Jak přednášet, psát články a uspět u atestace: Na co myslet při psaní odborného článku

Profesor Milan Brázdil.

V minulých dvou dílech našeho seriálu jsme se prostřednictvím zkušených přednášejících seznámili s pravidly výstavby a technického zpracování odborné prezentace. Dnes se podíváme na základy úspěchu při přípravě odborné publikace. Opět vycházíme z workshopu v rámci loňského 27. českého a slovenského neurologického kongresu.

Přednosta I. neurologické kliniky LF MU a FN u sv. Anny v Brně a vedoucí Výzkumné skupiny behaviorálních a sociálních neurověd CEITEC prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D., se ve své přednášce věnoval poměrně složité stavbě odborného sdělení i cestám k jeho publikování v prestižních časopisech. Prezentoval především své vlastní 20leté zkušenosti z této oblasti, podpořené informacemi z řady teoreticky zaměřených zdrojů. Dovednosti psát kvalitní odborné články je podle něj třeba se učit řadu let. Skoro každý je v této oblasti tak trochu samoukem a čerpá ze zkušeností vlastních i svých kolegů. Svůj příspěvek k tomuto tématu tak profesor Brázdil považuje spíše za úvod varující alespoň před nejčastějšími chybami a přinášející osvědčená doporučení.

Co je odborný článek

Může to znít trochu nadneseně, ale odborný článek je vlastně příspěvek do fondu lidského vědění. Prezentované sdělení si pak můžeme představit jako rozšiřování určitého poměrně malého ostrůvku vědomosti v oceánu neznalosti. Nelze však zapomínat na to, že v tomto oceánu číhají žraloci, připravení podobné „stavební“ aktivity nemilosrdně napadnout (tedy váš článek rozcupovat). To je konečně jedna z rolí recenzentů. Od začátku je tedy třeba myslet na to, aby ke svým výpadům dostali co nejméně šancí… V této souvislosti je velice podstatné upozornit také na nebezpečí plagiátorství, které se ve vědeckém světě neodpouští. K odhalení této amorálnosti dnes naštěstí slouží řada softwarových nástrojů.

Co není odborný článek

Vědeckou prací rozhodně není technická zpráva operující s určitými čísly, která nejsou dostatečně vysvětlena (tj. jak k nim autor dospěl, o čem vypovídají apod.) nebo obdoba jakési středoškolské seminární práce, která je pouhou snůškou nahromaděných faktů. Psát odborný článek má smysl teprve tehdy, pokud má mít nějaký obecný dopad a především prezentovat novější poznatky. To platí například i pro atestační práci, kde je třeba si promyslet, zda půjde o nějaké původní sdělení, nebo přehledovou práci, ale stejně tak se to týká i jakékoli publikační činnosti pro posílení vědecké kariéry, často pod tlakem (publish or perish). Jinými slovy – „práce pro práci“ postrádá smysl.

Současně však odborný článek není žádným „evangeliem“, není to text, který by tu byl navždy. Je to jen příspěvek, jenž – pokud má nějakou originální myšlenku – bude inspirovat další, kteří ji rozvedou. Měla by to tedy být i jakási štafeta, příprava cesty pro postupné rozšiřování vědomostí. Občas se mýlit je samozřejmě lidské, to se ve vědecké komunitě odpouští. Nikdy by však odborný článek neměl nudit; tím je veškerá – i dobře míněná – snaha předem pohřbena.

Základní typy odborných článků

Existují celkem čtyři podoby článků:

original paper (původní práce),
brief (rapid) communication (krátké sdělení), tedy varianta původní práce, která má určitý limitovaný rozsah,
case report (kazuistika),
• přehledový referát, obvykle označovaný jako review.

