Úniku (inkontinenci) moči není žena schopna svou vůlí zabránit, někdy problém nabývá takových rozměrů, že nepřijatelně ovlivňuje její běžné denní aktivity a narušuje i hygienickou, sociální a ekonomickou situaci – nastává snížení kvality života.
Tři typy inkontinence
Moč může nechtěně uniknout na základě působení různých mechanismů. Lékaři, v tomto případě gynekologové a urologové, proto nežádoucí únik moči rozdělují na samostatný typ stresový a dále pak na únik moči, který může být přítomen u takzvaného hyperaktivního močového měchýře (běžná je také anglická zkratka OAB – Overactive Bladder), pro který je typická urgence: náhlé nucení na močení. Třetím typem je pak inkontinence smíšená, která má obě složky – urgentní i stresovou.
Při stresové inkontinenci nastává únik moči při zvýšení nitrobřišního tlaku, například při zakašlání, popoběhnutí či poskočení.
„Nejčastěji jej pozorujeme u žen mezi 45– 55 lety. Hlavní příčinou bývá nedostatečná mechanická podpora hrdla močového měchýře a močové roury, kdy je při zvýšení nitrobřišního tlaku močová trubice více pohyblivá. Tento stav může nastat například po těžkém porodu, při silné obezitě nebo dlouhodobé, fyzicky náročné práci. U žen po přechodu se vzhledem k poklesu hladiny pohlavních hormonů mění struktura vaziva a ubývá svaloviny močové trubice, snižuje se i její prokrvení a výška sliznice. To vše napomáhá rozvoji stresového typu inkontinence,“ vysvětluje prof. MUDr. Alois Martan, DrSc., přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Takto postižené pacientky čeká obvykle operační zákrok, při kterém jsou napravovány poruchy podpůrných tkání a močové trubice.
Co říkají statistiky
Pro hyperaktivní močový měchýř (OAB) je naopak typická urgence – neodkladné nucení se vymočit. Této potřebě musí nemocné co nejdříve nebo téměř okamžitě, v řádu několika málo desítek vteřin, vyhovět. Pokud není nablízku toaleta, může (ale také nemusí) dojít až k úniku moči, tedy k urgentní inkontinenci. Platí, že asi třetina žen s OAB má zároveň urgentní inkontinenci, zbylé dvě třetiny trpí „jen“ urgencemi bez úniku moči. Příznakem je i příliš časté močení (vysoká frekvence) během dne, kdy žena navštíví toaletu osmkrát či vícekrát.
Jakékoli probouzení v noci kvůli nucení na močení (nykturie) rovněž patří mezi typické příznaky. Jedná se o mimořádný celospolečenský problém, vždyť urgentními obtížemi trpí téměř 20 procent žen v České republice. Do 50 let jsou častěji postiženy ženy, poté se poměr obou pohlaví postupně vyrovnává.
Ve skupině lidí starších 75 let už převládají muži, přičemž důvodem je především časté zbytnění prostaty, které způsobí zúžení močové trubice.
Hlavními příčinami vzniku OAB jsou především zvýšená dráždivost a nesprávná funkce svaloviny močového měchýře, poruchy inervace, opakované záněty močových cest a močové kameny.
Problémy jsou řešitelné
Kvůli nepříznivým společenským aspektům se nemocní velmi trápí. Pociťují stud a nechtějí připustit, že mají problém. Mívají podrobně naplánovanou cestu do zaměstnání, přesně vědí, kde je nejbližší toaleta a kolik času ještě mají, aby se k ní včas dostali.
Běžné denní aktivity nemocných jsou zásadně narušeny. Trpí poruchami spánku a sexuálního života, postupně se dostávají do izolace – bojí se jít ven, do míst, která nemají dobře „zmapovaná“, a prakticky neustále pobývají doma. Sociální izolace je u tohoto onemocnění takřka běžná. Postižení se své problémy snaží zatajit tak dlouho, jak to jen jde.
„Rádi bychom, aby nemocní věděli, že jejich problémy se většinou dají rychle řešit. První zlepšení kvality života nastává již po jednom až dvou měsících po nasazení léků. Naším cílem je, aby vhodně poučení pacienti aktivně směřovali do ambulancí lékařů,“ říká prof. Martan s tím, že v současnosti je jedním ze sledovaných parametrů úspěšnosti účinku léčiv takzvaný čas varování (warning time) – doba, za kterou nemocní od okamžiku vzniku urgence stačí doběhnout na toaletu.
„Moderní léčiva tento čas dokážou prodloužit. Z 30–60 vteřin se dostáváme až na 3–4 minuty, což má na kvalitu života pacientek přímo zásadní dopad. Vědí, že se nepomočí, protože stačí nalézt WC,“ dodává prof. Martan.
Problematickým jevem jsou však naopak i „preventivní“ návštěvy toalety. Ženy v zaměstnání například vědí, že se musí vymočit přibližně každou půlhodinu a začnou raději navštěvovat WC „preventivně“, například každých 20 minut. Postupně si vytvoří reflex a musí chodit močit ještě častěji, než je nutí jejich už tak komplikované onemocnění.
Chce to trpělivost
V terapii inkontinence moči jsou velmi úspěšně používány moderní léky – parasympatolytika, která slouží k uvolnění (relaxaci) stěny močového měchýře. Parasympatolytika zároveň snižují i frekvenci močení a výskyt obtěžujících urgencí.
Výhodnější jsou léky, které stačí podávat jen jednou denně a jsou cíleněji zaměřené na močový měchýř. U tohoto typu léčby se vyskytuje méně nežádoucích účinků, jako například sucho v ústech, poruchy paměti a vidění či zácpa.
„Léčebný efekt nastupuje pozvolna a je pozorován často až za 3 týdny po nasazení léku,“ upozorňuje prof. Martan na to, že trpělivost je v případě léčby inkontinence víc než na místě. Léčba by měla trvat alespoň 6–12 měsíců, poté se léčiva mohou vysadit a vyhodnotí se stav a obtíže. Za příznivých okolností se může stát, že pacientka už léky potřebovat nebude – anebo se k jejich užívání po čase vrátí.
Co charakterizuje hyperaktivní měchýř?
Časté nucení na močení – po hodině, po 15 minutách či ještě častěji, více než 8x během dne. Urgence – velmi silné, neodkladné nutkání se vymočit. Člověk má pocit, že mu musí okamžitě vyhovět, jinak by moč neudržel. Může (ale také nemusí) být zakončeno pomočením.
Urgentní inkontinence moči (neschopnost udržet moč) – objeví se náhlé a tak silné nucení na moč, že se pacient/ka pomočí dříve, než stačí doběhnout na toaletu.
Noční močení (nykturie) – pacienty v noci probudí nucení na močení.