Mentální retardace se vyznačuje sníženou úrovní rozumových schopností. Trápí tři procenta populace

Co je mentální retardace

Mentální retardace představuje poruchu intelektu, která může být buď vrozená, nebo raně získaná (do 2 let věku). Tímto termínem se běžně označuje trvalé snížení rozumových schopností způsobené organickým poškozením mozku, což vede k výraznému omezení adaptivního fungování pacienta v jeho sociálním prostředí. Často jej navíc doprovází také jiné somatické nebo duševní poruchy.

Definice mentální retardace podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) udává, že jde o stav zastaveného či neúplného duševního vývoje, pro který je charakteristické zvláště porušení dovedností, což se projevuje během vývojového období a postihuje všechny složky inteligence (tedy poznávací, řečové, motorické i sociální schopnosti pacienta).

Nejedná se tedy o nemoc, ale spíše o trvalý fyziologický stav, jenž zahrnuje zaostalý vývoj rozumových schopností, odlišný vývoj některých psychických vlastností a poruchy v adaptačním chování. Těžké případy přitom mohou pacienta vyloučit ze společnosti i běžného vzdělávacího procesu, přičemž důsledky daného postižení mnohdy pociťuje také jeho okolí.

Dříve se mentální retardace označovala také jako oligofrenie či slabomyslnost, ale tyto termíny jsou dnes již považovány za zastaralé. V současné době se přitom hovoří spíše o mentálním postižení. V angličtině se pak mentální retardace momentálně označuje termínem intellectual disability (ID), zatímco v minulosti se používal název mental retardation. [1, 2, 3, 4, 5]

Výskyt mentální retardace

S tímto problémem se dnes potýkají zhruba 2–3 % populace, přičemž většina z nich spadá do kategorie lehké mentální retardace. Zhruba čtvrtina případů je údajně způsobena nějakou genetickou poruchou, zatímco u 5 % postižených sehrála svou roli dědičnost. Obecně přitom bývají mentální retardací více postiženi muži než ženy. [6, 7, 8, 9]

Kdy vzniká mentální retardace?

Mentální postižení může být způsobeno řadou genetických, zdravotních, environmentálních i dalších faktorů. Zhruba ve 30–50 % případů zůstává etiologie neobjasněná, ale obecně může mentální retardace vzniknout během tří různých vývojových etap. Sem patří konkrétně:

• Prenatální období (před narozením dítěte) – důvodem může být například infekce matky v průběhu těhotenství, nevhodný životní styl těhotné ženy nebo nějaký úraz.
• Perinatální období (během porodu nebo těsně po narození dítěte) – na vině bývá třeba dlouhotrvající porod, kdy dochází k hypoxii plodu (nedostatek kyslíku), nebo také předčasný porod dítěte.
• Postnatální období (v době po narození dítěte, a to do 2 let věku) – mentální retardaci mohou zavinit různé infekce, záněty mozku, úrazy, onemocnění nebo špatná výživa.

Kromě toho zde mohou svou roli sehrát i další faktory, které se nevztahují ke konkrétnímu vývojovému období, ale jsou důležité již během početí. Sem patří především dědičnost, specifické genetické poruchy (například Downův syndrom způsobený chromozomálními aberacemi), ale i blízké příbuzenství mezi rodiči dítěte, což se označuje jako konsangvinita.

Pokud k zastavení nebo narušení normálního mentálního vývoje dojde až po druhém roce života, lékaři již nehovoří o mentální retardaci, ale spíše o demenci. Ta se rozvíjí v důsledku různých onemocnění nebo poranění mozku, což následně způsobí narušení, zastavení nebo regresi (zvrácení) vývoje, jenž doposud probíhal zcela normálně. [10, 11, 12, 13]

Jaké má mentální retardace příčiny?

Za rozvoj mentálního postižení mohou být zodpovědné vnější, ale i vnitřní příčiny, přičemž obě tyto kategorie mohou být v některých případech propojené (ke vzniku mentální retardace pak přispívá větší množství různých faktorů). Kromě různých onemocnění a vrozených potíží sem patří také kontakt se škodlivinami, nedostatek živin nebo třeba úrazy, které způsobí poškození mozku.

