Pacienti s Münchhausenovým syndromem předstírají zdravotní obtíže. Co je k tomu vede?

Co je Münchhausenův syndrom?

Münchhausenův syndrom, který se někdy označuje také jako syndrom Barona Prášila, patří do skupiny tzv. faktitivních neboli předstíravých poruch. Pacient trpící touto poruchou úmyslně a opakovaně předstírá psychické či tělesné obtíže bez zjevné příčiny, nebo se je dokonce snaží sám u sebe vyvolat.

Z jakého důvodu postižení své příznaky předstírají, není lékařům zcela jasné. Nejčastěji jejich jednání interpretují tak, že se snaží získat roli nemocného, dostat se do kontaktu se zdravotnickým personálem a upoutat pozornost svého okolí (ovšem ne z důvodu získání výhod jako v případě klasických simulantů).

Typické je, že pacienti trpící Münchhausenovým syndromem obcházejí různá zdravotnická zařízení, kde si stěžují na rozličné problémy, které není možné pomocí běžně prováděných vyšetření jasně vysvětlit. Často se také nechávají hospitalizovat, léčit a opečovávat, přestože jim ve skutečnosti nic není. Z toho důvodu se postižení někdy označují také jako „tuláci po nemocnicích“ nebo „špitální vši“.

Ačkoliv vyšetření bývají často negativní či neprůkazná, pacient si stěžuje na přetrvávání vymyšlených obtíží a lékaři jsou nuceni vyšetření časem opakovat nebo zahájit léčbu. Jedná se v podstatě o bludný kruh, kdy pacient pokaždé odchází z nemocnice nespokojený, po čase se opět vrací a vyžaduje další vyšetření, hospitalizaci či lékařský zákrok. Dochází také ke konfliktům se zdravotnickým personálem, kdy pacient naštvaně nemocnici opouští a následně cestuje do dalšího zařízení.

Proč právě Münchhausenův syndrom?

Poprvé tuto duševní poruchu popsal britský lékař Richard Asher roku 1951, přičemž vycházel z vlastní zkušenosti s pacienty, kteří byli hospitalizováni s akutně vyhlížejícími stavy a poruchami. Své jméno získal Münchhausenův syndrom podle barona Hieronyma Karla Friedricha (1720–1797), což byl německý voják, cestovatel a svobodný pán z Münchhausenu známý též jako baron Prášil.

A proč k pojmenování Münchhausenova syndromu použil britský lékař právě tuto historickou osobnost? Baron Prášil, který se už během svého života stal hlavní postavou oblíbené knihy a později také stejnojmenného filmu, totiž proslul svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami. Po návratu z vojenské služby vyprávěl svým přátelům třeba o své cestě na Měsíc nebo o tom, jak se proletěl na dělové kouli.

Příčiny Münchhausenova syndromu

Münchhausenův syndrom představuje mnohem hlubší psychiatrickou poruchu, než je samotné simulování zdravotních obtíží. Pacienty totiž trápí také výrazné emoční výkyvy a jejich osobnost často vykazuje tzv. histrionské rysy, což znamená, že jsou nápadně egocentričtí a je pro ně důležité získat zájem okolí. Chovají se proto teatrálně a jsou schopní postupovat jakýmkoliv způsobem, aby svého cíle dosáhli.

Lidé trpící Münchhausenovým syndromem ovšem bývají také velmi inteligentní, dokáží věrně napodobit klinické příznaky daného onemocnění, a kromě toho jsou zběhlí také v jednotlivých vyšetřovacích a léčebných postupech. Zatímco jejich podvody bývají naprosto vědomé, motivy vedoucí k takovému jednání bývají z větší části spíše nevědomého charakteru.

I přes velkou snahu lékařů nejsou ani dnes příčiny Münchhausenova syndromu uspokojivě vysvětleny. Významnou roli však pravděpodobně hrají psychosociální faktory. Mnoho pacientů trpících touto poruchou se totiž v dětství setkalo s odmítavým postojem ze strany rodičů, se zneužíváním či se ztrátou někoho blízkého.

Jelikož se takovým lidem během hospitalizace v nemocnici (či během vyšetření u lékaře) dostalo zájmu a péče ze strany jejich okolí, začali si nemoc asociovat s uspokojováním svých emocionálních potřeb. Status nemocného, který pacienti podporují svými vybájenými historkami, poté pomáhá také lidem s nízkou frustrační tolerancí a nízkým sebevědomím. Dává jim totiž možnost stát se člověkem, který je respektovaný.

