také fibroblasty, ale v nich se nemnoží. Pouze indukují změny, díky kterým se stávají prakticky nesmrtelnými. S tím pak souvisí i vyšší riziko dalšího uvolnění leishmanií a zesílení infekce v pacientově organismu. Pokud jde o možné hostitele, těmi se v současné době kromě lidí může stát zhruba 70 různých druhů zvířat. [18, 19, 20, 21, 22]
Přenos leishmaniózy
Na hostitele se infekce přenáší při kontaktu s drobným dvoukřídlým hmyzem (tzv. koutule nebo komárek) z rodu Phlebotomus (Asie, Afrika, Evropa) či Lutzomyia (Mexiko, Střední a Jižní Amerika). K nákaze dochází hlavně při sání krve, ale také při tzv. probingu. Jde o situace, kdy hmyz při snaze o nalezení krevní kapiláry vypouští do pokožky malé množství slin a infekční stadia leishmanií.
V těle hostitele se leishmanie vyskytují ve formě bez bičíku (amastygótní stádium). Napadají buňky schopné fagocytózy, kde se prostřednictvím dělení množí tak dlouho, dokud neprasknou. Parazité pak mohou infikovat i další zdravé buňky a postupem času se takto šíří dál a dál. Zatímco někdy je infekce omezená na místo vpichu, jindy se prvoci dostávají do krve, mízních uzlin, kostní dřeně a zbytku těla.
Pokud flebotom (hmyz sající krev) spolu s krví nebo plazmou nasaje také leishmanie, prvoci se v jeho zažívacím traktu promění na bičíkatou formu žijící mimo buňky (promastygotní stádium). Ve střevě hostitele se pak rychle množí a postupně se dostávají zpět do jeho hltanu a sosáku. Pokud se přisaje na člověka nebo na jiného obratlovce, pronikne do hostitelovy krve a celý cyklus započne nanovo.
Kromě toho pak existují i poměrně vzácné způsoby, jak se může leishmanióza šířit mezi lidmi (tedy nejen prostřednictvím kontaktu s dvoukřídlým hmyzem, který je běžně za přenos nákazy zodpovědný). Sem patří například krevní transfuze nebo sdílení injekčních jehel několika lidmi (hlavně mezi narkomany). Někdy se pak dokonce infekce může přenést také z matky na její plod. [23, 24, 25, 26, 27, 28, 29]
Klinické formy leishmaniózy
- Viscerální leishmanióza (VL) – jde o nejzávažnější formu, kterou lidé někdy označují také jako kala-azar (černá nemoc nebo černá horečka). Za její rozvoj jsou zodpovědní prvoci Leishmania donovani, Leishmania chagasi či Leishmania infantum. Tito parazité infikují makrofágy, masivně se množí v játrech či slezině a napadají i další buňky. Bez včasného zásahu lékařů pacient na toto onemocnění umírá.
- Kožní leishmanióza (CL) – tato varianta leishmaniózy, která postihuje pacientovu pokožku, je momentálně nejčastější. Jejími původci jsou parazité Leishmania tropica, Leishmania mexicana, Leishmania major nebo Leishmania aethiopica. Ti způsobují vznik řady obtíží, které sice neohrožují nemocného na životě, ale pokud se kožní leishmanióza neléčí, léze na kůži po sobě zanechávají nevzhledné jizvy.
- Mukokutánní leishmanióza – tímto termínem se označuje kožně-slizniční varianta nemoci, která se šíří hlavně v pralesích Střední a Jižní Ameriky. K jejím původcům se typicky řadí druhy Leishmania braziliensis a Leishmania guaynensis. [30, 31, 32, 33, 34]
Rizikové faktory
Nemoc postihuje hlavně ty nejchudší světové oblasti a bývá spojena s celou řadou socioekonomických problémů, které tamější populaci sužují. Sem patří především špatné životní a hygienické podmínky, malnutrice (podvýživa), nedostatek finančních zdrojů, ale i velká migrace obyvatelstva. Důvodem mohou být různé války, živelní pohromy, změny klimatu a životního prostředí (odlesňování) či urbanizace.