Anatomie původního článku

Každý článek má svou přesně danou strukturu. Na začátku je title (název), následují authors (autoři), abstract (stručný výtah obsahu) a keywords (klíčová slova sloužící k následnému vyhledávání článku v rámci databází). Vlastní text (main text) má zkratku IMRaD (introduction, methods, results, discussion/conclusion). Je důležité si uvědomit, že každá z těchto součástí má svou vlastní funkci. Každá vědecká práce je také určitým příběhem, který má svou logiku a má být vyprávěn zajímavě.

Odborný článek není popis výzkumu, ale samostatná práce. Doporučuje se začít psát práci co nejdříve, ihned při zahájení konkrétního výzkumného projektu. Má to svůj smysl – už při psaní úvodu je nutné prostudovat patřičnou literaturu a publikace se tak současně stává výzkumným nástrojem. Úvod by tedy měl být prvním krokem pro vstup do dané výzkumné problematiky (Co bychom chtěli zjistit? Co je důležité? Co už zde bylo vyzkoumáno?). To autora nutí jasně naformulovat vlastní hypotézu.

Podobně jakmile je uzavřena určitá metodika, je dobré ji hned sepsat. Autor si pak uvědomí, zda ji opravdu při psaní bude schopen obhájit. Pokud má problém s jejím popisem, pak zřejmě ještě potřebuje dopracovat…

V další fázi, když se objeví výsledky, je třeba uvažovat i o diskusi. Je dobré strávit dostatek času přemýšlením, než jsou myšlenky převedeny do textu. Čas umožní příchod nových nápadů…

Článku by se měl autor věnovat každý den, pročítat jej znovu s „nezávislým“ pohledem na věc a především být velmi kritickým čtenářem. Čím kritičtější bude autor sám k sobě (a stejně tak i jeho školitel k němu), tím lépe…

Název

První a velmi důležitou částí je už samotný název práce, který by měl být stručný, ale výstižný a současně musí přilákat pozornost. Je vhodné vyvarovat se zkratek a žargonu, slova by rovněž měla být volena tak, aby byl článek při vyhledávání v databázi literatury snadno dohledatelný.

V současné době se všichni snaží, aby se už název stal reklamou a byl – jak se dnes módně říká – co nejvíc „sexy“. Profesor Brázdil uvedl jako příklad velmi poutavého názvu „Feeling of kneeling“ – jednalo se o vědeckou práci související s neurovědním pohledem na religionistiku (vycházel ze somatopercepce, která při klečení ovlivňuje naši mysl). Současně však zopakoval, že podobně kreativní názvy mohou zároveň vybudit „žraloky“, kteří následně mohou zpochybnit vědeckost celé práce…

Autoři a afiliace

Pokud jde o autorství, existují jasně daná pravidla: prvním (tedy hlavním) autorem je ten, který práci sepisuje, poslední autor je pak zpravidla ten, kdo práci inicioval či „dozoroval“ (školitel, dříve vedoucí pracoviště apod.). Mezi tím jsou uvedeni další spoluautoři, zapsaní v takovém pořadí, jakou měrou přispěli ke vzniku práce. Vždy je také třeba za jmény uvést jednotlivá pracoviště (tj. afiliace).

Abstrakt

Souhrn je stejně důležitý jako úvod, protože většina čtenářů si zpravidla přečte jen název práce a abstrakt! Měl by proto také dodržet danou strukturu – záměr práce, popis metodiky, design studie, stručné výsledky, jasný závěr, klíčová slova. V autorských pokynech bývá rovněž uváděn limit slov, který je třeba dodržet. V abstraktu nejsou uváděny žádné odkazy.

Profesor Brázdil nedoporučuje sepsaní abstraktu hned na začátku prací na článku. Důvodem je, že v průběhu vzniku publikace se často doplňuje detailnější statistika, dopracovává se diskuse, může se mírně změnit interpretace výsledků atd. Proto je skutečně výhodné psát souhrn až nakonec.

