Zvládání stresu, duševní hygiena a prevence syndromu vyhoření v ambulanci praktického lékaře

Titulní obrázek

Stres a jeho působení na zdravotnického profesionála (poskytovatele medicínských služeb – lékaře, sestru, psychologa, psychoterapeuta) lze správně poznat pouze na základě celostního přístupu k danému jedinci, včetně jeho aktuálního postavení na škále mezi zdravím a nemocí.

Klíčová slova

stres • zdravotnická profese • syndrom vyhoření • duševní hygiena

Stres a jeho působení na zdravotnického profesionála (poskytovatele medicínských služeb – lékaře, sestru, psychologa, psychoterapeuta) lze správně poznat pouze na základě celostního přístupu k danému jedinci, včetně jeho aktuálního postavení na škále mezi zdravím a nemocí. Tento přístup zahrnuje jak objektivní, tak subjektivní atributy zdraví v duchu vývoje definice zdraví uváděné Světovou zdravotnickou organizací (WHO).

Stres je komplexní adaptační odpověď organismu na zátěž. Rozeznáváme tři kategorie stresu podle intenzity a následků jejich působení:Prestres – má pozitivní adaptační úlohu vedoucí k větší odolnosti vůči závažnějšímu stresu.Eustres – přijatelný stres při překonávání překážek, je spojený s příjemným očekáváním.Distres – negativní stres, snižuje adaptační schopnosti, je přetěžující, vede k somatickým, psychosomatickým nebo psychiatrickým onemocněním. Podle oblasti působení na rozvoj stresu rozeznáváme také několik kategorií stresorů:Biologické stresory – infekce, úraz, operace, chlad, hlad apod.Psychologické stresory – ohrožení sebevědomí, ohrožení sebeúcty, neúspěch, pocity bezmocnosti, neschopnost sebeprosazení, konflikt apod.Sociální stresory – rodinný konflikt, pracovní konflikt, ztráta důležité osoby, ztráta postavení a kompetence apod.

Již v 70. letech 20. století se psychologové a lékaři začali zabývat působením stresové zátěže, která navozuje stavy celkového, především pak psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí, motivace i emocí a zasahuje a ovlivňuje postoje a názory, ale i výkonnost a následně celé vzorce především profesionálního chování a jednání osob, u nichž došlo ke kumulaci a iniciaci podmínek, ovlivňujících vznik a rozvoj tohoto syndromu. Tyto stavy se označují jako syndrom vyhoření („burn-out syndrome“).

Stres a pracovní výkon

Při krátkodobé pracovní zátěži je doba strávená ve stresu zpočátku vždy motivujícím faktorem optimálního výkonu. Po delší době expozice stresu však již lze pozorovat úzkostnost, poruchy koncentrace, tenze a zhoršení výkonu. Ještě výrazněji je patrné působení dlouhodobého stresu na výkonnost. Zpočátku je stres vnímán pozitivně („zdravé napětí“) a motivačně. Jedinec také v této fázi většinou deklaruje plánovaný výkon. Tohoto plánovaného výkonu však většinou nebývá dosaženo, jelikož po počátečním pocitu nadbytku energie a maximální efektivity a výkonnosti se při trvající stresové, resp. pracovní zátěži objeví pocit trvalé únavy, úzkostnost, podrážděnost a zhoršení kvality práce.

Dále již plánovaný výkon nestoupá, ale naopak klesá. Pokud zůstává jedinec pod stresovou zátěží, objevují se pocity selhávání, pocity zneužívání zaměstnavatelem, sociální stažení a fantazie o změně zaměstnání. Výkon dále klesá a při trvající expozici stresorům se rozvíjí depresivní nálada, syndrom vyhoření, může se objevit tělesná nemoc nebo psychické zhroucení.

Důsledky nadměrného stresu můžeme u jednotlivce pozorovat v několika oblastech:

Duševní obtíže – neklid, úzkost, roztěkanost, poruchy soustředění a paměti, poruchy spánku, někdy únik do snění, kolísání nálad, podrážděnost, deprese, zhoršená sebekritičnost, zhoršení kontaktu s realitou, egocentrismus, nerozhodnost, apatie, únava.

Tělesné obtíže – svalové napětí, trávicí obtíže, nechutenství nebo naopak přejídání, bolesti břicha, plynatost, časté nucení na močení, sevřené hrdlo, sexuální problémy, menstruační poruchy, bolesti hlavy, potíže s páteří, bušení srdce, různé tělesné bolesti bez zjevné příčiny, vyšší riziko srdečních onemocnění, hypertenze, diabetu, oslabení imunitního systému, nemoci pohybového systému a řada dalších psychosomatických onemocnění, vyšší spotřeba cigaret, alkoholu a vyšší spotřeba psychofarmak, vyšší riziko úrazů (např. dopravní nehody).