Vnímavost člověka k nákaze leishmaniózou souvisí především s hostitelskou imunitní odpovědí a buněčnou imunitou. Svou roli zde proto může hrát také oslabení obranyschopnosti organismu, které bývá způsobeno třeba současnou nákazou virem HIV (tento virus stejně jako leishmanióza napadá buňky imunitního systému), imunosupresivní terapií nebo transplantací orgánů.
Vyšší riziko nákazy lidem údajně hrozí v době od soumraku do úsvitu, kdy jsou přenašeči leishmaniózy nejvíce aktivní. Pokud jde o to, kdo se s tímto onemocněním často potýká, jedná se samozřejmě o místní obyvatelstvo, ale také o cestovatele, misionáře, vojáky, ornitology nebo třeba o výzkumníky, kteří se v rizikových oblastech pohybují během nočních hodin. [35, 36, 37, 38, 39]
Jaké má leishmanióza příznaky?
Inkubační doba leishmaniózy se pohybuje v rozmezí od dvou týdnů do několika měsíců (občas dokonce i několika let). Vždy ale samozřejmě záleží na konkrétní formě nemoci a také na dalších faktorech, kam patří například aktuální zdravotní stav pacienta (stav imunitního systému v okamžiku infekce). Výsledné klinické projevy se pak odvíjí od toho, jak si pacientův organismus s nákazou poradí.
Kožní leishmanióza
Tato varianta, která je v současné době nejběžnější formou leishmaniózy, se dá rozdělit ještě do tří samostatných kategorií, a sice na lokalizovanou, recidivující a difúzní. Typickým znakem daného onemocnění jsou kožní vředy, které vznikají na místech, kde došlo k sání krve infikovaným přenašečem nemoci (často jde o exponované části těla, kam patří obličej, uši, ruce a nohy).
U klasické kožní leishmaniózy se příznaky mohou objevit v rozmezí týdnů, ale i několika let po kontaktu s přenašečem. Zpočátku se na pokožce objeví malý pupínek, který postupem času začíná vředovatět. Na místě se pak vytvoří centrální, okrouhlý vřídek, jenž se zvětšuje, až vznikne kulatá či oválná léze. Může se přitom jednat o solitární i vícečetný problém.
Tyto léze mohou mít různou podobu (papuly, noduly, plaky či otevřené vředy), někdy bývají vlhké a prosakuje jimi tekutina, zatímco v jiných případech jsou spíše suché a pokryté strupy. Většinou nebolí, ale může je doprovázet otok přilehlých lymfatických uzlin (lymfadenopatie). Léze se pak obvykle během několika měsíců spontánně vyhojí, na pacientově pokožce však zůstává jizva.
V případě recidivující kožní leishmaniózy se u hostitele opakuje imunitní odpověď na přítomnost leishmanií a dochází k nekontrolované hyperalergické reakci. Ta ovšem zlikviduje pouze část parazitů. Následně se aktivuje zánět, objeví se vřed, který je ovšem částečně zlikvidován, a na jeho obvodu se infekce znovu aktivuje. Spontánní vymizení primární léze je tedy následováno vznikem nových lézí, jež ulcerují a poté se hojí. Daný cyklus mívá chronický průběh a může trvat i desetiletí.
Difúzní kožní leishmanióza bývá výsledkem nedostatečné nebo prakticky žádné imunitní odpovědi pacientova organismu (anergie). Jedná se tedy o celoživotní nákazu, která sice postupuje pomalu, ale tělo si s ní neumí poradit. Proto nedochází k žádnému spontánnímu hojení a pacient na léčbu nereaguje. Kožní léze se navíc z počátečního ložiska šíří také do dalších oblasti těla a dochází k rozsáhlejšímu poškození kůže.
