David Záhumenský v blogu Brněnská záchranka byla odsouzena správně! z 22. 8. 11 cituje text zmocněnkyně matky, komentující z hlediska zastánců lidských práv názor a rozhodnutí JUDr. Ryšky. Nehodlám polemizovat se soudem, rád bych jen uvedl, že situace ve zdravotnictví je složitější, než ji vidí nejrůznější organizace na ochranu pacientů a lidských práv.
Nejdřív jsem si představil, že bych se do situace lékaře záchranné služby dostal já. Nemám zkušenosti s porody, zato mi bylo dopřáno asistovat u jiných vypjatých situací spojených s možným ohrožením života. Nicméně ani matka těsně po porodu nebývá v optimálním psychickém rozpoložení, na což reagovala britská (a z ní přejatá např. kanadská) legislativa výrazně sníženou trestní sazbou za zabití novorozence matkou.
Přijedu-li na tísňové volání v hodině mezi vlkem a psem, kdy dochází k největšímu počtu malérů zaviněných selháním lidského faktoru (Černobyl, Three Mile Island, statistická špička dopravních nehod, čas nejvyšší přirozené mortality) a najdu tam osobu, která je nekompetentní k jednoduchému úkonu, zato tvrdošíjně odporuje mé argumentaci a trvá na svých právech, řeknu si, že s tou osobou budou obtíže. Však také byly, jako s těmi vosami. Mohu se dopustit dvou chyb: podcenit situaci nebo ji naopak vidět daleko nebezpečněji.
Moje celá výchova od samého počátku probíhá daleko více pod tlakem příkazu „nic neprošvihnout“ a většina lidí mi dá zapravdu, že je lepší a méně riskantní donutit matku, aby nechala sebe i dítě prohlédnout v nemocnici, než se ráno dozvědět o nějaké tragedii. Kdyby byli tak suverénní a sebejistí, proč by mě tam volali?! Kdybych si byl já tak jistý, že je všechno v pořádku, proč bych na tom trval?!
Nebyl jsem u toho, nevím, jaké argumenty tam padaly, jak by se daly hodnotit na vážkách odpovědnosti versus neodpovědnosti, vím jen, že dovedu pochopit rozhodnutí svého kolegy. Zejména jsem-li trochu sečtělý a vím o zatraceně vážných komplikacích (za všechny tento odkaz: http://www.psychosom.cz/?page_id=728 ) doprovázejících porody doma. Strach o život pacienta, byť to byl tentokrát zdravý novorozenec – ale jak to mám vědět, je pro mne v tu chvíli silnější, než úvaha o lidských právech matky rodit, kde chce. Tady bych se už asi namíchnul a hněv je pak druhý špatný rádce.
Nechám na soudu jeho rozhodnutí a nechci je ani předjímat, chci ale sdělit, že tato příhoda se odehrála v širším kontextu společenského a odborného pohledu na to, co doktor musí, má, může, nebo nesmí. Na naše služby je drobátko nejednotný pohled. A to nemluvím o tom, že vlastně stále platí vousatý Zákon o zdraví lidu, z něhož byly vytrhány paragrafy o socialistické péči a tím legislativní práce skončila.
§17, odst.1 tohoto paskvilu říká: Léčebně preventivní péče spočívá v péči o ochranu, navrácení a upevnění zdraví jednotlivců i kolektivů; je poskytována obyvatelstvu ve zdraví i v nemoci, v mateřství a při jiných stavech vyžadujících lékařskou pomoc.
V tom, co je zdraví a co nemoc a „jiné stavy vyžadující pomoc“, na tom se neshodnou ani dva přátelé, natož potom společně laici, lékaři, byrokrati, manžeři a další zainteresovaní. Co chce veřejnost od zdravotnictví? Když jsem před pár měsíci popsal zneužití pohotovostní služby arogantní žadatelkou o předpis antikoncepce ve čtyři hodiny ráno, objevil se v diskusi nejeden názor, že „si to přece zaplatila“. Chce zaplacenou klientskou službu? Ano, technicky dokonalou, bez ohledu na to, že organismus není seřiditelný stroj. A od doktora, který je jak vystřižený z Čapkovy pohádky. Navíc se zárukou jako z autoservisu, bez ohledu na to, jak bude s „opraveným“ organismem nakládat. Tento servis požaduje na všechno: od rýmy po složité štupování rozmasakrovaného těla z adrenalinových sportů (jen malé připomenutí: „zevní příčiny smrti“ jsou u mužů mladšího věku třetí v pořadí, těsně za infarkty a nádory).
Lidi se vzdali své autonomie a nechávají se opečovávat od porodnice do hrobu zdravotním systémem. V porodnici se každý z nás rodí jako „pacient“ a 75 % (krom těch, co zemřou na silnicích a doma) z nás umře v nemocnici jako „pacienti“, když jsou předtím draze udržováni při bolestném živoření. U každé pitomosti aby asistoval doktor: chcete cvičit? Poraďte se se svým lékařem! Kde je samostatná odpovědnost? Často tam, že pacient – nespokojený ať s technologií, nebo s komunikací – se obrátí na alternativce a pak to patlá páté přes deváté.
Farmaceutické firmy se předhánějí ve vynalézání nových „chorob“, lékaři jsou tlačeni k tomu, aby „léčili“ biochemické nálezy, z nichž by podle statistiků MOHLY vzejít závažné nemoci, pacienti zpitomělí internetovými diskusemi jsou ochotni strčit si nohu za krk, jen ale ne se chovat racionálně. Zde je ukázka:
Ja bych se pustu taky nebala, otazka je, kolik beres leku, pak se na to musi brat ohled. A samozrejme by jsi hlidala veskere reakce organismu. Kazdopadne, pokud by jsi do pustu sla, klidne se tu na strankach v tematu Pust v prubehu pustu ptej na vsechno, s cim by jsi se potkala a nebyla si jista, co s tim. Jsou tu lide se zkusenostma, urcite Ti vsichni radi poradime. Samozrejme jsou tu i samotne stranky wwwteckapustteckacz, ale tam se puvodni diskuse zavrela a nyni uz se tam nedozvis tolik informaci, jako driv. Ale i tak jsou na uvodnich strankach hodnotne informace a minula diskuse se da koupit na papire, vysla „knizne“… no spis se jedna o takovy sesit.
Jestli pust s urinou nebo bez, na to jsem asi maly pan, abych vedela, co je lepsi, bezpecnejsi. Osobne bych volila pust bez uriny, ale to je jen muj pocit. Zda se mi zbytecne v dobe pustu do tela pridavat cokoliv krom destilovane vody, ta je mrtva a tudiz na sebe vaze co muze a to pak odchazi ven z tela. To mi dava logiku. Davat v teto dobe do tela urinu, to mi vyvolava v hlave otazky, proste si tim nejsem jista.
Poznámka k textu: „pust s urinou“ je půst doprovázený pitím vlastní moči.
No a pak takovýto pacient přijde za doktorem vyzbrojen doporučením lidumilné organizace, které říká: „Zdravotníci jsou zoufale nepřipraveni na situace, kdy se pacienti nechtějí podrobit standardním postupům.“
I bůh Perun si ve své lamentaci postěžoval: Tomu sušit, tomu močit / tomu pole hnojit, / dřív si, prase, zdraví zkazil, / potom ho mám hojit!