Dobrý úvod – základ úspěchu

Pokud čtenáře nezaujme úvod, pak je článek ztracen. Je třeba přilákat pozornost k danému tématu, poskytnout základní informace, jasně definovat problém, uvést motivaci pro výzkum atd. Dále by v úvodu nemělo chybět uvedení přesného zaměření výzkumu, jaký byl cíl práce, pracovní hypotéza a pouze naznačený pracovní postup.

Chybou při psaní úvodu bývá, že textu je příliš mnoho (maximum by podle autora měly být cca dvě normostrany). Je třeba vyvarovat se obou extrémů – vytváření telefonních seznamů předchozích zjištění nebo naopak nedostatečné uvedení čtenáře do dané problematiky. A asi vůbec nejdůležitější je udržet logickou linku.

Metodika

V oddílu metodiky bychom měli především poskytnout dostatek detailů pro pochopení a eventuální replikovatelnost prezentovaného výzkumu. Podle profesora Brázdila tomu tak bohužel vždy není… Je tedy důležité přesně vysvětlit, jak autor daný problém studoval, dále dostatečně detailně popsat vyšetřovaný soubor a použité postupy. V případě, že byla použita nějaká nová metodika, měla by být opět přesně popsána. Pokud půjde o postup již dříve použitý v jiných studiích, měl by být uveden odkaz na tyto práce.

Profesor Brázdil dále upozornil na to, že vedle přesného popisu analytických a statistických metod je třeba uvést informaci o souhlasu etické komise – ten pak musí být součástí tohoto oddílu.

Občas se také stává, že autor ztrácí náhled na srozumitelnost popisu své metody, z tohoto důvodu je tedy vhodné požádat nějakého nestranného kolegu o přečtení a případnou korekci textu.

Výsledky

Výsledky musejí být popsány se všemi detaily. Častým nešvarem je, že se autor snaží výsledná data okamžitě interpretovat. Vlastní interpretace výsledků však patří do části „diskuse“. Výsledky práce by měly být upořádány tak, aby sledovaly logickou posloupnost (není přitom nezbytně nutné, aby byly uváděny v pořadí provedených experimentů). Je vhodné postupovat od obecnějšího ke specifickému. Jednotlivé odstavce by pak na sebe měly navazovat a neměly by být příliš dlouhé.

Diskuse

V oddílu „diskuse“ je důležité vysvětlit, co vlastně získané poznatky znamenají. Zde je i prostor pro interpretaci vlastních výsledků, a to v kontextu již dříve publikovaných prací na dané téma – v čem se shodují nebo liší a proč… Pak je zpravidla dobré vrátit se na začátek, tj. zohlednit cíle dané práce a zodpovědět otázky, které byly nastaveny v úvodní části. Rozhodně se nedoporučuje informace příliš opakovat!

Mělo by se jednat především o shrnutí výsledků, diskusi o tom, co bylo jednoznačně prokázané, a vhodné je také zmínit limity prezentované práce. Jak profesor Brázdil zdůraznil, autor by měl být opatrný ve svých spekulacích (opět – beware of sharks!); může například upozornit, že se jedná o zajímavý námět k úvaze, ale neopírá se o tvrdá data. V závěru by pak měl být naznačen další směr výzkumu v dané oblasti.

Rozdíl je samozřejmě také v tom, zda se jedná o původní práci, přehledový článek (review), nebo kazuistiku.

Literatura

Typ citací a řazení (číslování) odkazů se liší dle autorských pokynů v jednotlivých časopisech (např. (24); 24; /24/; horní index…). V citaci samotné se obvykle na začátku uvádějí jména autorů, následuje název práce, časopis, rok, ročník, číslo a stránky. Na každou citaci musí být odkaz v textu. Existují i různé „vychytávky“, například webové aplikace typu EndNote Web, což jsou programy, které umožňují naskládat do nich jednotlivé citace a tento soubor připojit k práci. Jestliže se pak stane to, co se bohužel často stává zejména tehdy, když autor míří příliš vysoko (např. chce publikovat v časopisu Nature, kde s velkou pravděpodobností jeho článek nepřijmou, a hledá tedy další cílový časopis, jenže ten má zase jiný způsob citací…), pak lze pomocí EndNote Web či podobných programů celý článek jediným kliknutím přeformátovat dle zadání daného časopisu.