Chromozomální vrozené vady – sem patří především Downův syndrom, Edwardsův syndrom, Patauův syndrom, Klinefelterův syndrom, Turnerův syndrom, Prader-Williho syndrom, Rettův syndrom nebo také syndrom fragilního X. Nejčastější chromozomální vady se dnes dají zachytit pomocí prenatální diagnostiky, takže se pak matka může rozhodnout pro přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů.

Metabolické vrozené vady – mentální retardaci mohou způsobit také některé poruchy metabolismu malého pacienta, které se pojí s narušením mozkové tkáně. Patří sem především střádavé choroby (lyzosomální onemocnění, jako je mukopolysacharidóza, Gaucherova choroba nebo třeba Tay-Sachsova choroba), dále fenylketonurie nebo snížená funkce štítné žlázy. Tyto problémy se lékaři snaží včas odhalit pomocí novorozeneckého metabolického screeningu, přičemž včasná léčba může někdy mentální retardaci zabránit.

Problémy během těhotenství a porodu – normální vývoj mozku může narušit například preeklampsie, což je závažný stav, který má na svědomí nedostatečné prokrvení a okysličení plodu. Mentální postižení může být ovšem i důsledkem dalších potíží, jako je infekce matky nebo třeba užívání drog či alkoholu v průběhu těhotenství (fetální alkoholový syndrom). Problémy se ovšem mohou dostavit i přímo během porodu, a to například ve chvíli, kdy vlivem nedostatečného okysličení dochází k poškození mozku (hypoxie).

Infekce – mentální retardace se může rozvinout vlivem poškození plodu v matčině děloze, pokud těhotná žena onemocněla například toxoplazmózou, zarděnkami, syfilidou či cytomegalovou infekcí. Po narození dítěte pak na vině bývá například zánět mozkových blan nebo jiné nebezpečné choroby.

Novorozenecká žloutenka – pokud se u malého pacienta rozvine těžká forma novorozenecké žloutenky, důsledkem může být kernikterus neboli poškození mozkových jader vlivem vysoké koncentrace bilirubinu (nezralý mozek malých dětí je vůči této látce velmi citlivý). Důsledkem pak bývají různé stupně mentální retardace.

Expozice škodlivým látkám a jiným činitelům – za vznik mentální retardace může být zodpovědné také vystavení organismu působení jedovatých látek, jako je olovo nebo rtuť. Negativní vliv ovšem může mít také rentgenové záření nebo užívání některých léků.

Podvýživa – pokud dítě nemá v prvních letech života dostatečný přísun bílkovin, vyzrávání nervového systému u něj bývá narušeno a snižuje se také jeho intelekt. Ačkoliv ve vyspělých státech není podvýživa malých dětí příliš častá, bývá běžnou příčinou mentální retardace ve světových oblastech postižených hladomorem, válkami a dalšími problémy, které narušují zemědělskou produkci a distribuci.

Nedostatek jódu – jestliže nastávající matka nepřijímá během těhotenství dostatečné množství jódu, u dítěte se může rozvinout vývojová porucha doprovázená kretenismem (stav způsobený nedostatečným působením hormonů štítné žlázy na organismus plodu v matčině těle). 

Poranění mozku – za rozvoj mentální retardace mohou být samozřejmě zodpovědné také různé úrazy nebo nehody, k nimž dojde během porodu nebo v prvních letech života dítěte.

