Mám na mysli princip solidarity a princip rovnosti v přístupu ke zdravotní péči v rámci veřejného zdravotnictví.
Uvedu dva naprosto jasné příklady:
1. Zavedení “standardu” a “nadstandardu”,
2. “VIP programy” v nemocnicích.
Ad standard a nadstandard – rolí státu je určit, co je standard v rámci veřejného zdravotnictví a na co má každý pojištěnec nárok. To ale neznamená, že musí být dostupné úplně všechno. Pokud na to v systému nejsou peníze, tak některé výkony, dejme tomu robotická chirurgie, prostě hrazeny z veřejného zdravotnictví nebudou.
A lze jen souhlasit s PaeDr. Alenou Gajduškovou, viceprezidentkou Svazu pacientů ČR (článek Prodejní profesoři), že pokud se tento standard někomu zdá nedostatečný, má jít do soukromé nemocnice a zaplatit si něco jiného.
Tento systém funguje ve Velké Británii (s tím, že někteří lékaři pracují v soukromém zdravotnictví na plný úvazek, zatímco mnozí zkušená lékaři-konzultanti pracují např. čtyři dny v týdnu pro National Health Service a zbývající den v soukromé nemocnici).
Zavedení nadstandardu ve veřejném zdravotnictví, ať už ve formě možnosti výběru operatéra či vymezení nadstandardních výkonu, parceluje veřejné zdravotnictví na dvě části, tj zdravotnictví pro chudé a pro bohaté.
Totéž platí pro VIP programy v nemocnicích, tedy systém,v jehož rámci se lidé nemocnici připlácející stanou oficiálně “kulichy” a dočkají se preferenčního zacházení.
Můžeme jenom čekat na na první případ úmrti pacienta kvůli tomu, že lékaři, kteří se o něho měli starat, byli příliš zaměstnaní oprašováním “kulicha” s akutním kuřím okem, místo toho aby se věnovali akutním případům.
MUDr. Pavel Fridrich, Consultant Psychiatrist, Derwent Centre, Princess Alexandra Hospital