Mukokutánní leishmanióza
Tento typ leishmaniózy probíhá dvoufázově. První z nich se projeví jako normální lokalizovaná kožní forma leishmaniózy, přičemž jednotlivé léze se postupem času zcela vyhojí. Přítomní parazité se ovšem mohou krevním řečištěm šířit do vzdálenějších míst, což postupem času způsobí postižení sliznice. Vyšší riziko těchto potíží hrozí při nákaze konkrétním typem leishmanií, ale i po nedostatečném přeléčení původní kožní varianty daného onemocnění.
Zhruba za 1–2 měsíce (ale i později) pak dochází k rozvoji druhé fáze, kdy se objeví sekundární léze v oblasti nosní sliznice a dojde k zvředovatění sliznice úst a hrtanu. Mezi prvotní projevy patří například ucpaný nos nebo časté krvácení z nosu. Slizniční léze bývají bolestivé a mohou způsobit totální destrukci chrupavky, zjizvení tkáně a znetvoření postižených oblastí. Kromě toho se často objevují také sekundární bakteriální infekce, které ohrožují pacienty na životě.
Viscerální leishmanióza
Nejzávažnější variantou nemoci je viscerální leishmanióza, která se klinicky může projevovat jako infekce (symptomatická forma), onemocnění doprovázené několika příznaky (oligosymptomatická či subklinická forma) nebo choroba s plně rozvinutou manifestací (klasická či akutní forma). Inkubační doba dané choroby přitom může být několik týdnů až několik let.
V případě viscerální leishmaniózy nedojde k rozpoznání infikovaných makrofágů v pacientově pokožce, proto mohou uniknout dále a krevním řečištěm se dostávají do mízních uzlin, do sleziny a do kostní dřeně. U pacienta se pak dané postižení může projevit různě, a to od asymptomatického nebo mírného onemocnění až po fulminantní a život ohrožující formy.
Viscerální leishmanióza typicky postihuje vnitřní tělesné orgány, kam patří slezina, játra nebo lymfatické uzliny. Její příznaky zahrnují především vysoké horečky, výrazný úbytek hmotnosti, kachexii (ztráta svalové hmoty a ochabnutí v důsledku nemoci), lymfadenopatii, hepatomegalii (zvětšení jater) nebo splenomegalii (zvětšení sleziny).
Kromě toho bývá patrná také svalová atrofie a krevní obraz obsahuje pancytopenii. Pozdním znakem viscerální leishmaniózy je pak generalizovaná hyperpigmentace pokožky, kvůli které si nemoc vysloužila označení černá horečka. K možným komplikacím se řadí především krvácení do gastrointestinálního traktu, periferní edém, akutní selhání ledvin nebo rozvoj sekundární bakteriální infekce.
Vlivem nízké hladiny červených krvinek (anémie) může být pacient bledý, unavený nebo dušný, objevuje se motání hlavy a výjimkou není ani nepravidelný srdeční tep. Projevy se navíc postupem času obvykle zhoršují. Pokud se u pacienta viscerální leishmanióza plně rozvine a dané onemocnění se včas nezačne správně léčit, nemoc bývá mnohdy smrtelná.
Post-kala-azarová dermální leishmanióza
Po „vyléčení“ viscerální leishmaniózy, kdy se již prvoci ve vnitřních orgánech pacienta nenacházejí, se určitá část infikovaných makrofágů dostává zpět do kůže, kde mohou vyvolat post-kala-azarovou dermatitidu. Tento problém je také zdrojem nákazy pro přenašeče, díky čemuž je pak viscerální leishmanióza schopná vytvářet rozsáhlé epidemie.