Další zdravotní problémy – narušení mozkových funkcí a mentální retardaci mohou způsobit také různé záchvaty a některé typy epilepsie, jako je Lennox-Gastautův syndrom. Kromě toho pak na vině mohou být i rakovinné nádory nebo benigní výrůstky v mozku. [14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21]

Klasifikace mentální retardace

Mentální retardace se dnes podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) rozděluje do šesti základních kategorií. Některá označení, která se pro ně používala hlavně do 90. let 20. století (výrazy debilita, idiocie nebo imbecilita) se již v psychiatrické terminologii nepoužívají. Momentálně má tedy mentální retardace stupně, které vypadají následovně:

• lehká mentální retardace (IQ 50–69),
• středně těžká mentální retardace (IQ 35–49),
• těžká mentální retardace (IQ 20–34),
• hluboká mentální retardace (IQ pod 20),
• nespecifikovaná mentální retardace,
• jiná mentální retardace.

Lehká mentální retardace

Tato kategorie se dříve označovala také jako lehká slabomyslnost (oligofrenie), lehká mentální subnormalita nebo také debilita. Zařadit sem přitom můžeme pacienty, jejichž IQ se pohybuje v rozmezí 50–69 bodů. Ti tvoří zhruba 80 % celkového počtu jedinců s mentální retardací. Velkou roli zde pak typicky hraje dědičnost, ale i socio-kulturně znevýhodněné prostředí.

Nejedná-li se o kombinované postižení, lehká mentální retardace u dětí často bývá stanovena teprve v předškolním věku nebo po nástupu do školy, když je vidět, že malý pacient učivo nezvládá jako ostatní. Pokud jde o to, jaké má lehká mentální retardace projevy, situace může vypadat zhruba následovně:

• Do 3 let bývá dítě spíše jen lehce psychomotoricky opožděné.
• Ve věku od 3 do 6 let se typicky začínají objevovat větší potíže a bývá patrný opožděný vývoj řeči v kombinaci s malou slovní zásobou.
• Na rozdíl od svých vrstevníků bývá dítě s lehkou mentální retardací méně zvídavé a vynalézavé.
• Mírná mentální retardace bývá viditelná hlavně při řešení složitějších úkolů a situací.
• Během školní docházky se projevuje omezenost logického, abstraktního i mechanického myšlení, u dětí je možné pozorovat lehce opožděnou jemnou a hrubou motoriku a obvykle mívají také slabší paměť.
• Po emocionální stránce se u jedinců s lehkou mentální retardací projevuje afektivní labilita.
• Kvůli své důvěřivost a sugestibilitě bývají náchylnější ke zneužívání ze strany ostatních.
• Jejich myšlení je většinou stereotypní a málo pružné, ale mechanická paměť spolu s vizuálními motorickými dovednostmi mohou být na dobré úrovni.
• Přestože si pacienti řeč osvojují se zpožděním, obvykle jsou schopní užívat ji účelně v každodenním životě a udržovat smysluplnou konverzaci.
• K lehké mentální retardaci se v některých případech přidružují také další problémy, jako jsou vývojové poruchy, autismus, tělesná postižení, epilepsie nebo třeba poruchy chování.
• Pacienti jsou většinou schopní dosáhnout nezávislosti v osobní péči, například co se týče hygieny, oblékání nebo jídla.

Děti s lehkou mentální retardací se většinou vzdělávají v praktických školách podle odpovídajícího vzdělávacího programu. Pokud jsou ovšem splněny stanovené podmínky, mohou být integrovány i do běžných základních škol. Při vzdělávání by se pak učitelé měli soustředit především na rozvíjení jejich dovednosti a snažit se kompenzovat jejich nedostatky.

Většinu jedinců pohybujících se v horní hranici lehké mentální retardace je pak možné zaměstnat v praktických profesích. V sociálně nenáročném prostředí se obvykle pohybují bez problémů, ale pokud jsou emočně a sociálně nezralí, může to mít pro jejich běžný život negativní důsledky. Obtížně se přizpůsobují společenským očekáváním, nejsou schopní samostatně řešit problémy související s nezávislým životem nebo mívají problémy s odpovědností v manželství a při výchově dětí.

Středně těžká mentální retardace

Druhá kategorie mentálního postižení se dříve označovala také jako střední slabomyslnost, středně těžká mentální subnormalita, imbecilita nebo těžká oligofrenie. Dnes hovoříme o středně těžké mentální retardaci, která zahrnuje osoby, jejichž IQ se pohybuje v rozmezí 35–49 bodů. Tito jedinci celkově tvoří zhruba 12 % případů mentální retardace.