Rodinný život – skrytá nebo zjevná napětí v rodině, nedostatek času na druhé, neschopnost jim projevovat sympatii a účast, nedostatečná komunikace, zanedbávání dětí (citová deprivace nebo subdeprivace) a neřešení jejich problémů, odcizení manželů, partner se cítí zanedbáván, přehlížen a osamělý, vzájemné povrchní vztahy bez citové hloubky, frustrace, hněv nebo pocity méněcennosti u partnera, vyšší riziko rozvodů, nejstarší děti jsou často nuceny přebírat role dospělých (tzv. parentifikace dětí), což nese rizika pro jejich duševní zdraví a další vývoj.

Pracovní oblast – problémy při týmové práci, manipulativní tendence a vytváření zbytečné práce nebo krizí, postupná ztráta výkonnosti, pokles sebedůvěry a energie, apatie, později soustavné zanedbávání povinností až přechod do syndromu vyhoření.

Návyková rizika a zdravotnické profese

Několik rozsáhlých sledování prokázalo, že lékaři a zdravotní sestry jsou návykovými nemocemi ohroženi více než běžná populace zejména pro velkou stresovou pracovní zátěž. Nejrizikovějšími obory jsou anesteziologie, tzv. „urgentní medicína“ a psychiatrie. Bylo zjištěno, že i některé individuální charakteristiky, jako jsou narcistické rysy osobnosti, nedostatek vřelosti okolí v dětství, stresory ve studijním a pracovním prostředí, závislost na alkoholu v rodinné anamnéze a duševní obtíže obecně, predisponují ke vzniku návykové nemoci u zdravotnických profesí, stejně jako je rizikovým faktorem ženské pohlaví.

Rizikové faktory práce s pacienty

V průběhu práce zdravotnického profesionála jsou nejvíce ohrožujícími faktory ve vztahu k nadměrné dlouhodobé stresové zátěži a možnému rozvoji syndromu vyhoření:- emoční stavy pacientů a jejich reakce,- kontakt s do značné míry tabuizovanými oblastmi lidské existence,- velká odpovědnost a nejistota při zodpovědné volbě optimálního léčebného postupu,- konflikt rolí (rodič x zdravotnická profese, terapeut x manažer),- nedostatečná pozornost vlastním neřešeným problémům,- rychlý životní styl a malá připravenost uspokojovat vlastní psychické potřeby,- velká dostupnost návykových látek,- reálná zdravotní rizika (infekce, napadení),- domnělá nebo skutečná profesionální selhání,- obtíže při oddělování soukromého a profesionálního života,- nutnost rozhodování při neúplných informacích,- nároky plynoucí z týmové práce a interpersonálních problémů,- nárazový charakter práce.

Všechny tyto výše uvedené faktory nebo jejich kombinace mohou po delší době vést k rozvoji syndromu vyhoření.

Syndrom vyhoření

Pojem syndromu vyhoření („burn-ot syndrome“) byl poprvé do literatury uveden H. Freudenbergerem v roce 1974. Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat vzápětí na přelomu 70. a 80. let 20. století ve vztahu k převážné většině profesí, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat.Tento syndrom postihuje zejména pracovníky tzv. pomáhajících profesí, jako jsou lékaři, zdravotní sestry, ostatní zdravotničtí pracovníci, psychologové a psychoterapeuti, sociální pracovníci, učitelé atd.

Pomáhající profese, které zahrnují osobní vztahy mezi zúčastněnými (např. lékař-pacient), mohou být zdrojem radosti a energie, zároveň však často energii odebírají! Syndrom vyhoření se projevuje ztrátou energie, ztrátou ideálů, stagnací, frustrací a apatií. Není to obyčejná únava nebo přechodná krize. Pokud se rozvine, pak v centru pozornosti vždy stojí otázka smyslu vlastní práce. Tělesné vyčerpání se projevuje jako chronická únava, nedostatek energie, slabost, pocity nevolnosti, bolesti zad a hlavy, změny hmotnosti a jídelních návyků. V rámci duševního vyčerpání jsou přítomny negativní postoje k sobě samému, k vlastní práci a úspěchům, a také k okolí a pacientům.

Emocionální vyčerpání vede k depresivní náladě, pocitům beznaděje a bezmoci, k přesvědčení, že již není co dát, podrážděnosti a nervozitě. Zkráceně lze charakterizovat syndrom vyhoření u zdravotnického profesionála jako ztrátu schopnosti vnímat osobní identitu lidí, o které se má starat, a pacient je následně vnímán jako agregát problémů.

Každý zdravotnický profesionál je vystaven stresové pracovní zátěži, jejíž některé faktory jasně a přímo působí vyhoření:- neschopnost přibrzdit pracovní tempo,- snaha udělat všechno sám,- přehnaná pozornost cizím problémům,- soustředěnost na detaily,- nereálná očekávání,- příliš velká rutina,- nesprávný pohled na priority našeho života,- špatný tělesný stav,- neustálé odmítání ze strany druhých,- neschopnost říci „ne“ vůči dalším povinnostem a zodpovědnostem,- příliš dlouho dávaná emoční podpora druhým.

