Chceme využít psychedelika

V rámci seriálu, v němž se ve spolupráci s odborníky Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech věnujeme trendům v neurovědním a neuropsychiatrickém výzkumu, jsme tentokrát oslovili MUDr. Filipa Tylše, Ph. D., který se s námi podělil o základní informace týkající se výzkumu psychedelických látek a možností jejich terapeutického využití.

Zdá se, že výzkum psychedelik zažívá po půlstoletí renesanci…

Vědecký zájem o léčebné využití vlastně nikdy nepřestal, zejména v oblasti animálního výzkumu. Odbočím-li krátce do historie, pak velkému vědeckému zájmu se tato oblast těšila hlavně v 60. letech minulého století, kdy byli psychiatři fascinováni schopností vyvolat experimentálně psychózu a také možným terapeutickým využitím. Užívání psychedelik však proniklo do ulic, bylo to v době generace hippies, a posléze došlo k všeobecnému zákazu jejich užívání, což se promítlo i do psychiatrického výzkumu, který byl jinak docela nadějný. Cesta k dalšímu výzkumu psychedelik se ve světě znovu otevřela po přelomu tisíciletí a v současné době zažíváme jeho boom. Jistě to souvisí s klimatem ve společnosti, která se začíná více zajímat o spiritualitu, takže je o něco málo snadnější získat finanční podporu pro výzkum. My jsme například obdrželi grant na výzkum psilocybinu od Ministerstva zdravotnictví ČR.

Čím se skupina psychedelik vlastně odlišuje od užívaných psychofarmak, zvažujeme-li jejich léčebný potenciál?

Psychedeliky u nás zatím neléčíme, nicméně víme, že při jejich užívání hraje významnou roli takzvaný set a setting. Prvnímu rozumíme jako vnitřnímu nastavení jedince (momentální rozpoložení a genetická determinace), zatímco tím druhým chápeme nastavení okolního prostředí. Je to něco obdobného jako efekt placeba působícího u psychofarmak. Předpokládáme, že psychedelika mohou působit jako akcelerátor nebo katalyzátor placeba, čímž se v podstatě znásobuje jeho účinek. Zesilují totiž vnímání podnětů zvnějšku i z vnitřního prostředí. Část účinku probíhá patrně v oblasti thalamu, který slouží jako brána vnímání pro senzorické vstupy, současně ale dochází k přijímání informací z našeho vnitřního světa nevědomí, kde se uplatňují podněty z hypothalamu a limbického systému. Co se stane, když člověk dostane psychedelikum, je pak závislé právě na jeho vnitřním nastavení a působení okolí – setu a settingu. Neurobiologicky to neumíme ještě vysvětlit, víme však, že jde o nástroj, který může být velice užitečný ve smyslu terapeutického ovlivnění, stejně tak jako škodlivý v případě neadekvátního použití.

Dá se říci, že psychedelika působí nějakým společným mechanismem účinku?

Jestliže hovoříme o klasických psychedelicích, jako jsou LSD, psilocybin z lysohlávek, mezkalin z kaktusu či dimethyltryptamin – DMT obsažený v ayahuasce, tak ty působí přes serotoninové receptory. Jiný mechanismus účinku má ketamin, avšak i zde se ve výsledku zapojují podobné neurobiologické struktury a i fenomenologie je v mnohém podobná jako u výše jmenovaných psychedelik. Ještě jinak působí MDMA (v podobě tablet či v krystalické formě označovaná jako extáze), která je také využitelná v psychoterapii, řadí se však mezi empatogeny – látky zvyšující empatii. Pak jsou tu ještě delirogeny, které jsou skutečnými halucinogeny – na rozdíl od klasických psychedelik, které způsobují pseudohalucinace – proto jsme u psychedelik také ustoupili od používání termínů halucinogeny.

S kterými látkami mají odborníci nejvíce zkušeností, ať se jedná o základní či klinický výzkum?