Že je dítě ve vývoji opožděné, si rodiče nebo lékaři obvykle všimnou již během kojeneckého nebo batolecího věku. Důležitou roli zde potom hraje prostředí, v němž tito jedinci vyrůstají (zda je to například podporující rodina, nebo nějaký ústav). Ačkoliv toto prostředí nemůže ovlivnit samotnou mentální retardaci, má vliv na emoční a sociální vyspívání daných osob. Konkrétní projevy mentální retardace u dětí se středně těžkým postižením pak vypadají takto:

• Vývoj řeči a jejího chápání bývá značně opožděný.
• Kromě toho je typicky zpomalený i pohybový vývoj.
• Pouze někteří z těchto jedinců si během života osvojí čtení, psaní a počítání.
• Schopnost postarat se sám o sebe bývá u jedinců se středně těžkou mentální retardací značně omezená, což platí také pro jejich zručnost.
• Většina jedinců se středně těžkou mentální retardací nicméně zvládne sebeobsluhu a mnohdy si osvojí také jednoduché pracovní činnosti.
• Obvykle bývají plně mobilní a fyzicky aktivní, jsou schopní navazovat kontakt a komunikovat s druhými a mohou se podílet také na jednoduchých sociálních aktivitách.
• S tímto typem postižení bývají spojeny i další potíže, kam patří například autismus, různá tělesná postižení, neurologické problémy (epilepsie) nebo psychiatrické nemoci.

Děti se středně těžkou mentální retardací se obvykle vzdělávají podle odpovídajícího programu, a to hlavně ve speciálních školách, nebo později ve školách praktických. V jejich případě je nutné dbát hlavně na individuální rozvoj senzomotorických dovedností a verbálních schopností, ale důraz se klade také na zvládání věcí praktických.

V dospělosti se mohou tito jedinci uplatnit například v různých chráněných dílnách nebo v programech podporovaného zaměstnání. Mohou vykonávat jednoduchou manuální práci pod odborným dohledem, pokud jsou úkoly dobře strukturovány. Zřídka jsou ovšem schopní vést samostatný život a bývají spíše odkázaní na druhé.

Skupina středně těžké mentální retardace nicméně vykazuje poměrně velké rozdíly ve schopnostech pacientů. Zatímco někteří dosáhnou vyšší úrovně dovedností senzoricko-motorických, jiní bývají velmi neobratní, ale jsou schopní efektivně komunikovat s okolím. Také úroveň řeči je zde značně variabilní, přičemž někteří se nenaučí mluvit vůbec a další mohou klidně vést jednoduchou konverzaci.

Těžká mentální retardace

Do třetí skupiny spadají jedinci, jejichž IQ dosahuje hodnot v rozmezí 20–34 bodů. Daná kategorie se dříve označovala například jako těžká mentální subnormalita, těžká slabomyslnost (oligofrenie), prostá idiocie nebo také idioimbecilita, ale dnes se používá pouze termín těžká mentální retardace. Zařadit sem můžeme zhruba 7 % mentálně postižených jedinců.

Tato kategorie v mnohém připomíná tu předchozí, pokud se zaměříme na příčiny daného stavu, klinický obraz nebo přidružené stavy. Můžeme zde ovšem pozorovat ještě nižší úroveň schopností, přičemž u většiny postižených bývá patrná značně narušená motorika v kombinaci s dalšími problémy. Příznaky těžké mentální retardace pak mohou zahrnovat následující potíže:

• Řeč se u pacientů s těžkou mentální retardací někdy nerozvine vůbec, a pokud ano, bývá velmi jednoduchá a omezená hlavně na jednotlivá slova.
• Většina osob s těžkou mentální retardací trpí výraznou poruchou motoriky.
• Kromě toho je možné pozorovat i jiné přidružené vady, které odráží klinicky významné poškození nebo vadný vývoj centrálního nervového systému.
• S tímto typem mentální retardace pak bývají spojené také různé tělesné vady.

