Melancholik bývá uzavřený a pesimistický, ale také velice starostlivý. Jaké další vlastnosti se mu přisuzují?

Typologie osobnosti

Lidská osobnost je jedinečným, dynamickým souborem vlastností, které jsou pro každého člověka individuální a charakterizují ho. Vytváří se prakticky celý náš život, a to ve vztazích k sobě samému, k ostatním lidem, ale i vůči společnosti a okolnímu prostředí. Během let přitom bylo vytvořeno mnoho různých teorií osobnosti, které se pokouší její podstatu správně vysvětlit.

Tento koncept zkoumal už Hippokrates, kterého dnes považujeme za otce lékařství. Podle něj se v každém lidském těle nachází odlišný poměr čtyř základních tělesných tekutin, kterými jsou krev, žluč, hlen a černá žluč. Na tomto základě pak postavil také svou humorální teorii temperamentu, která je známá také jako Hippokratova teorie tělních tekutin.

Hippokrates se domníval, že tekutina, která v těle konkrétního člověka převládá, má výrazný vliv na jeho chování, prožívání i charakterové vlastnosti. Kromě toho navíc určuje typ temperamentu, který můžeme dané osobě přisoudit. Každá tekutina totiž odpovídá jednomu osobnostnímu typu (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik) a zároveň i jednomu ze čtyř elementů, které jsou považovány za základní stavební kameny světa:

• krev – vzduch – sangvinik (společenský, živý a veselý člověk),
• žluč – oheň – cholerik (prudký, vznětlivý a tvrdohlavý člověk),
• hlen – voda – flegmatik (klidný, netečný a pomalý člověk),
• černá žluč – země – melancholik (uzavřený, nejistý a pesimistický člověk).

Již na první pohled je jasné, že je Hippokratovo rozdělení temperamentu kategoriální. Ať už si vyberete kterýkoliv ze čtyř výše zmíněných osobnostních typů, s těmi ostatními je vždy neslučitelný. To by znamenalo, že jedna osobnost nemůže zároveň vykazovat rysy dvou nebo více druhů temperamentu. Ve skutečnosti to tak ale samozřejmě nefunguje.

Na dosavadní typologie se během 19. století rozhodl navázat švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung, jehož teorie psychiky rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuici). Podle toho, na co se soustředí životní energie konkrétní osobnosti a zda směřuje spíše ke světu vnějšímu (na subjekt), nebo naopak vnitřnímu (na objekt), pak definoval dva různé typy lidí:

• Introvert – jde o člověka, který se soustředí hlavně na svůj vnitřní svět, má poměrně bohatou představivost a věří svým subjektivním pocitům. Bývá uzavřený, nespolečenský, zdrženlivý a nedůvěřivý, často se stahuje do sebe a vnější svět ho spíše obtěžuje, než přitahuje. Energii pak čerpá hlavně z vlastních myšlenek, nechce být středem pozornosti, bývá podezíravý a opatrný, má mnoho zábran, ale s vnějšími objekty zachovává stabilnější vztahy.
• Extrovert – v tomto případě se jedná o jedince, který se soustředí především na vnější podněty, čerpá energii a inspiraci z okolního světa a touží po tom, aby se kolem něj neustále něco dělo. Je otevřený, společenský, přístupný a prakticky založený. Lépe snáší změny, bývá aktivnější a má rád legraci, ale může být také netrpělivý a příliš závislý na mínění druhých. Klid ho spíše vyčerpává, než nabíjí a vnější objekty snáze a rychleji střídá nebo opouští.

Velkým přínosem na poli osobnostního výzkumu se stala také psychometrická typologie britského psychologa Hanse Eysencka, která vychází z faktorového šetření osobnosti. Díky tomu vznikla dimenzionální klasifikace temperamentu, která spojuje předchozí typologie s emoční stabilitou (pokoj, klid) a labilitou (nepokoj, podrážděnost). Jednotlivé typy osobnosti popisuje tímto způsobem:

• sangvinik – stabilní extrovert,
• cholerik – labilní extrovert,
• flegmatik – stabilní introvert,
• melancholik – labilní introvert.

Obecně by se dalo říct, že u každého člověka převažuje jeden z výše zmíněných typů temperamentu, který pak ovlivňuje jeho chování i charakterové rysy. Na čistokrevného melancholika ale určitě nenarazíte. Nikoho z nás totiž není možné zařadit pouze k jednomu osobnostnímu typu, protože v každém se mísí více druhů temperamentu a v různé míře se u něj mohou projevit všechny typy. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Kdo je melancholik?

Melancholik se řadí mezi čtyři základní druhy temperamentu, což je soubor dynamických vlastností konkrétní osobnosti, které se mohou postupem času měnit. Podle Hippokrata tomuto osobnostnímu typu odpovídá černá žluč, která ovšem ve skutečnosti neexistuje. Slovo melancholik pak vychází právě z řeckého označení dané tělní tekutiny, tedy melané cholé.

Co se týče Eysenckovy charakteristiky, která na Hippokratovu práci navázala, melancholik představuje labilního introverta. Jde o člověka tichého, přecitlivělého a nespolečenského, který je ve svých názorech přízemní, ale uvnitř sebe všechno hluboce prožívá a spoustu věcí si bere k srdci více než ostatní. Elementem, který mu byl kvůli jeho charakterovým vlastnostem přisouzen, je proto země. [7, 8, 9, 10]

Jaké má melancholik vlastnosti?

Ačkoliv se navenek může melancholik zdát jako rezervovaný, střízlivý a umírněný člověk, ve svém nitru vše hluboce prožívá. Často se přitom jedná o věci, které by nechaly ostatní jedince naprosto klidnými. Emoce přitom mívají delší dobu nástupu, ale bývají trvalejší a velmi intenzivní. K jednotlivým věcem se navíc melancholik často vrací a přehnaně lpí na minulosti.

Lidé, kteří se řadí mezi melancholiky, ve všem hledají problémy, snadno se urážejí a mívají nízké sebevědomí. Navíc si myslí, že je ostatní neustále pomlouvají, trpí velkou vnitřní nejistotou a nechají se snadno ovlivnit míněním okolí. Kromě toho pak melancholici bývají velice náladoví a rozrušit je mohou i malé podněty, ačkoliv to navenek nemusí být hned poznat.

Mezi lidmi se často říká, že melancholik snadno podléhá depresím, a to opakovaně. Přestože ale bývá tento typ člověk přecitlivělý a nespolečenský, melancholické myšlení bychom neměli vnímat jako závadné, což je typické pro pacienty trpící nějakým psychickým onemocněním (například depresí). Melancholie totiž není psychická nemoc.

Přesto však melancholik může na své okolí působit jako velice nespolečenský, pesimistický, smutný a vystresovaný člověk, který se nerad přizpůsobuje jakýmkoliv změnám. Velice mu záleží na jistotách a řádu, má sklony k perfekcionismu, což vztahuje i na ostatní, spoustu času věnuje plánování a přípravám, ale nemá rád finální akci. Jakékoliv problémy a nesrovnalosti s jeho plánem ho rozruší, protože lpí na svém promyšleném postupu.

Co se týče kladných vlastností, melancholik se obvykle již od útlého dětství jeví jako hluboký myslitel. Není příliš náročný, obvykle má rád samotu a svůj klid. Zároveň velice oceňuje krásu, inteligenci a řád, přičemž důraz vždy klade na duševní činnost. V životě si většinou stanovuje dlouhodobé cíle a soustředí se na věci, které jsou užitečné a mají trvalý význam.

Své pocity melancholik může vyjadřovat například prostřednictvím umění, jelikož takoví lidé bývají velmi tvůrčí a talentovaní. Obvykle mají rádi hudbu, ale zároveň si libují v různých pláncích, seznamech, mapách a číslech. Na rozdíl od ostatních pak dokáží postřehnout i velice drobné detaily a kromě toho si potrpí na kvalitu a problémy si často uvědomí dříve, než se skutečně objeví.

Hlavní povahové rysy:

• přemýšlivost, hloubavost a mlčenlivost,
• přecitlivělost, nejistota a sklon k urážení se,
• perfekcionismus a přílišná kritičnost vůči sobě,
• nerealistické nároky na ostatní,
• snaha mít vše podle svých představ,
• neustálé plánování a neschopnost se uvolnit,
• tendence dělat si pořád starosti (věcné, ne abstraktní),
• sklon vidět všude jen problémy a překážky,
• strach ze změny a špatných rozhodnutí,
• nenáročnost, tichost a uzavřenost,
• dlouhodobé a intenzivní prožívání emocí,
• analytické myšlení, touha dát věcem řád,
• umělecké sklony a orientace na dlouhodobé cíle,
• starostlivost, soucit a obětavost.

Pokud jde o mezilidské a partnerské vztahy, pro melancholika je typické, že potřebuje více času, aby začal někomu důvěřovat a otevřel se mu. Se svou úzkostnou, hloubavou povahou mívá v dnešním dynamickém a otevřeném světě občas problémy, protože se obtížně adaptuje na okolní podmínky. Přátele i partnery si proto vybírá velice obezřetně a může se zdát náročný.

Melancholik často mívá velmi odlišný názor na věc než ostatní, což je pravděpodobně způsobeno tím, že si všechno pečlivě promýšlí a snaží se vytvořit si objektivní názor. Je obrácený spíše do světa svých vlastních myšlenek a své problémy může navíc skrývat, což z něj v očích ostatních může činit člověka ostýchavého, zdrženlivého nebo dokonce nepřístupného.

Ve skutečnosti ale melancholik umí být velice starostlivý, soucitný a upřímně se zajímá o pomoc druhým. Mívá menší počet blízkých přátel, ale o ty se stará, nedá na ně dopustit a ve všem se jim snaží vyjít vstříc. V některých situacích ovšem může být druhým oddaný až příliš a často hluboce prožívá i zdánlivé malichernosti, což ho činí ve vztahu k druhým poměrně zranitelným.

Při hledání partnera nebo partnerky je melancholik obezřetný a většinou vybírá poměrně dlouho. Jakmile však jednou zvolí, je ochotný pro tento vztah obětovat maximum svého úsilí. Miluje naplno a své drahé polovičce může nabídnout to, co pro jiné druhy temperamentu není tak typické – intenzivní a hluboké emoce a schopnost vcítit se do prožívání druhých. [11, 12, 13, 14, 15]

Řeč těla a mimika

Domníváte se, že byste mohli patřit mezi melancholiky, ale nejste si tím úplně jistí? Nebo snad uvažujete o tom, jestli na někoho z vašich blízkých, kdo je přemýšlivý, ale zároveň velmi pesimistický, může pasovat právě tento typ temperamentu? V tom případě se zkuste zaměřit i na řeč těla, gestikulaci a výraz tváře. Pro melancholika jsou typické především následující znaky:

• Chůze – melancholik kráčí tiše a rozhodně, ale v některých případech mívá velice pomalý (dokonce místy až plouživý) krok.
• Pohled – na svět se melancholik dívá vážně, laskavě, ale často smutně, jeho pohled je hluboký a pátravý, ale nebývá příliš zvědavý.
• Pozdrav – jelikož je melancholik příliš obrácený do sebe a často se cítí příliš stísněně, stává se, že se k pozdravu vůbec neodhodlá (není tedy schopný zdravit všechny, které by chtěl), ale když už někoho pozdraví, vždy to dělá opravdově a s úctou.
• Podání ruky – do stisku vkládá hloubku a veškeré své vnitřní přesvědčení, protože chce tímto gestem druhému hodně sdělit (ačkoliv to druhá strana nemusí vidět).
• Řeč – většinou si věci hodně promýšlí a mluví málo, ale když už něco řekne, jeho slova bývají moudrá a procítěná. Pokud je ale zklamaný nebo deprimovaný, může se stát ostrým kritikem, který není schopný vidět to dobré.
• Úsměv – směje se pouze zdrženlivě a z rozumného důvodu, a to spíše tiše pro sebe (nemá rád hlasité a bezuzdné projevy).

Kromě výše zmíněných způsobů chování ale samozřejmě existuje i celá řada dalších oblastí, kde jednotlivé druhy temperamentu vykazují specifické rysy. Patří sem třeba i styl oblékání, který je u melancholika spíše střídmý. Tito lidé totiž nejraději nosí oblečení z tmavých látek (často černých) a křiklavým tónům se vyhýbají. Zároveň své oblečení udržují vždy čisté a v dobrém stavu.

Mezi kamarády pak melancholik většinou zůstává v pozadí. Touží po opravdovém přátelství, je nesmírně věrný, spolehlivý, vytrvalý a nezištný. Nechce se přitom nikomu podbízet, ale přesto touží po uznání a obdivu. Ve volném čase pak melancholik často vyhledává samotu, má rád ticho, přírodu a umění. Typicky se věnuje hudbě, tvoří nebo si čte. Vždy má ovšem smysl pro povinnost a bere věci vážně. [16, 17, 18]

Melancholik a tělesná konstituce

Jednotlivé osobnostní typy údajně souvisí také s tělesnou konstitucí každého člověka, s čímž ve své morfologické teorii temperamentu přišel německý psychiatr Ernst Kretschmer. Ten tvrdí, že existuje souvislost mezi stavbou těla, charakterovými vlastnostmi a duševními chorobami, které se u daného jedince mohou rozvinout. Podle toho rozlišuje tři specifické kategorie:

• Astenický typ – jde o člověka štíhlé, vytáhlé postavy s úzkými rameny, úzkými boky, dlouhými končetinami a slabě vyvinutým svalstvem. Co se týče povahy, bývá spíše uzavřený, přičemž na ostatní působí plaše, přecitlivěle a zároveň chladně. Vytváří si totiž vlastní fantazijní svět, většinou je jednostranně zaměřený, ale zároveň dělá věci důsledně.
• Pyknický typ – tito lidé jsou typicky zavalití, mívají měkké svalstvo, krátký krk, kulatou hlavu a výraznější bradu. Kromě širokého hrudníku vynikají také jejich kratší končetiny, celkově působí jakýmsi zaobleným dojmem a mohou mít sklony k tloušťce. Běžně však bývají otevření, společenští a mají rádi humor. Jejich pohled na svět je realistický, ale zároveň se u nich mohou rychle střídat nálady a někdy se stávají příliš pohodlnými.
• Atletický typ – pro tyto osoby jsou typická široká ramena a štíhlé nohy, ale i celkově svalnatá postava, silně vyvinutá kostra a užší boky. Charakteristickými vlastnostmi člověka, který se do této kategorie řadí, je vyrovnanost, cílevědomost a analytické myšlení. Jeho prožívání ovšem nebývá moc hluboké (je spíše flegmatický) a kromě toho je také psychomotoricky klidný a pomalý, někdy dokonce těžkopádný či neobratný.

Z výše uvedeného je jasně patrné, že zařadit osobu do jedné z vybraných kategorií není jednoduché. Melancholik může vykazovat znaky několika z nich, přičemž jeho uzavřenost a přecitlivělost by mohla svědčit o astenickém typu, zatímco cílevědomost a analytické myšlení zase pro typ atletický. Kromě toho navíc Kretschmer později popsal ještě dysplastický typ bez vyhraněné somatické konstituce. [19, 20, 21, 22, 23]

Zdroje: pfyziomysl.upol.cz, is.muni.cz, studium-psychologie.cz, researchgate.net, szscb.cz, fourtemperaments.com, betterhelp.com