Münchhausenův syndrom ovšem může být spojený také s překonáváním traumat po prodělání nějakého onemocnění či s hypochondrií nebo slouží ke ztotožnění se s blízkou osobou, která onemocněla závažnou chorobou. Pacientům dokonce v některých případech pomáhá uspokojit potřebu nalezení vlastní identity, protože jim role nemocného propůjčuje důležitost a neobvyklé zkušenosti.

Příznaky Münchhausenova syndromu

Jaké má Münchhausenův syndrom příznaky? Pro tuto poruchu je typické zejména předstírání tělesných či psychických symptomů za účelem získání role pacienta nebo hospitalizace v nemocničním zařízení. Klasická triáda příznaků charakteristických pro toto duševní onemocnění zahrnuje:

• Předstírání nemoci (často dramaticky prezentované)
• Patologické lhaní neboli pseudologia fantastica
• Cestování z místa na místo (peregrinace)

Zatímco někteří pacienti příznaky pouze předstírají, jiní si chorobné projevy dokonce sami navozují a mohou se uchýlit až k výraznému sebepoškozování, což pro ně často mívá fatální následky. Obvykle volí například tyto metody:

• Přidávání krve do moči
• Bodání jehel do těla
• Aplikace fekálií do žil
• Umělé vytvoření abscesu
• Úmyslná expozice alergenům

Jelikož mezi nejčastěji předstírané choroby patří náhlá příhoda břišní, což vede k opakovaným operacím, pacienti často získávají „vyšívané břicho“. Mezi další předstírané příznaky patří krvácení (ze zažívacího traktu či z dýchací soustavy), křeče, průjmy, zvracení, horečky, bolesti hlavy, ztráta vědomí či nejrůznější záchvaty. Typické jsou také zásahy do rány, které znemožní hojení nebo způsobí infekci.

Co se týče předstíraných psychických příznaků, sem patří třeba deprese, halucinace, poruchy paměti, závislost na psychoaktivních látkách nebo také poruchy příjmu potravy a předstírání sebevražedných pokusů. Následně se pacienti dobrovolně podrobují léčebným zákrokům, jako je například dialýza či výplach žaludku, dochází k dočasnému zlepšení jejich stavu a příznaky se znovu objeví ve chvíli, kdy jim hrozí propuštění z nemocnice.

Aby toho nebylo málo, pacienti trpící Münchhausenovým syndromem mívají také problémy se zvládáním intenzivních pocitů, projevuje se u nich zhoršený smysl pro realitu a jakékoliv autority se snaží manipulovat, provokovat či testovat. Bájivá lhavost se navíc netýká pouze jejich příznaků, ale obvykle také informací, které o sobě sdělují, jako je například jméno, bydliště či spojitost se slavnými osobnostmi.

Diagnostika

Není třeba zdůrazňovat, že diagnostika předstírané poruchy je velice obtížná, a to zejména při prvotním vyšetření, které pacient podstoupí. Lidé trpící Münchhausenovým syndromem jsou totiž schopní věrně napodobit skutečné zdravotní obtíže, nemají problém si vymýšlet a zároveň bývají dobře obeznámeni s lékařskými metodami.

Podezření by mělo vzbudit především cestování pacienta od jednoho lékaře k druhému, rozpory a anamnestických údajích či nesrovnalosti mezi symptomy a laboratorními nálezy. Dříve než je však pacientovi diagnostikován Münchhausenův syndrom, je nutné vyloučit, že za problémy opravdu není zodpovědné skutečné tělesné či psychické onemocnění. K tomu jsou potřeba pečlivá fyzikální vyšetření a laboratorní testy.

Pokud lékař dojde k tomu, že pacient záměrně předstírá symptomy nějakého onemocnění, měl by zvážit, zda se jedná pouze o simulování (za účelem nějakého zisku), nebo může být na vině právě předstíraná porucha. Nejen že je však Münchhausenův syndrom obtížné správně diagnostikovat, ale zároveň se lékařům těžko odhaduje, nakolik jednání pacienta představuje úmysl, a nakolik jde o zcela nevědomou činnost.

Dále by mělo následovat odborné psychiatrické vyšetření pacienta a rozbor jeho osobnosti. Spolupráce nemocného s lékařem a náhled na psychiatrickou podstatu celého problému jsou přitom klíčové. Podle toho, jaké symptomy u pacientů převládají, se Münchhausenův syndrom dělí na:

• Poruchy se somatickými příznaky
• Poruchy s psychickými příznaky
• Poruchy se smíšenými příznaky

Léčba Münchhausenova syndromu

Stejně jako diagnostika ani léčba tohoto duševního onemocnění není jednoduchá. Na pacienty trpící Münchhausenovým syndromem je často pohlíženo jako na neléčitelné a neexistuje ani dostatečné množství studií, které by se tomuto problému věnovaly. V minulosti proto byli pacienti léčeni prostřednictvím hypnózy, inzulinových šoků, elektrošoků, psychochirurgických zákroků a medikamentů, ale doporučena byla také dlouhodobá ústavní detence.

V první řadě je nutné především stanovit správnou diagnózu a snížit počet invazivních vyšetřovacích a léčebných procedur, které mohou být pro pacienta rizikové. Poté následují různé psychoterapeutické a farmakoterapeutické metody, ale přístup k pacientovi by neměl být vyloženě konfrontační, protože v tu chvíli většina nemocných přestává s lékařem spolupracovat.

Ačkoliv akceptování pacientových vymyšlených symptomů zpočátku vede k poklesu napětí, jeho provokace později mohou eskalovat a dostaví se zlostné reakce. I přes to by však měli být pacienti brzy seznámeni se skutečným stavem, přičemž je vždy nutné udělat to takovým způsobem, který se vyhne zbytečným výčitkám a obviňování ze lží.

Ke zmírnění symptomatiky často vede podpůrná terapie, která sama o sobě sice není léčebnou metodou, ale bývá velice prospěšná. Nápomocná je také psychoterapie odvíjející se od konkrétních osobnostních rysů jednotlivých pacientů, jelikož lidem trpícím Münchhausenovým syndromem obvykle lékaři diagnostikují také některou z poruch osobnosti.

Münchhausenův syndrom v zastoupení

Münchhausenův syndrom by proxy, který se označuje také jako Münchhausenův syndrom v zastoupení nebo MSBP, poprvé popsal Roy Meadow v roce 1977. Podstatou této poruchy je skutečnost, že duševně nemocní rodiče (nejčastěji matky) nebo jiné pečující osoby systematicky a cíleně poškozují zdraví dítěte nebo jiné závislé osoby s cílem dosáhnout diagnostické a následně i terapeutické intervence.

Předstíráním nejrůznějších nemocí nebo vytvářením příznaků se pečující osoby obvykle snaží upoutat pozornost a získat sympatie svého okolí. Přitom se mnohdy neštítí dítěti nebo jiné závislé osobě ublížit, ačkoliv navenek působí jako lidé, kteří věnují svým blízkým maximální pozornost, dbají na veškeré jejich potřeby a ochotně spolupracují se zdravotnickým personálem.

Co může napovědět, že se jedná o Münchhausenův syndrom v zastoupení?

• Nemoc dítěte se jeví jako dlouhotrvající, neobvyklá a multisystémová.
• Příznaky jsou nepřiměřené danému onemocnění a nekonzistentní.
• Symptomy mizí ve chvíli, kdy pečující osoba není přítomna.
• Pečující osoba má velké medicínské znalosti a dobře se orientují v lékařské dokumentaci.
• Pečující osoba je k „nemocnému“ dítěti velmi úzce připoutána a tráví s ním veškerý čas.
• Pečující osoba neustále vyžaduje pro své dítě další vyšetření.
• Systematická vyšetření nenacházejí příčinu obtíží.

V mírnějších formách pečující osoby pouze zveličují závažnost drobných symptomů dítěte a vodí ho po všemožných vyšetřeních. V závažnějších případech jsou však schopné manipulovat s laboratorním materiálem, neváhají svým dětem aplikovat pod kůži cizí látky, opařit je, dusit je polštářem nebo u nich vyvolávat pomocí léků vysoké horečky a zvracení.

Časté jsou také případy, kdy pečující do jídla dětem či jiným závislým osobám přidávají malé množství jedu, což způsobí lehkou otravu, aby pacient mohl být hospitalizován. V nemocnici se pak tyto osoby cítí jako doma a každý lékařský zákrok nadšeně vítají. Někdy jsou ovšem schopné dovést situaci do krajnosti a jsou známé také případy, které skončily smrtí „nemocného“ dítěte.

Odhalení Münchhausenova syndromu v zastoupení obvykle vyžaduje zapojení více stran, jelikož pečující osoba odmítá jakýkoliv podíl na ohrožování zdravotního stavu dítěte. Pokud mají lékaři podezření, že se něco podobného děje, nejdůležitější je zabránit týrání závislé osoby, což může vyžadovat i úřední opatření. Dále by měla následovat terapie.

Zdroje: sancedetem.cz, alfabet.cz, stefajir.cz