Nejdelší zkušenosti jsou s LSD, s nímž se začalo experimentovat v polovině minulého století. Od roku 1995, v takzvané druhé psychedelické vlně, se pak nejdéle exper i m e n t u j e s DMT. Obě látky jsou terapeuticky využitelné a byly testovány v různých psychiatrických indikacích. V současné době je patrný odklon od LSD, což je možná škoda, protože tato látka působí v minimálních koncentracích a je minimálně toxická. Současně u ní nebylo nikdy prokázáno riziko vzniku závislosti, ačkoliv má afinitu k dopaminergnímu systému. Renesanci dnes zažívá především výzkum psilocybinu, v NÚDZ probíhá studie na zdravých dobrovolnících, v USA pak již látku v rámci klinických studií dostávají i pacienti, zejména ti s depresí v rámci terminálních onemocnění. Jiná studie, která proběhla nedávno v Anglii, ukázala, že pacienti s těžkou farmakorezistentní depresí, kteří dostali psilocybin, se do týdne deprese zbavili. Z 12 pacientů bylo po třech měsících ještě sedm z nich v plné remisi, po šesti měsících pak pět. Výsledky jsou tedy slibné, problém je jen v tom, že studie neměla kontrolní skupinu. Vedle rezistentní deprese je hlavní indikací psilocybinu obsedantně-kompulzivní porucha, dále cluster headache a výborný, až osmdesátiprocentní efekt byl zaznamenán také při odvykání kouření. Potenciálně má využití u většiny typů závislostí (studie z 60. let).

U některých uživatelů se však po podání psilocybinu objeví ochromující úzkost…

Ano. Jak jsme si již řekli, prožívání různých stavů po užití psilocybinu je ovlivněno setem a settingem. Náš výzkum je ale teprve v začátcích, takže neumíme přesně vysvětlit, proč a u koho se to děje. Jednou z hypotéz je, že psychedelika zvyšují chaos v mozku – míru neuspořádanosti biosignálů neboli entropii. Lze to měřit pomocí kvantitativního EEG a následně interpretovat na úrovni neuronálních sítí. Entropický stav mozku, charakterizovaný proměnlivými stavy vědomí a rozpouštěním různých obranných mechanismů ega, může být mimo jiné zdrojem úzkosti, která je však terapeuticky ovlivnitelná. Pokud se zvládne, bývá to pro pacienta přínosné. Je také možné, že zvýšená mozková entropie souvisí s vyšší neuroplasticitou mozku. Po podání psilocybinu bývají mnozí lidé (nejen pacienti) kreativnější a spokojenější.

Co se dá udělat pro lidi, kteří si vzali psychedelikum a prožívají tzv. bad trip?

Zde bych chtěl vyzdvihnout význam projektu harm reduction, kterému se začínáme věnovat. V rámci České psychedelické společnosti se v rámci festivalů snažíme zvládat akutní intoxikace u jedinců, kteří užili psychedelika a mají obtížný zážitek. Ukazuje se, že tento přístup redukuje potřebu akutní hospitalizace na psychiatrickém oddělení, a že tedy funguje jako primární prevence. U nás jsme s harm reduction ale teprve na začátku, přesto je jedním z hlavních cílů psychedelické společnosti. Na terénní práci s intoxikovanými lidmi totiž navazuje terapeutická práce, kam by se jinak tito lidé nedostavili. Síť psychoterapeutů spolupracujících na projektu je dostupná na webu www.czeps.org. Od terapeuta je požadováno absolvování psychoterapeutického výcviku, sebezkušenostní terapie a vlastní zkušenost s psychedeliky.

Dokážete včasným zásahem například zabránit rozvoji schizofrenie?

Samozřejmě se může stát, že u člověka s určitou predispozicí k psychóze onemocnění po užití psychedelika propukne. Zejména je důležité diferenciálně diagnosticky odlišit, kdy se jedná o procesuální onemocnění a kdy je potřeba dlouhodobá léčba. Hlavním důvodem nejasností v této oblasti, i mezi psychiatry a psychology, je určité zmatení pojmů. Rozlišovat je totiž třeba mezi první atakou schizofrenie, toxickou psychózou, akutní psychotickou atakou a psychospirituální krizí – která není diagnostickou kategorií, ale je jí míněna přechodná psychóza se seberozvojovým potenciálem. Psychedelika častěji vyolávají právě psychospirituální krizi. U ní ale většinou není potřeba hospitalizace a je dobře psychoterapeuticky zvládnutelná.