Možnosti vzdělávání osob s těžkou mentální retardací jsou velice omezené. Pokud je ale k dispozici systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče, může významně ovlivnit rozvoj jejich motoriky, komunikačních dovedností i rozumových schopností. Zároveň přispívá k celkovému zlepšení kvality jejich života a napomáhá k částečné samostatnosti.

Hluboká mentální retardace

Čtvrtá kategorie se dříve označovala také jako těžká mentální subnormalita, hluboká slabomyslnost, hluboká oligofrenie, těžká idiocie nebo pouze idiocie. V současné době se používá výraz hluboká mentální retardace, přičemž do této skupiny patří jedinci, jejichž IQ je nižší než 20 bodů. Mnohdy však nelze přesnou hodnotu změřit, a proto ji lékaři pouze odhadují.

Osoby s hlubokou mentální retardací tvoří pouze 1 % všech jedinců, kteří se potýkají s nějakým mentálním postižením. Kromě sníženého intelektu se u nich často manifestuje také těžké postižení pohybových schopností. Někteří bývají zcela imobilní, zatímco další se pohybují pouze v omezeném měřítku. Další projevy pak vypadají následovně:

• Děti s hlubokou mentální retardací si většinou nejsou schopné osvojit základy mluvené řeči, takže zvládají pouze primitivní neverbální komunikaci.
• Omezená bývá i schopnost porozumění řeči, kdy postižení chápou pouze základní pokyny.
• Objevují se automatické stereotypní pohyby (kývání).
• Velmi citlivě pak postižení reagují na taktilní podněty nebo na různé zvuky.
• Tito jedinci se o sebe nejsou schopní postarat, takže potřebují stálou péči.
• Kvůli častému poškození zraku a sluchu mají pouze omezené prostorové orientační dovednosti a mnohdy nepoznávají okolí.
• Jedinci trpící hlubokou mentální retardací také obvykle nedokáží udržet moč ani stolici.
• K tomu se často přidává epilepsie a tito lidé mívají také snížený práh citlivosti.
• Výjimkou pak nejsou ani sklony k sebepoškozování.
• U mobilních pacientů se navíc hojně objevuje atypický autismus.

Také děti s hlubokou mentální retardací někdy bývají zařazovány do rehabilitačních tříd ve speciálních školách. Cílem výuky v jejich případě bývá hlavně podpořit silné stránky každého postiženého dítěte a dosáhnout co největší soběstačnosti v běžném životě. Důležitý je ovšem odborný dohled, protože lidé s hlubokou mentální retardací vyžadují neustálou pomoc.

Neurčená mentální retardace

Kromě výše zmiňovaných kategorií se vyčleňuje také nespecifikovaná mentální retardace (mentální retardace NS, mentální subnormalita NS). Tato skupina zahrnuje pacienty, u nichž je možné mentální retardaci prokázat, ale nedají se zařadit do kategorie lehké, středně těžké, těžké ani hluboké mentální retardace.

Jiná mentální retardace

Poslední kategorií, o které lékaři ve spojení s trvalým snížením rozumových schopností a zastavením duševního vývoje běžně hovoří, je jiná mentální retardace. Do této kategorie patří jedinci, u kterých nelze použít obvyklé metody hodnocení intelektu, a to například vlivem slepoty, hluchoty, němoty, autismu nebo některých poruch chování. [22, 23, 24, 25, 26, 27]

Charakteristické projevy mentální retardace

Jednotlivé příznaky mentálního postižení se vždy liší v závislosti na tom, na jaké úrovni se pacient nachází a jaký stupeň mentální retardace mu byl diagnostikován. Obecně se však lékaři setkávají s některými z následujících problémů:

• pacienti nedosahují určených intelektuálních milníků,
• schopnost plazit se, sedět nebo chodit si děti osvojují později než jejich vrstevníci,
• objevují se problémy s osvojováním řeči nebo se srozumitelným mluvením,
• jedinci trpící mentální retardací mnohdy nerozumí důsledkům svých činů,
• logické uvažování bývá u lidí s mentálním postižením omezené,
• časté jsou problémy s pamětí, kritickým myšlením i nedostatek zvídavosti,
• schopnost učit se bývá výrazně omezená (ať už ve škole, nebo ze zkušeností),
• u pacientů je možné pozorovat dětinské chování, které neodpovídá jejich věku,
• běžné jsou potíže s chápáním sociálních interakcí (přátelství, romantických vztahů),
• osoby potýkající se s mentální retardací pak mnohdy nejsou schopné vést plně nezávislý život, a to kvůli problémům při komunikaci, interakci s ostatními a sebeobsluze,
• tito jedinci mívají také problém při vyjadřování svých potřeb a mnohdy příliš nerozumí fungování společnosti (například tomu, že za věci se musí zaplatit),
• poměrně časté jsou i různé fyzické či neurologické abnormality, které zahrnují například neobvyklé obličejové rysy či malformace horních a dolních končetin.

U některých dětí s mentální retardací je možné pozorovat také specifické fyzické rysy, jako jsou například různé abnormality obličeje nebo nízký vzrůst. Kromě toho se u nich mohou vyskytnout také problémy s chováním a další obtíže, kam patří především:

• agrese,
• závislost,
• pasivita,
• touha po pozornosti,
• odmítání společenských aktivit,
• nedostatečná kontrola impulsů,
• sklon k sebepoškozování,
• deprese,
• tvrdohlavost,
• nízké sebevědomí,
• psychotické poruchy,
• poruchy pozornosti. [28, 29, 30, 31]

Jaké potíže mentální retardaci doprovází?

Mnohé příčiny, které mají na svědomí rozvoj mentálního postižení nebo k němu výrazně přispívají, mohou způsobit také vznik dalších potíží. Jedná se o různé zdravotní a duševní stavy, které mentální retardaci často doprovází, ale samozřejmě se mohou objevit také u jedinců bez mentálního postižení. Patří sem například:

• ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou),
• poruchy autistického spektra,
• poruchy řízení impulzů,
• pohybové poruchy,
• poruchy nálady (úzkostné poruchy, deprese).

Pacienti, u nichž se mentální retardace rozvinula vlivem specifické genetické poruchy, mohou mít zároveň větší šanci na to, že se u nich objeví další zdravotní problémy související s jejich základním onemocněním. Proto je nutné řešit situaci s ošetřujícími lékaři, kteří mohou rodičům dětí s mentálním postižením poradit, jak postupovat, aby toto riziko snížili a vyhnuli se závažnějším potížím. [32, 33, 34]

Diagnostika mentální retardace

Pokud jde o to, jak poznat mentální retardaci, rodičům mohou zpočátku napovědět například různé fyzické abnormality, které naznačují možnosti genetické nebo metabolické poruchy. V takovém případě se provádí řada testů, kam patří hlavně vyšetření krve a moči, zobrazovací vyšetření, která se soustředí na strukturální problémy v mozku, nebo elektroencefalogram (EEG).

U dětí s opožděným vývojem se pak provádí i další testy, které pomáhají vyloučit jiné zdravotní problémy (například poruchy sluchu nebo neurologické potíže). Pokud se nepodaří najít žádný důvod jejich problémů, lékař je pravděpodobně odešle k formálnímu testování. To zahrnuje rozhovor s jeho rodiči nebo dalšími blízkými osobami, pozorování dítěte a testování inteligence včetně adaptivního chování.

Stupeň mentální retardace lékaři většinou měří pomocí standardizovaných testů inteligence (IQ testy). Také mají k dispozici různé škály, jež určují stupeň sociální adaptace v určitém prostředí. Dané měření nicméně není zcela přesné a umožňuje určit stupeň mentální retardace pouze přibližně. Diagnóza pak vždy závisí také na všeobecných intelektových funkcích.

Aby bylo možné diagnostikovat u pacienta mentální retardaci, je nutné splnit tři základní kritéria, podle nichž se pak určuje také konkrétní stupeň postižení. Tato kritéria vypadají následovně:

• inteligenční kvocient je nižší než 70–75,
• ve dvou či třech oblastech adaptivních schopností se objevují výrazná omezení (sem patří komunikace, sebeobsluha, sociální schopnosti, péče o zdraví a podobně),
• daný stav je trvalý a objevuje se již před 18. rokem života. [35, 36, 37, 38, 39, 40]

Možnosti léčby mentální retardace

Jak už jsme zmínili výše, mentální retardace ve skutečnosti není nemoc, kterou by bylo možné pomocí nějakých medikamentů či zákroků vyléčit. Existuje však řada způsobů, díky kterým lze kvalitu života pacientů s mentální retardací značně vylepšit. Nejvíce se přitom lékaři zaměřují na podporu adaptivního chování a rozvíjení potřebných dovedností, aby tyto osoby mohly fungovat ve společnosti co nejlépe. K dispozici jsou pak následující možnosti:

• Rané intervenční programy – ty jsou určené hlavně pro ohrožené kojence a děti. Pomáhají alespoň částečně zabránit snížení intelektuálních schopností.
• Podpora vzdělávání pacientů s mentální retardací – sem patří hlavně různé individuální vzdělávací plány, které jsou nastavené pro konkrétního jedince, přičemž vzdělávání zajišťují například speciální školy nebo některé sociální instituce (denní stacionáře a podobně). Samotné vzdělávání osob s mentální retardací pak představuje celoživotní proces, který zahrnuje neustálé opakování, ale i prohlubování znalostí a dovedností.
• Behaviorální terapie a intervence – to může pacientům pomoci osvojit si adaptivní chování a související dovednosti. Také by měly být dostupné psychologické a psychiatrické služby.
• Další druhy terapie – pacientům s mentální retardací je dobré zajistit řečovou a komunikační terapii, ale i audiologickou pomoc. Kromě toho se často využívá například canisterapie, hipoterapie, muzikoterapie, arteterapie nebo také dramaterapie.
• Pracovní příprava – díky tomu si lidé s mentálním postižením osvojí různé pracovní dovednosti. Kromě toho pak existují i programy, které pomáhají lidem s mentální retardací při přechodu ze školního prostředí do dospělosti.
• Edukace pacientovy rodiny a odborné poradenství – lékaři by neměli pracovat pouze s osobami, které se potýkají s mentální retardací, ale také s jejich blízkými. Ty je nutné poučit o tom, v čem mentální postižení spočívá, a samozřejmě jim ukázat, jak mohou pacienta nejlépe podpořit.
• Farmakologická léčba – kromě výše zmiňovaných možností je nutné řešit i zdravotní potíže, které mentální retardaci doprovázejí nebo způsobují. Vhodné medikamenty pak mohou pomoci zmírnit některé nepříjemné projevy nebo odstranit doprovodné problémy.
• Podpůrné organizace – rodina postiženého může kontaktovat různé podpůrné organizace, které jim pak pomohou získat další informace, přístup k některým službám nebo adekvátní podporu a pomoc.

Přestože život s mentální retardací není snadný, pokud se pacientům podaří zajistit dostatečnou podporu a správnou léčbu, mnozí jsou schopní vést poměrně normální život. Vždy ovšem záleží na mnoha různých faktorech, kam patří například stupeň mentálního postižení, závažnost pacientova stavu nebo další potíže, s nimiž se potýká (genetické či metabolické onemocnění, poruchy chování a podobně). [41, 42, 43, 44, 45, 46]

Zdroje: wikiskripta.eu, stefajir.cz, nakladatelství.portal.cz, najdipomoc.cz, cpzp.cz, sancedetem.cz, wiki.rvp.cz, alfabet.cz, mkn10.uzis.cz, cspsychiatr.cz, psychiatry.org, my.clevelandclinic.org, webmd.com, ncbi.nlm.nih.gov, medicalnewstoday.com, healthline.com, mdsmanuals.com