Davidem Rathem s gustem straším modré ptáky i socdemáky. Říkám jim: Představte si, kam by to v politice dotáhl, kdyby k tomu všemu, co už umí, ještě dovedl líbat malé děti, nedíval se pořád do zrcadla, byl ve styku s lidem rozšafný a v argumentaci se držel aspoň trochu při zemi. Těžko říct, koho z nich tahle představa děsí víc. „Julínkovy kolchoznické zázraky“ (MF DNES 14. března) jsou proto hluboce uklidňujícím textem, neboť prokazují, že alespoň prozatím není pan doktor schopen ani parciální změny.
Těžko mu vyčítat, že mikroekonomii moc nedal, protože je koneckonců vystudovaný lékař, ale perlí mohutně. Kupříkladu vliv liberalizace cen na poptávku po péči ve vysoce specializovaných onkologických centrech pojednal velkolepě. Připouští, že při volné tvorbě cen by „začala vznikat nová (centra)“, ale dodává, že s nárůstem ceny by také stoupal počet pacientů, co si to nemohou dovolit, a „klesala by poptávka“. Jeden by řekl, že tady někdo úplně abstrahuje od systému veřejného zdravotního pojištění, v němž pacient péči přímo nekupuje ani nehradí a který nikdo nechce rušit.
David proti tupcům Teze, že poptávka po zdravotnických službách je v Česku hrubě neuspokojena a uvolnění cen by vyústilo v jejich explozi, je v řadě oborů včetně specializovaných na štíru s realitou. V nečetných záchvatech upřímnosti a velmi potichu to potvrdí i sami poskytovatelé. David Rath tohle samozřejmě ví, právě tak jako je mu známo, že rozsah zbytné péče, která by vůbec nemusela být poskytnuta, je v řádu možná 10 až 20 miliard, jichž by bylo možné využít účelněji. Ale koliduje to s ambicí dokázat, že reforma je skrz naskrz darebná, asociální, a navíc úplně hloupá, protože tupci organizovaná.
Navozování dojmu, že na specializovanou péči budou v „Julínkově kolchoznictví“ mít peníze jen bohatí, je sice politicky atraktivní, ale přece jen trochu příliš silná káva, a tak se kritika soustřeďuje na soukromé zdravotní pojišťovny, které zákonitě musí pacienty šidit zejména na drahé specializované péči, aby vydělaly. Jako exministr dobře ví, že zvlášť nákladná péče se hradí z následného přerozdělení vybraného zdravotního pojištění, takže na jejím odpírání zisk nevytvoříte, akorát peníze odvedete do společného kotle, a jinak to není a nebude. Pojistné se přerozděluje nejen „po“ přidělení vybraných peněz do pojišťoven, ale také „předem“, a julínkovci chtějí, aby se v tomto případě přihlíželo nejen k věku a pohlaví pojištěnců, ale také k chronicky nemocným, tedy spravedlivěji a s menším prostorem pro vybírání rozinek.
Stačí si přečíst věcné záměry zdravotnických zákonů a najdete v nich limit provozních nákladů, povinnost zaúčtovat veškeré marketingové náklady v roce, kdy byly vynaloženy, do tohoto limitu (velmi tvrdé!), regulaci zisku, povinnost jej rozdělit především mezi pojištěnce, právní nárok na druhý odborný názor v případě plánu řízené péče a obrovské kompetence chystaného úřadu pro dohled. Návrhům se dá vytýkat tisíc a jedna věc, ale tržní běsnění a servilní podlézání chtivým kapitalistům vypadá jinak.
Ne každý musí být nakloněn trhu ve zdravotnictví, ale měl by být schopen vysvětlit, jakým způsobem by se uspokojila poptávka například právě po vysoce specializované péči v prostředí, kde je cena stanovena jinak než na trhu, tedy administrativně, a navíc příliš nízko.
(Aby to bylo levné a dostupné, přece nelze trpět ziskové motivy, ne?)
Třetí cesta není Snad i dítě pochopí, že jedinou logickou alternativou je plánování a financování výstavby nových kapacit ze státního rozpočtu (veřejné zakázky umíme nejdráže v Evropě), a/nebo přídělový systém, kdy se léčí podle pořadníku, na základě kritérií opět stanovených úředně (výjimky taky umíme, jistěže ne zadarmo). Tento model je znám nejenom z české historie, ale i z řady zemí, které mají systém národní zdravotní služby, třeba z Velké Británie. Že to nikde moc nefunguje? O to tady přece zase tolik nejde. Ať ty texty Davida Ratha čtu, jak chci, pořád mi z toho vychází jen on sám, celý v bílém, ale žádný slušně fungující systém zdravotnictví…
Miroslav Zámečník, ekonom