U pracovníků ve zdravotnictví můžeme také pozorovat faktory protektivní vůči syndromu vyhoření:- znalost o tom, kde hledat odbornou pomoc,- nadprůměrná informovanost o zdravotních záležitostech a ochraně zdraví,- pocit smysluplnosti a zaujetí,- obvykle vyšší inteligence a vzdělání,- relativně vysoká společenská prestiž pracovníků ve zdravotnictví.

Plně rozvinutý syndrom vyhoření vede k pocitům úplné ztráty smyslu života, ztrátě pozitivního vnímání sebe, k pocitům osamocenosti v dnešním světě, k pocitům zášti a hořkosti a k pocitům úplné beznaděje. To pak může vést až k rezignaci na život jako takový a k přání zemřít.

Aktivním východiskem ze syndromu vyhoření je rozhodnutí typu „mám toho dost“, které je následováno zásadní změnou v oblasti osobních a pracovních aktivit, priorit a motivací ve smyslu zdravého životního stylu. Pasivním východiskem bývá psychické zhroucení a rozvoj depresivní symptomatiky, což si zpravidla vyžádá vyhledání odborné pomoci, která kromě léčby akutních psychických příznaků zprostředkuje nemocnému i informace a možnosti, jak změnit svůj osobní i pracovní životní styl.

Prevence stresu a duševní hygiena

Zdravotničtí profesionálové mohou sami sebe zvětší části chránit před nadměrnou stresovou zátěží a rozvojem syndromu vyhoření, pokud budou respektovat a uplatňovat následující pravidla a doporučení prevence stresu a duševní hygieny:- vytváření a udržování kvalitních mezilidských vztahů,- práce s podstatnými informacemi,- zvládnutí potřebných pracovních dovedností,- dobrá a jasná komunikace v rámci pracovního týmu,- dobré vnímání sebe sama (sebeuvědomění) na tělesné i duševní úrovni,- psychoterapeutický výcvik,- mít na sebe realistické nároky a dávat si dosažitelné cíle,- vést co nejpevnější hranici mezi zaměstnáním a soukromím,- věnovat se zájmům a zálibám, které nesouvisejí se zaměstnáním,- umět zvládnout negativní emoce,- snížení spotřeby alkoholu, tabáku a kofeinu,- přiměřené a vhodné tělesné cvičení,- uvědomit si hranici samoléčení a včas vyhledat odbornou pomoc,- optimalizovat svůj životní styl,- dobrá pracovní doba pomáhá předcházet profesionálnímu stresu a syndromu vyhoření,- vhodně projevovat emoce a humor,- zvládnutí a užívání relaxačních technik,- kladný postoj k sobě samému.

V primární prevenci stresu by se měli angažovat i zaměstnavatelé, jelikož bylo zjištěno, že až 70 % pracovních neschopností je zapříčiněno nemocemi, jež mají souvislost se stresem. Faktory, kterými lze snižovat stresovou zátěž na pracovišti, jsou:- analýza specifických stresových faktorů,- podpora odborných kontaktů,- přiměřená míra odpovědnosti a pravomocí zaměstnance,- podpora rekreačních a sportovních akcí v mimopracovní době,- vytvoření vyhovujícího pracovního prostředí,- finanční ohodnocení,- morální ohodnocení,- efektivní komunikace vedoucích pracovníků s podřízenými,- zprostředkování potřebné a nestigmatizující formy pomoci.

Závěr

Je třeba si uvědomit, že prosté informace o stresu a jeho působení zpravidla ani zdravotnickým profesionálům nepostačují. Účinnější je získávání tzv. dovedností potřebných pro život (sociální dovednosti, dovednosti při rozhodování, organizaci času, zvládání stresu apod.) Důležité je také dbát na primární prevenci stresu, a pokud již k výraznějším potížím způsobeným stresem dojde, je třeba včasné vyhledání odborné psychoterapeutické nebo psychiatrické pomoci.

MUDr. Pavel Doubeke-mail: doubekpavel@ceskapsychiatrie.czUniverzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN, Psychiatrická klinika

*

Literatura

KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Státní zdravotní ústav, 2. vydání, Praha : Geoprint, 2003.

KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha : Grada Publishing, 1998.

POTTEROVÁ, B. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání: „Pracovní vyhoření“ – příčiny a východiska. Olomouc : Votobia, 1997.

PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Asertivitou proti stresu. 1. vydání, Praha : Grada Publishing, 2000.

RUSH, MD. Syndrom vyhoření. 1. vydání, Praha : Návrat domů, 2003.

**

Ohodnoťte tento článek!