Kde se ukládá zdravotní dokumentace zemřelých pacientů? Za jakých podmínek do ní mohou nahlédnout rodinní příslušníci?
Zdravotnickou dokumentaci vede a uchovává ten, kdo zdravotní službu poskytl. Dohledat se tedy dá v příslušném zdravotnickém zařízení. Doby povinného uchování této dokumentace, zásady pro její uchování či postup při jejím vyřazování a zničení po uplynutí dané doby jsou stanoveny samostatnou vyhláškou č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci.
Doba uchování zdravotnické dokumentace zemřelého pacienta je v naprosté většině stanovena na 10 let od úmrtí. Pokud však například lůžkové zdravotnické zařízení, které pacienta dříve ošetřilo, nemá o jeho úmrtí informaci, musí zdravotnickou dokumentaci uchovávat 40 let od poslední hospitalizace. Kratší doba je obecně stanovena pro výsledky laboratorních a dalších pomocných vyšetření, které se uchovávají jen 5 let od provedení vyšetření, nebo pro ambulantní péči, kde se dokumentace nesmí zlikvidovat 5 let po posledním vyšetření pacienta. Výjimkou je dokumentace u praktického lékaře, gynekologa a stomatologa, která se musí uchovávat 10 let od případné přeregistrace pacienta jinam nebo opět 10 let od úmrtí.
Pořizování výpisů a kopií
Pro nahlížení do dokumentace zemřelého pacienta je pak směrodatný odst. 4 v § 33 zákona o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.). Podle něj mají osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, a na informace o výsledku pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pořizovat z nich výpisy nebo jejich kopie.
Do zdravotnické dokumentace je možno nahlížet a pořizovat si její výpisy nebo kopie vždy pouze v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem a tak, aby nebyl narušen chod pracoviště a poskytování zdravotních služeb. Tato podmínka je obecně platná a týká se i samotného pacienta.
Pokud si oprávněná osoba nepořídí výpis nebo kopii vlastními prostředky na místě, pořídí pro ni kopii zdravotnické dokumentace za úhradu poskytovatel. Ceník musí být umístěn na místě veřejně přístupném a cena nesmí přesáhnout skutečné náklady. Jestliže poskytovatel není schopen zajistit nahlížení do zdravotnické dokumentace, musí sám pořídit kopii zdravotnické dokumentace, a v tom případě za ni nemůže požadovat úhradu.
Rodinní příslušníci ale nemají na informace nárok automaticky. Zemřelý pacient totiž mohl za svého života vyslovit zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu i osobám blízkým. Pak jim lze informaci podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
O autorovi| Mgr. Oldřich Tichý, vedoucí tiskového oddělení a tiskový mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny