* LDN, „odklaďák“, odreagovávač špatného svědomí či laciná sámoška?
LDN je veskrze důležité zařízení. Slouží všem, bez rozdílu věku, kteří potřebují dokončit započatou léčbu, někdy i dovyšetřit, protože kliniky jsou tlačeny dalším přísunem nových pacientů. V léčebnách jsou zaměstnány sestry plně kvalifikované a registrované. Každý sanitář má kurz a má dlouholetou praxi, neboť tuto práci neděláte kvůli penězům. Kdo byl alespoň na pár hodin v LDN, ví, že práce v tomto zařízení nikdy není hotová a že pacient má potřeby 24 hodin denně. Nechci vychvalovat sestry a sanitáře, že jsou snad výjimeční, když se starají většinou o geriatrické pacienty. Pro ně opravdu není problém 20krát za den vracet zmatenou paní zpět na lůžko, která již zdemolovala několik lůžkových postranic, protože spěchala na vlak a personál ji nacházel v různých fázích přeskoků přes zábranu nebo uprostřed pokoje sedět ve svých výkalech.
Zamýšlím se spíše nad jejich příbuznými. Kde je míra péče a zájmu o své blízké? Je to v četnosti návštěv či objemu jídla, které donesou? V dnešní době, kdy generace rodin žijí odděleně, nebude nikdo zazlívat ženě nebo muži středního věku, že tzv. odložil svého rodiče do léčebny, protože sami ještě musí, a to intenzivně, pracovat, aby brali nějaký důchod. Je to v nich samých, že se necítí nejlépe, že se sami nestarají, že mladší soused utrousil poznámku, že se nešetrně dotkl kolega v práci? Je i jiný druh „pečujících“, který donese své matce, na popud sestry, krém na obličej, který byl vyroben v roce 1985, za Kčs 9,50 - ovšem je v originální krabičce. Další sorta „ošetřujících“ donese nevhodné potraviny nebo tekutiny.
A poslední skupina nejvíce hodna obdivu je ta, která si odnáší z LDN různě stará másla, jogurty, pečivo, ovoce, žárovku z koupelny, květinu z chodby, vnitřek splachovadla, pěnu na mytí z vozíku, použité nůžky z téhož, obrazy, vůni ze zásuvky na chodbě, jídelní nádobí (i hliníkové). A všichni tito starostliví příbuzní našich klientů vyžadují prvotřídní, neustálou a bezvýhradnou péči, nejlépe s přidělenou sestrou, protože jinak si okamžitě budou stěžovat. A proč ne, když jsou masírováni médii, že poklesek sestry může být ohodnocen až pěti lety nepodmíněně a oni mohou dostat vysoké odškodné, až do výše několika milionů. Tak to nezkuste! Například stížnost primářce na nezapnuté knoflíky povlaku na polštář, který ovšem knoflíky nemá a nikdy neměl. Návštěva nebude přece odcházet z pokoje, když se jiný pacient vyprazdňuje a je o to požádána sestrou.
Oni se nestydí a nevadí jim to - dlouze se loučí a vysvětlují ironicky tomu svému, proč jsou vyhazováni, načež se několikrát do pokoje vrátí, tu pro kapesník nebo zapomenutou kabelku. Někteří ovšem nemohou svým blízkým nijak pomoci s hygienou nebo krmením, protože „je neetické vidět rodiče v této situaci“. Často se příbuzní zmiňují o tom, jak bychom měli postupovat, a radí, jak je to na „západě“. Například pacientka byla překládána v akutním stavu a dcera napadla personál, že dal její matce věci do pytle a nesrovnal je do kufříku, že by se to venku nemohlo stát. Pozapomněla ovšem na to, že její matka žádný kufřík neměla. Nemnoho návštěv je schopno ze zvědavosti sundat svému blízkému obvaz, aby zjistili, „co pod ním mají“. Tyto drobnůstky ale nikoho neohrožují na životě. Nejhorší je nerespektování diet. Diabetikům přinesou dorty, krmí ho, se zavedeným PEG, ústy olejovkami, dialyzovanému nosí slané brambůrky, uzené, sklenice s polévkou, ač je poučen o dietě nemocného, přesto do něj lijí tekutiny, které má pacient přijímat v omezeném množství a klidně se osopí na lékařku, aby nepoučovala, že on nejlépe ví, jakou má jeho otec žízeň.
A ještě několik třešinek na nepoživatelném dortu:
* „To mi Maruška nemůže udělat (zemřít), potřebuji ještě dva důchody, abych si mohl koupit fabii.“ * „Nechcete vzít otce na Štědrý den domů?“ „A to se musí?“ * „Matka umře dneska? Ale to se mi nehodí!“ * „Dnes jsem žádnou vodu nepřines, včera jí bylo blbě, tak sem myslel, že už dneska natáhla bačkory.“ * „Nemohli jste ještě měsíc udržet matku naživu, nemám splacené auto!“ * „Maminka může jít domů.“ „To tedy nemůže, já mám rozkopaný byt a je prakticky neobyvatelný!“
I toto a ještě víc vyslechne sestra, „ten nevzdělanec, který nebude sahat na mého příbuzného“. Též pacientova občasná podivná chování by stála za zamyšlení. Dlouhodobá hospitalizace přináší své ovoce, ale to je jiná kapitola. Přesto personál vcelku rád své povolání vykonává a svoje pacienty má rád, protože oni za chování svých blízkých nemůžou. Snad?
S použitím autentických vzpomínek staničních sester LDN FNKV Bc. Zdenka Baumanová(Baumanova3@seznam.cz)
* Nejsme služky… Ale co s tím?
Vážené ministerstvo zdravotnictví, vážená paní ministryně! Stále přemýšlím, zda je vhodné Vám touto cestou napsat, ale trápí mě jedna velmi zásadní věc a myslím si, že právě Vy byste mi s ní mohla pomoci. A vlastně ani zdaleka nejen mně, ale všem sestřičkám v České republice. Víte, velmi, ale doslova velmi mě trápí, jak se k nám často lékaři nehezky chovají. Často si připadáme jako služky, jako odpad. Já vím, že něco podobného v jemnější formě už bylo řečeno v naší petici, ale i tak mi dovolte, abych na tento problém poukázala. My sestry se necítíme často v práci dobře.
Doslova na nás stojí celé oddělení, když nás bude nedostatek, může se postupně zavřít celá nemocnice. A musím přiznat, že o výpovědi už nyní uvažujeme snad každá, snad již každou napadlo, že nemá zapotřebí nízký plat, se kterým má problém vyjít od výplaty k výplatě, a když se k tomu přidá lékař hulvát, tak už výpověď takřka podáváme. Většina z nás je z toho velmi nešťastná. Dřeme 12hodinové služby, kolikrát jen s jediným dnem odpočinku. Snažíme se stále vzdělávat, dělat maximum pro pacienty… a pak se dozvím, a vidím to i z chování lékařů, že nás považují za plevel společnosti. Kolikrát nám neodpovídají ani na pozdrav. Nechávají nás i během papírové vizity stát nad nimi, až se nám dělá mdlo. A vděk? Vůbec nikde žádný. Mnozí mají pocit, že jsou bohové, co tvoří svět. Paní ministryně, já vím, že Vás tento dopis možná obtěžuje a možná Vám ho ani nedají přečíst, ale napsat jsem ho musela.
Mívám dny, a mé kolegyně také, kdy uvažujeme o úplném odchodu ze zdravotnictví, a to nejen kvůli situaci ekonomické, ale i kvůli mezilidským vztahům. Víte, každá máme po vystudování střední zdravotnické školy ještě kurzy, specializace, mnohé (i já) vyšší zdravotnickou školu nebo přímo školu vysokou. Víme hodně o chorobách i jejich léčení. Pracujeme samostatně, děláme i zákroky za lékaře… A do toho není dostatek pomocného personálu a musíme si třeba samy vytřít rozlitou moč, výkaly, krev, dát pacientovi mísu… pak utíkáme opět k zákrokům, které jsou velmi odborné. Paní ministryně, kdy už lékaři a celá naše společnost pochopí, že nejsme póvl, služky? Co s tímto znepokojivým trendem můžeme udělat? Je ve Vaší moci nám pomoct? Zvýšit prestiž našeho nelehkého povolání? Mockrát Vám děkuji, pokud si tento dopis přečtete, a ještě víc Vám poděkuji a budu vděčná za to, když mi odpovíte.
S pozdravem Veronika Ovádková, DiS., KN-Liberec
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny a nevyjadřují stanovisko redakce.