Jak přednášet, psát články a uspět u atestace: Jak (ne)má vypadat přednáška I

V rámci letošního 27. českého a slovenského neurologického sjezdu proběhl workshop, na kterém čtyři autoři prezentovali, čeho je třeba se vyvarovat při tvorbě kongresové přednášky, publikování odborných sdělení v prestižních časopisech nebo při přípravě a výkonu atestační zkoušky. Tyto praktické a cenné rady zkušených přednášejících přinášíme ve čtyřech pokračováních.

Doc. MUDr. Petr Marusič, Ph. D., se v prvním vystoupení snažil poukázat, na co je třeba myslet při tvorbě přednášky.

Na začátku úspěšné přípravy stojí odpovídající sběr materiálu a dobré prostudování dané problematiky. To je nezbytné k tomu, aby přednášející získal jistotu v prezentovaných datech.

Koncepce

Základem při sestavování přednášky je vědět, CO chci sdělit. Není nutné prezentovat úplně všechny výsledky z daného výzkumu, podstatné je zaměřit se na klíčové informace – tj. co z toho vyplývá a co si posluchači z přednášky odnesou pro sebe. Chybou je informační zahlcení, ve kterém se posluchač rychle ztratí.

Je důležité si také ujasnit, KOMU je přednáška určena a KDE i v JAKÉM ČASE bude přednesena. Auditorium může být různorodé (praktičtí lékaři, ambulantní specialisté, nemocniční lékaři, kolegové z jiných oborů…), je tedy dobré se vždy dotázat organizátora, pro koho je přednáška určena.

Nepodstatná není ani velikost prostoru (místnosti), přiměřená velikost plátna a také aby nebylo například zčásti zakryté a viděli na něj i lidé v zadních řadách. Je třeba znát nejen čas vymezený pro prezentaci, ale i pořadí a kontext, ve kterém bude realizována. Pokud to bude například v závěru přednáškového bloku, nebo dokonce večer jako poslední sdělení, lze předpokládat, že únava posluchačů pokročila, a je tedy nutné počítat s případným adekvátním zkrácením.

Při prezentaci vlastních výsledků je samozřejmostí dodržení obvyklé struktury přednášky – úvod, metodika, výsledky, závěrečné shrnutí. Přehledové či didakticky zaměřené přednášky mají strukturu volnější, ale je vhodné ji vždy na začátku posluchačům upřesnit.

Parametry, které je třeba zohlednit

Počet snímků prezentace

Velmi zjednodušeně lze použít pravidlo „kolik minut, tolik snímků“. Záleží na tom, jak dlouho je třeba se u konkrétního snímku zastavit (rozdíl je samozřejmě mezi obrázkem s jednoslovným popisem a komplikovaným schématem).

Počet řádků na snímku

Je doporučováno, aby jich nebylo více než 8 až 10. Dominovat by měla stručnost a jednoduchost – věty a slovesa do prezentací nepatří.

To, o čem řečník hovoří, by vždy mělo korespondovat s tím, co posluchači právě vidí, neboť obraz přitahuje pozornost více než mluvené slovo. Pokud tedy obraz naskočí dříve a přednášející ještě něco dovysvětluje k předchozímu nebo začne zeširoka úvodem k danému snímku, patrně ho již nikdo nebude vnímat.

Animace

Často se jedná o určité oslnění možnostmi, které skýtá powerpoint, a přednášející tak zažívá zejména v počátcích tvorby prezentací jistý „fenomén objevitele“. Animacemi by se však mělo maximálně šetřit, protože při jejich nadbytku působí spíše jako distraktor, který odpoutává posluchače od podstaty samotného sdělení.

Animace jsou naopak vhodné u komplexnějších schémat, kde lze korigovat množství právě vysvětlovaných detailů v jednotlivém snímku, například pokud demonstrujeme složitější etiopatogenetický vývoj se vzájemně se ovlivňující řadou faktorů. Při použití více bloků textu v jednom snímku lze jednoduchou animací jednotlivé bloky oddělit v čase a další nechat zobrazit až ve chvíli, kdy se k nim v řeči dostaneme.

Tabulky

Tabulky by měly být stručné, dobře čitelné, s případným zvýrazněním, které upozorňuje na důležité výsledky apod. Zde se také skrývá nebezpečí v podobě případného tremoru přednášejícího, kdy pak po kolonkách létá bezútěšně laserové světélko. Proto je opravdu vhodnější raději předem zvýraznit to podstatné.

Barevný kontrast a pozadí

Existují powerpointové šablony pozadí i schémat snímků. Pozadí z powerpointu však již většinou nepůsobí nápaditě, protože jej ostatní znají.

• Světlé pozadí s tmavým písmem – tento kontrast by měl být zřetelný především v osvětlených místnostech.
• Tmavé pozadí se světlým písmem – může být použité v prostorách, kde je zhasnuto nebo šero. Zde ale může snadno docházet k chybám, například při zvýraznění písma červenou barvou – na tmavém pozadí se takové zvýraznění paradoxně zcela „utopí“. Jindy originální design pozadí může působit jako rušivý, rozptylující prvek a na odborné přednášky není příliš vhodný. Při použití komplikovaného, příliš členitého pozadí (např. histologický snímek) je na něm text jen těžko čitelný, ať už je psán jakoukoli barvou. V takovém případě je vhodnější pro rámeček s textem použít jednolité pozadí v barvě kontrastní k písmu.

Font

Za vhodné fonty autor přednášky považuje Arial, Tahoma, méně už Calibri, za nevhodné pak patkové písmo, například Times New Roman, a různé „kreativní“ styly písma, které sice mohou působit zajímavě, ale zpravidla velmi snižují čitelnost.

Velikost písma obecně souvisí s počtem slov v prezentaci i s formátem nadpisů a podnadpisů (běžně cca 28); nemělo by naopak být menší než 16–18 (v závislosti na použitém fontu).

Prezentace odborného článku

K situacím, které se stávají poměrně často, patří i to, že si přednášející nakopíruje článek z odborného časopisu včetně textu abstraktu či složité tabulky, zpravidla ale není dostatečně čitelný. Pro jeho demonstraci je lepší překopírovat pouze název, autory a ve kterém periodiku byl publikován, poté případně do textového pole přepsat důležité údaje nebo zjištění z daného článku.

Video a zvuk

Při prezentaci videozáznamů se rovněž může vynořit řada úskalí. (jen to podstatné) a především Video by mělo být co nejkratší – mělo by fungovat. Pro přednášejícího je velmi prekérní, pokud dojde k selhání tohoto jinak jistě působivého prvku. Nezbytná je kontrola propojení dataprojektoru a počítače, a to nejlépe i přímo v přednáškovém sále.

Pokud je zapotřebí zvuk, je nutné jej zkontrolovat zvlášť. Jestliže v přednáškové místnosti chybí aparatura pro ozvučení, lze v některých případech použít přiložení mikrofonu k počítači.

Ne-děkuji za pozornost

Shrnutí přednášky docenta Marušiče bylo lakonické: správně (gramaticky, typograficky), stručně, srozumitelně, střízlivě používat různé grafické pomůcky, obrázky, animace a tabulky.

„A nedávejte na konec své prezentace snímek ‚Děkuji za pozornost‘. Je zbytečný. To je většinou schopen říci každý sám za sebe, když jeho prezentace končí. Samozřejmě pokud se na uváděné práci podíleli další lidé, pak je namístě jim na konci poděkovat,“ uzavřel přednášející své vystoupení.

Docent Petr Marušič

Ohodnoťte tento článek!