Obrázky a tabulky

Každý článek by měl obsahovat nějaké obrázky a tabulky, které jej dělají zajímavějším, někdy je to taká jediná možnost jak určitá data souhrnně prezentovat. Figures slouží pro lepší pochopení výsledků či prezentaci grafů, sumární výsledky je vhodné pojednat formou tabulek (průměry, směrodatné odchylky apod.). Popisky jsou pak opět určitým způsobem standardizovány (Obr. 1, Tab. 1). Poměrně častou chybou je uvádět stejná data dvakrát – v textu i tabulce.

Obrázky, schémata a tabulky by měly být vždy vyvedeny na profesionální úrovni a na všechny je opět nutné mít v textu odkaz. Legendy k obrázkům (uvádějí se dole, tj. pod obrázkem) a tabulkám (umisťují se nahoře) musejí být vysvětlující a i samy o sobě dávat smysl.

Kazuistika

Profesor Brázdil také krátce zmínil přístupy k pojetí kazuistiky, která je někdy považována za „cosi, co není odborným článkem“. Podle něj tomu tak ovšem není a dobrá kazuistika může být velmi přínosná. Navíc je to určitý formát vědecké práce, kterým lze začít publikační činnost. Musí to být vždy popis případu, který je něčím výjimečný (tj. nestačí například popsat průběh vzácného onemocnění).

Podobně jako původní práce má i kazuistika určitou strukturu, byť není plně standardizovaná. Většinou ale respektuje základní členění – název, jména autorů a jejich pracoviště, souhrn (abstrakt), úvod (mini-review), kazuistika (vlastní popis případu), diskuse (stanovisko ke kazuistice, diferenciálně diagnostický pohled), závěr, literatura. Důležitý je limitovaný rozsah (často například 1500–2000 slov, 10 citací, 4 přílohy).

Přehledový článek

Review je článek, který má větší rozsah a vlastní text nemá klasickou strukturu (IMRaD). Podstatné je, že výběr často podléhá rozhodnutí redakce časopisu. Tuto podobu bude mít patrně i většina atestačních prací.

Text musí být připraven na základě dobré znalosti aktuální odborné literatury na dané téma. Optimální je důkladně si projít například databázi PubMed/Medline, aby autor nabyl jistoty, že pročetl všechny podstatné zdroje. Přehledový referát nesmí příliš simplifikovat (nelze však ani říci úplně všechno, takže určité zjednodušení je na místě), případně vše relativizovat, aby se závěr nakonec postmodernisticky zcela nerozplynul… Nesmí se také jednat o „telefonní seznam“. Práce musí opět držet logickou linku, mít určitý nadhled a edukační charakter.

…o to těžší pád

Na závěr své instruktivní přednášky profesor Brázdil povzbudil budoucí autory odborných článků s tím, že je důležité nenechat se znechutit prvními střety s recenzenty a občasným odmítnutím. Jednou z možných cest jak se vyhnout prvotním zklamáním je „nehledět příliš vysoko, protože o to těžší je pak pád“…


Deset charakteristik nepovedeného článku

• Chybí cíl.
• Chybí originalita.
• Článek je příliš dlouhý.
• Nejsou uvedeny žádné potenciální výstupy.
• Chybí obrázky.
• Jsou vynechány nezbytné kroky pro pochopení článku.
• Používá zkratky a termíny, které znají jen specialisté v úzce vymezené oblasti.
• Chybí diskuse.
• Je zaměřen jen na statistiku.
• Na každé prohlášení v textu je vázán odkaz na citaci (důkaz toho, že si autor v ničem nevěří).

Ohodnoťte tento článek!