Které mýty kolem využití psychedelik nejvíce brání jejich terapeutickému využití?

Mýtus číslo jedna je, že „psychedelika vyvolávají závislost“. To není pravda. Dalším rozšířeným mýtem je, že vyvolávají psychózu, zejména pak schizofrenii. Abych to upřesnil, schizofrenie má samozřejmě genetickou složku, ale ovlivňují ji i faktory prostředí. Z návykových látek ji mají největší potenciál vyvolat pervitin a marihuana. Psychedelika jsou spíše vzácným, nespecifickým spouštěčem. Data ze souborů desetitisíců uživatelů psychedelik ukazují, že jejich užívání specificky nezvyšuje riziko rozvoje psychózy ani hospitalizace z důvodu psychického onemocnění.

Jak se díváte na rekreační užívání psychedelik? Mohla by vzniknout nějaká platforma, kde by zdraví jedinci mohli bezpečně a pod dohledem užívat psychedelika s cílem spirituálního rozvoje?

Lidé budou psychedelika užívat, ať chceme, nebo ne. Dokonce bych řekl, že mít možnost využít psychedelika jako nástroj sebepoznání je základní lidská svoboda, je to podobné jako s meditací. Je to jistě zajímavá představa, že by si zájemci mohli vyzkoušet užití psychedelik pod dohledem odborníka, když jsou zcela zdrávi. Nevidím to však zatím jako něco reálného. Nelíbí se mi ani představa, že by se dostupnost psychedelických látek zkomercionalizovala a nabízely by se jako adrenalinový zážitek, který by se stal darem podobně jako seskok z letadla. Myslím, že k užití psychedelik přivede člověka jeho vnitřní cesta a že je to tak správné. V současnosti je třeba se zaměřit spíše na využití potenciálu látek u lidí, kteří je opravdu potřebují – tedy pacienti s těžkou a rezistentní depresí nebo s obsedantní poruchou, a na zmíněnou primární prevenci u uživatelů psychedelik.

Objevily se i výsledky ze základního výzkumu, které svědčí o tom, že by některá psychedelika mohla být využita při léčbě civilizačních onemocnění…

Ano. V loňském roce byla publikována revoluční práce, která naznačuje, že DMT umožňuje delší přežívání neuronů vystavených hypoxii. To by mohlo znamenat, že tato molekula udržuje neuroplasticitu mozku (vytváření nových nervových spojů) a mohla by být využita například u cévních mozkových příhod.

Loni se v Praze konala mezinárodní konference Beyond psychedelics. Jaký byl dopad této akce?

Samozřejmě považujeme za velký úspěch, že se konference konala u nás. Záštitu jí poskytl Národní ústav duševního zdraví v Klecanech a pro nás to znamenalo zejména získání nových příležitostí a možnost napojit se na světový psychedelický výzkum.

**

Česká psychedelická společnost, z.s.

Česká psychedelická společnost, z.s. (CZEPS, z.s.), vznikla za účelem vytvoření prostoru k otevřené diskusi o psychedelických látkách, jejich přínosech a rizicích. Odborníci nejen z oblasti neurovědních oborů tak chtějí zprostředkovávat přístup k novým poznatkům a podporovat výzkum v této oblasti. Zmíněnou aktivitou se současně snaží navázat na odkaz ČR jako jednoho z center psychedelického výzkumu z 60. let minulého století. Cílem CZEPS je:
• destigmatizovat psychedelika,
• sdružovat odborníky zabývajících se psychedeliky,
• podporovat psychedelický výzkum a mezioborovou odbornou diskusi o psychedelických látkách,
• redukovat rizika a negativní důsledky související se zneužíváním psychedelických látek,
• připravovat podklady pro změnu legislativy týkající se kontrolovaného výzkumného a terapeutického využití psychedelik v ČR. Více informací na: www.czeps.org

Ohodnoťte tento článek!