Post-kala-azarová dermální leishmanióza se rozvíjí měsíce nebo roky po léčbě viscerální formy. Často se objevuje na území Afriky (hlavně v oblasti Jižního Súdánu a Súdánské republiky) nebo v Indii. K typickým příznakům tohoto zdravotního problému se přitom řadí vyvýšená vyrážka na obličeji, na horních a dolních končetinách nebo na hýždích. Postižena ale může být také ústní sliznice nebo oblast genitálií.
Prognóza a léčba post-kala-azarové dermální leishmaniózy se liší v závislosti na tom, kde se dané onemocnění rozvine. U afrických pacientů léze většinou spontánně do jednoho roku vymizí, zatímco v Indii je míra spontánního vyléčení mnohem nižší. Kožní léze se slévají ve větší ložiska (makuly), mění se na plaky či noduly a vyžadují intenzivní léčbu. [40, 41, 42, 43, 44, 45, 46]
Leishmanióza diagnostika
V případě leishmaniózy se diagnostika vždy opírá hlavně o charakteristické klinické příznaky a epidemiologické informace. Dále je nutné provést mikroskopický nebo kultivační průkaz přítomnosti parazitů ve vzorcích kožní tkáně (u kožní leishmaniózy) nebo lymfatické tkáně, konkrétně v kostní dřeni, v lymfatických uzlinách a ve slezině (u viscerální leishmaniózy).
Na některých místech se používají také PCR testy, které slouží k detekci konkrétních mikroorganismů ve vyšetřovaném vzorku. Sérologické vyšetření se pak využívá hlavně pro odhalení viscerální leishmaniózy, ale k diagnostice kožní a mukokutánní leishmaniózy se kvůli slabé protilátkové odpovědi příliš nehodí. [47, 48, 49, 50, 51]
Povinné hlášení leishmaniózy
Ačkoliv je hlášení lidské leishmaniózy povinné ve všech endemických zemích, na některých místech se to nedodržuje. To samé pak platí pro zvířecí leishmaniózy, které se nehlásí například ve Francii, v Turecku nebo v Rumunsku. V případě neendemických zemí, kde se tato choroba příliš často nevyskytuje, leishmanióza obvykle nepatří mezi povinně hlášená onemocnění.
V České republice je výskyt leishmaniózy pouze ojedinělý (typicky importované nákazy), ale přesto je nutné veškeré humánní infekce hlásit (neexistuje však specifická surveillance). Od roku 2009 jsou pak na území Evropské unie povinně hlášeny také nákazy domácích zvířat. Všechny země by přitom měly hlásit případy lidských leishmanióz Světové zdravotnické organizaci (WHO) a zvířecí leishmaniózy ohlašovat organizaci World Organisation for Animal Health (WOAH). [52, 53]
Léčba leishmaniózy
Pokud se u pacienta prokáže přítomnost daného onemocnění, následující postup závisí hlavně na tom, o jakou formu se jedná a jaké potíže člověka trápí. Kožní léze se často vůbec neléčí, ačkoliv vhodná terapie může urychlit hojení, brání vzniku jizev a snižuje pravděpodobnost rozvoje dalších obtíží. U viscerální a mukokutánní formy je však nutné co nejrychleji jednat a nasadit vhodné léky.
V minulosti terapie zahrnovala především nitrosvalové injekce obsahující sloučeniny pětimocného antimonu. Dlouhou dobu to byla jediná možnost léčby, která se podílela na záchraně mnoha lidských životů. Nevýhodou nicméně vždy byla dlouhá doba léčby (30 dnů), vysoká toxicita, vysoká pořizovací cena a vysoká rezistence nemocných.
Zejména v endemických oblastech se dnes dvě sloučeniny pětimocného antimonu stále používají, přičemž jde konkrétně o stibuglukonát sodný (Pentostam) a meglumin antimonát (Glucantime). Dnes se proto raději používá liposomální amfotericin B, přičemž právě skutečnost, že jde o liposomální formu, výrazně snižuje toxicitu daného léku.
Kromě toho existují i další medikamenty, které si při léčbě leishmaniózy našly své využití, ačkoliv byly dříve určeny k jiným účelům. Jde například o miltefosin (původně vyvinutý pro léčbu rakoviny) či o širokospektrální antibiotikum paromomycin. U viscerální leishmaniózy je navíc nutné léčit také doprovodné bakteriální infekce a zajistit pacientovi dostatečnou výživu.
Rozhodnutí o tom, jaké léky se při terapii leishmaniózy použijí, by měl učinit lékař, který má s daným onemocněním dostatek zkušeností. Nasazení konkrétních medikamentů se často odvíjí od konkrétního typu nemoci, ale svou roli zde hrají i pacientovy potíže, geografická poloha, kde došlo k nákaze, druh leishmanií, který je za ni zodpovědný, a celkový zdravotní stav nemocného.
Konkrétní skupiny pacientů, jako jsou například těhotné ženy, malé děti, osoby trpící jiným závažným onemocněním nebo imunokompromitovaní jedinci, mohou vyžadovat jiný léčebný přístup nebo dávkovací režim než ostatní. Léčbu je pak často nutné doplnit také o další terapeutické metody, které zahrnují třeba orofaciální chirurgii, kryoterapii, tepelnou terapii, laserovou terapii či antimikrobiální terapii.
Vzhledem k tomu, že leishmanióza stejně jako virus HIV postihuje pacientův imunitní systém, při kombinované nákaze bývá léčba těchto nemocí méně účinná. Prognóza je pak samozřejmě mnohem horší než v momentě, kdy se pacient nakazí pouze samotnou leishmaniózou. U pacientů s prokázanou HIV infekcí jsou také mnohem častější relapsy onemocnění.
Léčba leishmaniózy může být velice úspěšná, ale často bývá také komplikovaná. Kromě závažnosti daného onemocnění zde svou roli hraje i poměrně vysoká cena léků nebo jejich naprostá nedostupnost v oblastech, které jsou leishmaniózou nejvíce zasaženy. Pacient by přitom měl být vždy informován o možných vedlejších účincích vybraných léků a náchylnosti k relapsu. [54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61]
Možnosti prevence
Pokud se chystáte vycestovat do některé z rizikových oblastí, doporučuje se především soustředit svou pozornost na ochranu před poštípáním dvoukřídlým hmyzem, který leishmaniózu přenáší. Vhodná je například aplikace repelentů a jiných hmyz odpuzujících prostředků, nošení oblečení s dlouhými rukávy či nohavicemi a používání ochranných sítí do oken a dveří. Snažte se pak omezit pohyb venku od soumraku do úsvitu, kdy jsou přenašeči nejaktivnější.
Jelikož jsou k nákaze leishmaniózou náchylná také některá zvířata, člověk by raději neměl do rizikových oblastí cestovat se svými domácími mazlíčky. To se týká především psů, kteří jsou přirozenými hostiteli parazitických prvoků a představují důležitý domácí rezervoár nákazy. Právě kvůli nim dochází k zavlečení leishmanií do periferních neendemických oblastí.
Žádná účinná vakcína, pomocí které by bylo možné leishmaniózu zcela eradikovat, prozatím není dostupná. Výzkumníci na její přípravě nicméně usilovně pracují. Aby bylo možné zabránit nekontrolovanému šíření leishmaniózy, je také nutné soustředit se na včasnou diagnostiku nemoci a její rychlou léčbu, což pomůže omezit přenos nákazy. Někde se pak aplikují také metody, pomocí kterých je možné snížit počet přenašečů (například insekticidní postřiky). [62, 63, 64, 65, 66, 67]
Zdroje: wikiskripta.eu, nzip.cz, rehabilitace.info, rarediseases.org, who.int, my.clevelandclinic.org, healthline.com, klinickafarmakologie.cz, stefajir.cz, szu.cz, cdc.gov, dermnetnz.org